Moje články

Kdysi jí někdo řekl, že každá loď potřebuje kapitána. Že teprve potom bude úplná. Ona nad tím jen krčila ráhny. Jako Mary Celeste brázdila oceánem života sama. Ke štěstí jí stačil vítr a křik racků nad vodou. Pak se objevil on. Chodil k molu každý den. Vyprávěl. Ona mu naslouchala. Zdálo se jí, že mezi lidmi našla přítele. Ale jeho slova byla řetězy. A jednoho dne zjistila, že marně škube kotevními lany. Nechtěl být jen přítelem. Chtěl být kapitán, co může velet. Ale zapomněl, že i lodě mají duši. A že falešnými slovy ji nikdy nespoutá. Přervala řetězy. A odplula.

V hostinci U Zubatý bylo živo. Odložila kabát a rozhlédla se po lokále.
„Hej ty!“ houkl na ni hostinský zostra, „holobrádkům nenalejvám!“
To už se na ni obrátilo několik štamgastů.
„Co tady vůbec pohledáváš, ha!“ přidal se k hostinskému jeden z nich. Místo levého oka měl černou pásku.
„Hledám práci.“
Lokálem zaburácel smích.
„Práci! Ha!“ zasmál se jednooký drsně. „Ale můžeš to zkusit u lorda Grahama. Když budeš mít štěstí, tak tě jenom vypráská bičem! Ha!“
„Co umíš, chlapče?“ ozval se další. Vysoký. Ramenatý.
„Jsem námořník.“
Muž si promnul vousy.
„Trochu hubenej na námořníka... Ale pomocník by se mi hodil.“

Byl to den jako každý jiný. Ráno vyrazit do školy a pokračovat v krasojízdě. Jenomže to bych nebyla já, kdyby se nevyskytl nějaký zádrhel.
Chtěla jsem to naposledy všechno jen překontrolovat. Přepočítat. To víte uhlídat stádo koní v jedné ohradě s desítkami jeskynních medvědů… Občas se stane, že někdo někoho sežere. Tentokrát se však zdálo všechno v pořádku. Dokud…
„Je pryč!“
Můj zděšený výkřik otřásl i spícím stegosaurem. Maličká ohrádka zela prázdnotou. Nebyl schovaný ve skříni, ani se neukrýval mezi zvadlými narciskami. Zoufale praštím hlavou o stůl
„Stalo se něco?“ zeptá se mě opatrně J.
Zavyju.
„Ztratil se mi dikobraz!“

Byl to jeden z těch podniků, kterým se slušný člověk raději vyhne. Přesto Frances vstoupila dovnitř. Okamžitě ji do nosu udeřil ostrý pach tabáku smísený s omamnou vůní opia a kyselým zápachem potu. Hustý dým ji štípal v očích. Žaludek se jí rozhoupal. Zakryla si ústa. Silou vůle přemáhala pocit na zvracení. Rozhlédla se po místnosti. Leželi tu. Jeden přes druhého. Ty prázdné nic neříkající úsměvy. Skleněné oči. Jen jeden se zdál být při smyslech. S přemáháním zaplašila narůstající odpor.
„Kde jsou!“ udeřila na něj. Čepel nože se mu zaryla do kůže. „Řekněte mi, kde jsou ty zatracený lodní krysy!“

Zoufale zírala na břidlicovou tabulku. Ze všech těch čísel a písmenek se jí už dělaly mžitky před očima. Rychlost lodi. Kurz. Snos větrem. Magnetická deklinace. Sluneční deklinace… Zeměpisnou šířku se jí po urputném boji spočítat podařilo, ale poloha lodi jí pořád nevycházela. A když jí nakonec vyšla uprostřed velehor, vztekle praštila s křídou. Tom rozmrzele zvedl hlavu od vlastní úlohy. Stiskla rty.
„Tome, jak ti to vyšlo?“ zeptala se. Přimhouřil oči.
„Když ti to řeknu, tak ti neposloužím. Matematika je základ navigace.“
„Ale mně to vůbec nejde,“ zamračila se.
„Tak mi to ukaž. Pokusíme se najít chybu. Společně,“ dodal důrazně.

