Moje články

V lesíku u řeky žil odvážný Střízlík. Sýkorka Modřinka byla jeho ženou. Měla ho ráda a udělala, co mu na očích viděla. I doslechl se jednou Střízlík, že nenasytný Orel z druhé strany řeky si chce lesík zabrat. Rozhodl se tedy, že půjde lesík bránit. Sýkorka mu do ranečku zabalila sušené žížaly pro strýčka Příhodu a Střízlík odletěl. Bránil řeku dlouho a statečně, až si ho všimla Labuť. Střízlík se jí zalíbil. Naparovala před ním peří a pěla ódy na jeho odvahu, až Střízlíka dočista omámila. Zapomněl na Sýkorčinu dobrotu. Zůstal s Labutí a k Sýkorce se už nikdy nevrátil.

Přístav, kde Skřivánek přistál, aby doplnil zásoby pitné vody, byl jiný než ty na severu. Špinavé uličky se klikatily mezi chatrnými domky. Děti oblečené jen do umolousaných hadrů se jim lepily na paty, pokřikovaly neznámým jazykem a nastavovaly umouněné dlaně. Všudypřítomný zápach ryb rozvěšených mezi chatrčemi ji štípal v krku. Pak ji do nosu udeřil ještě další pach. Otočila hlavu. Ztuhla. Na malém náměstíčku stála šibenice. Poprava musela proběhnout už před několika dny, ale odsouzence se nikdo nenamáhal sundat. Nechali je napospas rackům. Žaludek se jí rozhoupal. Křečovitě sevřela Hawkinsův rukáv.
„Vzbouřenci.“ Odplivl si starý kormidelník a táhl ji pryč.

Stíhali ji už týden. Zprvu ji viděli jen jako matný obrys plachtoví na obzoru a věděli o ní jen to, že pluje jejich směrem. Teď se tyčila nad zčeřelou, ocelově šedou hladinou jako pevnost. Frances ji pozorovala dělovým otvorem. Byla nádherná a ten kdo jí velel, znal své řemeslo dobře. Plachty měla vypnuté. Temně rudé boky se matně leskly v probleskujícím slunci. Dvě řady děl se na ně zlostně šklebily. Na přídi nesla postavu vážné ženy a na zádi jí zářil nápis Nemesis. Námořník po Francesině levici se pokřižoval. Snad tušil, že krásná neznámá přinese Skřivánkovi jen zkázu a žal.

„Táto! Tatínku!“
Vyhrkla a vytrhla se pastorovi z ruky. Rozeběhla se rozbahněnou ulicí. V chatrných botičkách skákala přes kaluže vstříc muži v kapitánském klobouku.
„Fanny!“
Vrhla se mu do náruče. Sevřely ji udřené, drsné ruce bývalého rybáře. Přitulila zrzavou hlavinku na mužovo rameno. Zlatá epoleta ji studila na uplakané tváři.
„Táto,“ zašeptala, „maminka umřela.“
„Já vím, Fanny... Já vím.“
I on měl oči zamlžené slzami. Ruce ji stiskly ještě pevněji...
To bylo naposledy, kdy ji sevřel v otcovském obětí. Roberta Doylea život naučil, že na palubu city nepatří. Už nebyl otec a ona dcera. Zbyl jen kapitán a jeho plavčík.

Lindsay seděl v důstojnické jídelně. Sám. Doyleová si odpykávala svůj trest, Martin jí dělal na hlídce společnost, morous Wilkins po ranní službě vyspával a Dobbler od střetu s Nemesis neopouštěl marodku ani na jídlo. Z karafy si nalil zbytek vína. Sotva v něm však smočil rty. Chutnalo kysele a o to kyseleji, že mu chyběla lidská společnost. Byl zvyklý, že mezi důstojníky hrával první housle. To on býval středem pozornosti. Ale teď o jeho společnost nikdo nestál. Dokonce ani jeho směna ho nepostrádala. Dokázala ho nahradit malá, drzá holka. Znechuceně odložil pohár.
Toho večera Harris dostal Lindsayovu žádost o přeložení.

Byl noční můrou mého dětství. Děsily mě jeho ruce pokroucené jako větve staré vrby. V noci jsem slýchala jeho sípavý dech a těžké kroky na kočičích hlavách. Představovala jsem si, jak se plíží v matném světle plynových lamp. Jak slídí po tajemství. Potlouká se v úzkých uličkách i dvorcích a čeká na svou příležitost. Ještě dnes když procházím setmělými ulicemi, občas zastavím a naslouchám. Naslouchám jestli v bubnování deště nezaslechnu ty kroky a ze stínů se nevynoří tmavá postava v dlouhém kabátě a klobouku staženým do čela. Ještě dnes mě občas děsí ruka zoufale tápající tmou a křik nevinného chlapce...