Pátek. Vlak si to supí přes Malou Chuchli k Radotínu. Za zmoklým okýnkem na mě mrká loděnice. Louka před ní je opuštěná. Děcka jsou v klubovně, když prší. A já bych tam chtěla být s nimi. Zase se vydat na cestu za dobrodružstvím.
Společně jsme se plavili se až na daleký Mauritius. Přečkali jsme bouři i ztroskotání. V uličkách Stínadel jsme honili Širokka a v koutě opuštěného dvora jsme pozdravili partu Rezavých klíčů. S Frodem jsme putovali k Hoře. Prsten jsme nesli temnotou. Za ní nás čekal oheň a vůně špekáčků.
Ale každé dobrodružství jednou končí.
To moje už skončilo.

Když sdílíte jednu loď s doktorem Maturinem, zvyknete si na ledasco.
Na včely v kakau pro kadety. Na tarantule schované pod polštářem. Dokonce si zvyknete i na hady omotané okolo rukojeti vašeho zánovního meče. Nosorožec ustájený v podpalubí vás nemůže vyvést z míry. S lenochodem se dokonce rádi podělíte o příděl rumu. Se skřípěním zubů překousnete i vombaty, kteří vám sežerou váš nejlepší klobouk.
Ale tohle už byl vrchol. Zrada největšího kalibru.
„STEPHENE!“ zařval Jack, až se Surpise otřásla.
Do kajuty nahlédla doktorova pobledlá tvář.
„Stalo se něco Jacku?“
„Tohle. Se. Stalo,“ skučel Jack a vyklepával z holínky ježka pustinného.

Zmuchlanou uniformu schovala do rance a oblékla si starý, roztrhaný kabát. Bonny ho zvědavě očichával. Jakoby se jí ptal, proč to dělá. Proč se vzdává. Ale ona už neměla sílu bojovat. Její svět se zhroutil. Hodila ranec na záda. Starou loveckou pušku pověsila na rameno. Naposled se ohlédla k pobřeží. Nezvykle klidné moře šplouchalo o přístavní hráz. Tam nechá těch dvanáct let služby ve jménu... Koho vlastně? Krále? Admirálů? Nebude se nikoho doprošovat. Plazit se po kolenou, aby mohla sloužit alespoň na vězeňské lodi. Byl čas jít dál. Zapomenout. Na nekonečné míle oceánu. Na Skřivánka. Na přátele. Vrátí se domů.

Cítím, že se mi začínají potit ruce. Neklidně je mnu o sebe. Žaludek se mi houpe jako a vodě. A někde tam vzadu v hlavě se otevírá velké, černé… Temno. Zadrhnu se. Červená nit mi mizí za zavřenými okenicemi. Zalapám po dechu. No tak. Holka. Jen klid. Uklidni se. Vždyť o nic nejde. Oni tě nesežerou. Ani tě nenaloží do láku. No tak. Výdech. Nádech. Pokračuj! Omílám si jako mantru. Zoufale buším do okenic. Musím ji chytit. Tu nit. Musím pokračovat. Než si toho všimnou. Zavřené okenice se mi šklebí do tváře. Přepínám na paniku pátého stupně. Ona opět zvítězila.

Stála v před stolem admirála Parkera už dobrou půlhodinu.
„Poručík Doyleová, třetí důstojník ze Skřivánka,“ nahlásila. Už po druhé.
„Jistě. Já vím.“
Z jeho hlasu cítila hrozbu.
„Tady jsou vaše rozkazy.“
Podal jí arch papíru. Přelétla ho očima. Zbledla.
„Dovolená!? Ale to přeci nejde! Musím se vrátit na loď! Nemůžu…“
„Dovoluji si vám připomenout, že od teď už k posádce Skřivánka nepatříte,“ pokračoval nevzrušeně. Bezděky stiskla ruku v pěst.
„To nemůžete!“
„Je to rozkaz, slečno Doylová. Už jste toho udělala dost. Teď je na čase si odpočinout.“
Bezmocně drtila rozkaz v dlani.
To nemohla být pravda. Ne po tom všem…

Znáte ho? Malý kousek louky. Tam. Nad Kotlářkou. Člověk by ho snadno přehlédl. Z jednoho konce na druhý hravě dohodíte mičudou. Posadím se do trávy. Prsty se zavrtám do hrubého psího kožíšku. Někde se ozývá kos. Zatoulaný mravenec mi leze po tkaničce. Rozespalý čmelák mrzutě bručí mezi sedmikráskami. A dole v údolí se líně vlní Vltava. Zavírám oči. Poslouchám. Tohle místo. Utopené v zástavbě. Zdánlivě pusté. A přece kypí životem. Šumí. Šeptá. Ševelí. Šimrá. To se tvrdá stébla loňské trávy hlásí o pozornost. Tohle místo se nehonosí vznešenou krásou alpských strání a přece se mi na vždy vrylo do vzpomínek.

Seděl na ráhně vedle té zrzavé cácorky. Měl by být u večeře s ostatními kadety, ale to štěně se k němu přimotalo a nedalo se jen tak odbýt.
„Vidíš ji?“ zeptala se a ukázala k nebi.
„Kterou?“
Bloumal očima po obloze.
„Tuhle. To je Polárka. Ta jediná nikam neutíká. Je dokonalá,“ odříkávala vážně. Přikývl.
„Víš, jak ji najdeš? Nejprve musíš najít Velkou medvědici. Vidíš ty dvě jasné hvězdy. Ty pětkrát odpočítej a tam ji najdeš. Vždycky.“
Kreslila prsty po obloze. Chtěl ji tam nechat, ať si hledá hvězdy sama, když se na něj podívala.
„Tome, že mi taky neutečeš?“
Neutekl.

„Ty zmetku! Hajzle odporná! Já tě…“
Přemýšlím jakou ošklivou a bolestivou smrt mu připravím.
„Rozmlátíš mě kladivem? Tím velkým?“ pošklebuje se mi nepokrytě můj záložní mozek.
„To bys mi neudělala.“
„Udě-la-la,“ cedím vztekle mezi zuby.
„A nechceš se radši uklidnit, uvařit si čaj nebo dát si panáka a nechat to na mě?“ smlouvá. Parchant! Já mu ty jeho psí oči… pardon obrazovku… ale nesežeru.
„No to teda nechci! To by zase dopadlo!“
„Hele já bych to zvládnul. Obrázek sem. Obrázek tam. To je brnkačka…“
O co se ten bezpáteřní, drzej stroj vlastně snaží. Co pak neví, kdo je tady šéf?

Tom se vypotácel na velitelskou palubu. Byla kluzká od krve. Z křížového stěžně zbyl jen rozštěpený pahýl. Rozervaná plachta mrtvě visela přes zábradlí. Překročil tělo prvního důstojníka. Z trupu mu trčela dubová tříska silná jako mužská paže. Pak se otočil se tam, kde čekal kapitána. Jeho pohled setkal s Francesiným. Po tvářích jí tekly slzy. V zakrvácených rukou držela hlavu svého otce.
„On ho zabil… Ten… Bastard… Zabil… Kapitána…“
Pravda Toma zasáhla jako rána z muškety. Zůstali sami.
„Fanny, potřebuješ doktora. Jdi. Dostanu nás z toho.“
Je teď nejvyšší důstojník. Musí převzít velení. Dovede Skřivánka do bezpečí.
Nepřítomně zavrtěla hlavou.

Jsou chvíle, kdy si člověk přeje být někým jiným. Někým lepším, schopnějším, chytřejším. Přejete si dělat něco jiného. Něco významnějšího. Něco co posměváčkům vezme vítr z plachet. Vlastní nohy, staré knihy, které pamatují obě světové války i císaře pána, a obyčejný fotoaparát… To přeci všem těm elektronovým mikroskopům, rentgenové difrakci nebo Rammanově spektroskopii nesahá ani po kotníky. Ale pak stejně zase vyrazíte ven v pohorkách a fotoaparátem na krku. Otevřete oči a zjistíte, že některé věci vám ani ty nejsofistikovanější vědecké metody nedopřejí. Pocit, že děláte něco, co třeba jednou někomu poslouží. A v laboratoři nikdy nepotkáte tolik zajímavých lidí.

Jeho život se nelišil od života ostatních koní. Práce. Voda. Seno. Oves. Práce. Měl co jíst a suchou stáj. Pak ho odvedli. Tehdy se jeho život převrátil na ruby. Na trhu ho koupil pán v černém kabátě. Ten pán rád cestoval a jeho brával s sebou. Nosil mu dva velké proutěné koše. Pán v černém kabátě se vždycky zastavil u nějaké skály, vytáhl kladívko a kousek té skály uštípl. Ten kousek pak dal do těch košů. Časem se naučil sám u skal zastavovat. Pak však pán v černém kabátě odešel a už se nevrátil. On ale u skal zastavoval dál.

Skryla se do kouta přeplněného sálu a doufala, že se jí podaří splynout s leštěným mramorem. TA věc, o které Tomova sestra prohlásila, že se bez ní neobejde, ji svírala jako vězeňské okovy. Ani nadechnout se nemohla. A fakt, že TA věc byla ukryta pod vestou a kabátcem uniformy, taky nebyl důvod k jásotu. Uniforma v kombinaci s nadýchanými sukněmi nutně přitahovala pozornost. Nepříjemnou pozornost. Otázky všech těch slečinek ji už doháněly takřka k šílenství. Copak je nějaký exponát z panoptika? Jenže Harris na uniformě trval. A Tomova sestra trvala na sukních. Frances by ples v domě admirála nejraději bojkotovala.

Tupě zírám na seznam všeho, co bych měla tento týden udělat.
Vrátit knížky do knihovny.
To počká.
Dojít se psem na očkování.
K tomu by se dal zneužít mladší sourozenec.
Prohledat výtisky Národních listů a Lidových novin zhruba tak od roku 1890 do roku 1940.
Neutečou. Nemaj nožičky.
Zajet do Dejvic, na Podbabu, do Šárky a do Lysolaj a nafotit to, co jsem do zimy nestihla. Psa vzít s sebou.
Taky neutečou.
Napsat školiteli, že taky ještě žiju.
Třeba ho potkám ve škole.
Nafotit kamarádku od koní. Slibuju jí to už rok.
Asi začnu tím focením. Sliby se maj plnit.

S nekvalitní kořalkou by se to nemělo přehánět. V tom lepším případě totiž provedete nějakou pitomost. Třeba začnete tancovat po stole. V tom horším budete přemítat o životě.
Když se nad tím zamyslela, tak její život byl jeden velkej malér. Skončit jako plavčík na válečný plachetnici není žádná výhra. Obzvlášť pro holku. A když už máte to štěstí, že vás nezabijou v první bitvě, poctivě dřete a jednoho krásného dne projdete před komisí zapšklých kapitánů a stane se z vás poručík, tak se objeví jeden zpátečnickej admirál a vám nezbude než šlapat chodník na pevnině. Protože ženská na palubu nepatří.

Zamyšleně se zahleděl na svou dceru. Na tvářích se jí ještě leskly zaschlé slzy. Byla tak drobounká. Když ji držel v náručí, téměř ji necítil.
Co jen si teď počne? Tady! Na válečné lodi! To přece není místo pro děvče. Proč jen mu Bůh raději nenadělil syna…
Dívala se na něj uplakanýma očima. Viděl v nich strach, smutek, ale také ždibec naděje.
Slíbil otci O’Dowdovi, že se o ni postará. Slíbil to své ženě ve svém posledním dopise. Tehdy nevěřil tomu, že by k tomu kdy došlo. Teď mu Bůh ženu vzal. Bez varování. A on musel dostát svému slibu.

Otráveně umlčím kvílící budík. Dneska se mi vstávat opravdu nechce. Ale musím. Měla bych. Měla bych konečně vyrazit do terénu a něco nafotit...
Otevřu okno. Tmavě šedá clona mraků nevypadá, že by se v nejbližších staletích chtěla rozplynout. Marně přemýšlím, kdy naposledy jsem viděla alespoň kousek modré oblohy. Možná... Každopádně je to tak dávno, že už si to nepamatuju. Navíc prší. Už zase. Nebo spíš ještě pořád. Ulicí se valí řeka. Doslova. Záložní mozek na mě řve, něco o zatopených kolejích. Takže z terénu zase nic nebude... K polovině lokalit mi teď nic nepojede. Ta druhá polovina je pod vodou.

Šplhala lanovím vzhůru. Už byla pořádně vysoko. Důstojníci na palubě jí připadali úplně malincí. Jako mravenečkové. Ale musela se dostat ještě výš. Až támhle! Na brámové ráno. A pak ještě o kousek výš. A už tam bude. Soustředěně stiskla rty. Teď to nevzdá. Nevrátí se na palubu s prázdnou. Ostatní plavčíci by se jí určitě smáli. S námahou se vytáhla na ráhno. Chtěla se postavit. Když v tom se loď prudce zhoupla. Vykřikla. Křečovitě objala stěžeň. Určitě spadne dolů!
„Copak tady vyvádíš, cvrčku?“
Otevřela jedno oko. Ben Harvey se na ni potutelně šklebil.
„Já si jenom chtěla utrhnout kousek nebe.“

Rázuji chodbou ke svému novému objevu. Je krásně zastrčený v koutě. Nikdo tudy nechodí. Nikdo se tu připitoměle nehihňá. Jsou tu ZÁSUVKY. ČTYŘI! Tenhle stoleček vyřešil všechny moje problémy. S prostorem. Se soustředěním. S přívodem energie do záložního mozku.
Krucinál!
Smečka štěbetajících individuí byla rychlejší. Vrhám na ně jeden z těch vražednějších pohledů.
O několik vitrín a rozklížených židlí dál se hroutím vedle topení a jediné ustrašené zásuvky a doufám, že mi mozek nezamrzne dřív, než ten záložní naběhne. Stejně jako včera. A stejně jako včera se mě procházející pan docent nezapomene zeptat, jestli už mám to místo k sezení.

Vzrušený hovor námořníků jí v uších zněl jako hučení včelího úlu. Unaveně zamžourala na Hawkinse, který ji pomohl na palubu. Mlžilo se jí před očima. Hlava jí třeštila. Zavrávorala. Někdo ji zachytil. Snad Tom. Našla ztracenou rovnováhu. Odstrčila jeho ruku. Hrnek se rozbil na kusy. Voda se ztratila mezi fošnami.
„Musím mluvit s kapitánem,“ vyhrkla. „Hned!“
Bzučení utichlo. Námořníci se rozestoupili.
„Slečno Doyleová!“
Stál před ní stejný jako tehdy. Zamračený. Přísný. Váhavě k němu vykročila.
„Co tak neodkladného, mi chcete říci, že se ani nenapijete?“
„Pane… Nemesis. Ona je tady…“
Zase.
Už jednou ho před ní varovala.
Tentokrát jí věří.

„Hej! Au!“ vykřikl Skřivánek. Nasupeně ze sebe otřepal střepy z lucerny.
„Zásah potopena!“ zahlaholil hlas z pobřeží. Se zlostným výrazem se otočil. Na břehu radostně poskakoval komín s cihlářskou pecí. Vítězoslavně se šklebil od cihly k cihle.
„Ty! Mrzáku vypálená! Co si myslíš, že děláš!“ houkl na něj Skřivánek a nebezpečně blýskal děly. Komín se jen nadutě nafoukl.
„To máš za to, že nám rozptyluješ řešitelku, ty oplachtěná ztrouchnivělá obludo!“
„Já ti dám ztrouchnivělou obludu!“
Chystal se nabít děla.
„Tak dost! Nebo vás přepíšu! Oba!“
Skřivánek poplašeně svine plachty. Bulovka zahanbeně schová komín.
Cihelny se mi s lodičkama rvát nebudou!

Rozhlédl se po skromné místnosti. V krbu ještě blikaly poslední žhavé uhlíky. Do okna vytrvale bubnoval déšť. Odložil promočený plášť a zapálil svíci. Malým domkem se nesly opatrné kroky. Zastavil se až u prostého lůžka. Ležela v něm mladá žena. Tmavé vlasy jí spadaly do tváře. Maličké děvčátko jí spalo stulené v náručí. Usedl na kraj postele. Žena se pohnula. Otevřela oči.
„Roberte…“
Pohladil ji po tváři. Jemně. Váhavě. Jakoby se bál, že se rozplyne.
„Jen spi, ženo. Zítra je taky den.“
Políbil ji na čelo. Spokojeně se usmála.
Její muž je doma... Než opět přijde obálka s červenou stuhou.

Ludlow ji spatřil nad ránem. Teď už od nich byla vzdálená sotva na dostřel děla. Dvě řady děl schopných poslat je ke dnu dřív, než stačí popadnout vesla. Slyšeli hlasy na její palubě i skřípění trupu. Leželi v člunu jeden přes druhého jen v rozedraných košilích. Doyleová seděla na zádi s hlavou vyvrácenou přes bort a šátkem staženým do čela. Plachta sebou bezvládně pleskala. Cár žluté látky se třepotal ve větru. Nikdo nehnul ani brvou. Museli hrát svou roli až do konce. A modlit se. Že je dvojpalubník mine... Že nikdo na palubě se nebude chtít přiblížit k morovému člunu…

19. století
Unavený voják se posadil na patník u cesty. Domov nechal za mořem daleko na severu. Zůstal sám v cizí zemi. Vysoko na nebi cvrlikal skřivan a na obzoru se kupily bouřkové mraky. Vzduch voněl blížícím se deštěm. Pomalu se zvadl. Zamířil k blízkému stavení.
Domů už se nikdy nevrátí...
1914
Utábořili se v opuštěném hospodářství. Na ohni si opékali hubenou slepici. Jeden z nich z kapsy vytáhl notýsek v černých deskách. Na koleni, přesto krasopisem do něj zaznamenal další den ve službách císaře pána.
Jeho zápisky budou dlouhá desetiletí ztracené mezi harampádím na půdě statku, kam se přižení...

Letos jsem byla ve formě. Za pouhopouhých třicet dní jsem stačila zabít šest řadových námořníků, dva kapitány a jednoho kadeta, který se nedožil ani svých třináctých narozenin. Taky jsem jednoho poručíka dohnala k žádosti o převelení, druhýho jsem vystavila krutým praktikám vedoucím k vystřízlivění a jednoho psychicky týrám zcela systematicky s železnou pravidelností. A aby toho nebylo málo, tak se mi letos podařilo potopit jeden dvojpalubník a jedný fregatě jsem oholila stěžně hned několikrát. Sečteno, podtrženo je to slušný seznam křivd, kterých jsem se na vlastních postavách dopustila. Asi bych měla bych zvážit emigraci, aby mi to nevrátily i s úroky.

Setkali se na vřesovišti. Vynořil se mezi skalisky jako duch
„Proč ses‘ vrátila?“ Uhodil na ni nepřátelsky. V ruce svíral starou mušketu. Patřila jeho otci. Ve tváři měl stejně nepřístupný výraz.
„Narodila jsem se tady.“
„Ale k nám nepatříš. Na kabátě máš zlatý prýmky. Jsi jen všivej oficír... Jako oni.“ Kývl směrem, kterým tušil pevnost a jeho obličej ještě ztvrdl. „Měla bys odejít.“
„Chtěla jsem jen splatit dluh...“
„Nestojím o tvoji lítost. Odejdi... A neboj se o svý dluhy. Boží mlejny melou. Vrať se na moře, Frances. Z moře s' přišla, pro moře s' nás zradila. Jednou moři i zaplatíš.“

Seděli v rušném lokálu U Zlaté kotvy. Zapíjeli šťastný návrat do přístavu. Kdesi hrály housličky doprovázené harmonikou. Několik námořníků z Altairu halasně zpívalo lodnické odrhovačky. Kouř z dýmek se mísil s ostrou vůní kořalky. Pak se ozvala vážnější melodie. Bubínek vyťukával do rytmu. Frances se ve tváři objevil posmutnělý výraz. Obrátila se na Sullivana.
„Mohla bych vás požádat o laskavost?“
Mladík přikývl. Podala mu váček s penězi. Byl to její podíl za potopenou Nemesis.
„Víte, kde je hostinec U Zubatý? Ptejte se tam po Kathleen Ryanové. Dejte jí to...“
Odpuštění si tím nekoupí, ale Robovy děti budou mít co jíst.

Bertrand mlčky pozoroval své spolustolovníky. Zaujal ho nejmladší z trojice poručíků... Pihovatý zrzek toho na rozdíl od svých druhů mnoho nenamluvil. Ani se nepředstavil. Zdálo se, že si hledí jen svého poháru. Přesto Bertrandovi neunikl pichlavý, nepřátelský pohled, který na něj čas od času vrhl.
„Směl bych znát vaše jméno, monsieur?“ Oslovil ho. Hovor ostatních důstojníků utichl. Zrzek odložil víno a přimhouřil oči. Ve tváři se mu objevil škodolibý úšklebek.
„Muži se představujou první, pane.“ Opáčil jízlivě a nečekaně vysokým hlasem.
Bertrand překvapeně zamrkal. Žena? Růže mezi trním... Jen tahle růže nebyla žádná křehká květinka a trny měla zatraceně ostré.

Přitiskla útočníkovi nůž na krk. Bolest v levém rameni nevnímala. Pes přikrčený v koutě ježil srst a temně vrčel.
„Vy Sullivane!?“ zasyčela. Mladík byl bledší než smrt. Tušila, co se mu honí hlavou. Stačilo jediné slovo a kadet by se houpal na ráhně. Za napadení důstojníka se platilo životem.
„Co vás, to ksakru popadlo!?“
„Já... chtěl jsem... pomstít...“ Zasípal. V tom jí to došlo.
„Ryana? Rebely?“
S námahou přikývl. Spustila ruku s nožem. Mladík si promnul krk.
„Vypadněte...“ Sykla. Nepřála mu smrt.
„Vy mě nenahlásíte?“ Vrhl na ni zmatený pohled.
„Ne.“ Možná dělá chybu... Možná tím splatí část vlastní viny...

„Berte! Bertíku!“
Nic. Neozve se ani ňafnutí ani capkání tlapek po koberci. Vodítko nespokojeně zacinká.
„Není v pelíšku?“
„Tam už jsem se koukala...“
Taky pod polštáře na gauči, pod lavici v kuchyni, k babičce, ke druhý babičce... Dokonce k bratrovi pod peřinu.
Zbejvá už jedině ložnice. Jenže peřiny jsou srovnané. Přesto je pro jistotu nadzvednu. Jezevčíci jsou stvoření všemi mastmi mazaná. Náš obzvlášť. Pod máminou není. Zkouším tátovu... Je nějaká těžká.
„A mám tě, lenochode!“
Vítězoslavně vytřepávám psa z fusaku. Ještě na mě stačí vrhnout jeden z těch uraženějších pohledů, než ho nemilosrdně připnu na vodítko. Procházce tak snadno neunikne.

Nad přístavem ležela neprostupná clona šedých mraků. Déšť čeřil hladinu. Frances seděla na přístavní hrázi. Hlavu měla svěšenou. Nevnímala studené doteky kapek za krkem a na tvářích ani dorážení střapatého psa. V sevřené pěsti skrývala zmačkaný list papíru. Slova byla jen těžko čitelná. Inkoust se už dávno rozpil. Přesto jí stále zněla v hlavě. Dusila ji jako těžká deka. Chtěla křičet. Ale nemohla. Neviditelná ruka jí svírala krk jakoby ji chtěla uškrtit. Vrhla zamračený pohled ke vzdálené rejdě. Skřivánek bezvládně ležel na hladině. Bez stěžňů. S poraněným bokem. Bez kapitána. A ona mu nemohla pomoci. Už k jeho posádce nepatřila...

19. století
Unavený voják se posadil na patník u cesty. Domov nechal za mořem daleko na severu. Zůstal sám v cizí zemi. Vysoko na nebi cvrlikal skřivan a na obzoru se kupily bouřkové mraky. Vzduch voněl blížícím se deštěm. Pomalu se zvadl. Zamířil k blízkému stavení.
Domů už se nikdy nevrátí...
1914
Utábořili se v opuštěném hospodářství. Na ohni si opékali hubenou slepici. Jeden z nich z kapsy vytáhl notýsek v černých deskách. Na koleni, přesto krasopisem do něj zaznamenal další den ve službách císaře pána.
Jeho zápisky budou dlouhá desetiletí ztracené mezi harampádím na půdě statku, kam se přižení...

Vstoupila do salónu. Harris stál u okna a opíral se o leštěnou hůlku.
„Tak jste přišla...“ Hlesl a zvolna se otočil. Zestárl. Vlasy měl téměř bílé. Ve tváři se mu rýsovaly hluboké vrásky.
„Váš dopis mi poslali společně s rozkazy, pane.“
Unaveně přikývl.
„Chtěla bych vám poděkovat, pane.“ Za všechno...
„To není třeba, Doyleová.“ Mávl rukou a kývl hlavou směrem k přístavu. „Hlavně se mi o ni dobře starejte.“
Skřivánek vyplul ještě toho večera.
Za půl roku našla ve věstníku u jeho jména malý křížek. To, že zemřel na souchotiny, se dozvěděla od jeho ženy až o dva roky později.

Frances vtrhla do pokoje. Stačil jediný pohled, aby pochopila... Víno stékající na zem, džbán s vodou krčící se v koutě. Na posteli se válela změť podušek, polštářů a nahých těl...
Popadla přístavní holku za rozcuchané pačesy.
„Vypadni!“ zavrčela. Nemilosrdně ji vystrčila ze dveří bez jediného kousku oblečení. Tom na ni vrhl ublížený pohled dítěte, kterému sebrali oblíbenou hračku.
„Kdyby tě viděla slečna Betty.“ Zavrtěla hlavou znechuceně a sbírala Tomovy svršky poházené po podlaze.
„Děvka je to...“ Rozkřikl se jindy mírný Tom. „Dala mi košem...“ Dodal nešťastně.
„Ani se jí nedivím.“ Ušklíbla se Frances jedovatě a chrstla mu vodu do tváře.