Nevěděl kolikrát o svém rozhodnutí rozhodnutí pochyboval.
Byla vzpurná a nevyzpytatelná jako moře samo a balancovala na tenké hranici mezi věrností a zradou. Přesto mu cosi říkalo, že si zaslouží druhou šanci. Dlužil jí to. Za Skřivánka. Od první chvíle však tušil, že ona nebude plnit jeho rozkazy jen ze slepé poslušnosti. Mohl ji k tomu přinutit. Plukovník Fitzgerald to udělal. Ale ani pes do sebe nenechá kopat do nekonečna. Jednou pohár přeteče a pak kousne. Ne. Klíč k poslušnosti nebyl v násilí a loajalitu si nelze vynutit vyhrožováním...
Frances Doyleová bude respektovat svého kapitána... Pokud on bude respektovat ji.

Skřivánek kotvil v přístavu. Letní sluníčko hrálo s mraky na honěnou a Tom s Frances využili volna k procházce po městě. Frances před sebou kopala kamínek, když ji zaujal plakát povalující se v prachu. Sebrala ho.
„P.I.F.K.A.“ Hláskovala nahlas. „První internacionální... Tome, co to znamená ‚internacionální‘?“
„Internacionální znamená mezinárodní.“ Vysvětlil jí trpělivě. Přikývla a pokračovala ve čtení. Šlo jí to pomalu.
„...filantropický klub antropologů hledá nové členy!“
„To budou nějací sběratelé kostí“ poznamenal Tom, aniž by čekal na další otázku.
„Jakože sbíraj kosti? Lidský?“ povytáhla Frances obočí nevěřícně.
„No.“
„Cvoci.“ Prohlásila pohoršeně a pohodila hlavou. Plakát zahodila do polovyschlé kaluže.

V podpalubí panovalo nesnesitelné vedro a ještě nesnesitelnější hluk. Námořníkům se na zádech perlil pot. Tváře měli černé od střelného prachu a oči zarudlé. Děla hrkala a drkotala na lafetách. Rány třaskaly ve zběsilém tempu. Fregata se otřásala pod zpětnými nárazy. Voda vztekle syčela na rozpálených hlavních. Rozkazy zanikaly ve všeobecném rámusu. Nebylo jich třeba. Posádka pracovala jako stroj.
Náhle loď zaúpěla. V krátké odmlce se ozvalo burácivé zapraštění... Tupá rána a mohutné šplíchnutí.
„Proklatě! Přerazili nám stěžeň! Miřte jí na trup! Ke dnu s ní!“
Děla zadrnčela.
„Nabít a ven!“
Děla zahrkotala.
„Pal!“
Rána za ránou a černý dým.

Harris přecházel po kapitánské kajutě. Stála tam tak, jak se sotva před pár minutami vydrápala na palubu – bosa, bez kabátu, jen v potrhané košili zastrčené na půl žerdi. V krku měla vyprahlo. Nervózně si třela ruce.
„Jedenáct mužů je mrtvých. Čtyři nejsou schopni služby...“
Nekřičel na ni, ale v hlase mu zněla chladná výtka.
„Svěřil jsem vám velení celé akce a...“
Stiskla rty. Sebrala poslední zbytky kuráže.
„Sám víte, že to bylo odsouzený ke krachu, pane.“
Zastavil se.
„...Zachránila jste víc jak polovinu svých lidí a přinesla jste užitečné zprávy.“
Podal jí sklenici s vodou.
„Jsem rád, že jste zpátky.“

„Takže za čtyři, slečno...“¨
Ztuhnu. Jako by mě hodil do ledové vody.
Cože???
Mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Propadám se kamsi hodně hluboko.
Takže celý ty tři roky strávený na přednáškách... nad učením... Celej ten rok dohledávání článků, za kterej jsem zjistila, že číst v angličtině není zas taková hrůza... A že s pomocí mě nezastaví ani ta proklatá francouzština... Tohle všechno bylo marný.
Nevidím pobavený výraz ve tvářích svých učitelů. Teprve oficiální oznámení výsledků mě probírá k životu.
Za dvě...
Výdech a nádech! Jako praštěná palicí se vypotácím z učebny. Ani nevím jestli se mám smát nebo brečet.

„Člun! Člun na pravoboku!“ Ozvalo se volání z ráhnoví. Tom roztáhl dalekohled. Skutečně! Malý člun se bezmocně zmítal na vlnách. Plachta sebou pleskala ve větru. Na vrcholku stěžně se třepotal cár sluncem vybledlé látky. Zahlédl pohyb. Ať už byl v člunu kdokoliv, byl na živu...
„Pane Sullivane, dojděte pro kapitána! Máme tu trosečníky!“ Houkl na kadeta, aniž by přestal člun sledovat. Ještě zaostřil. A v tom člun poznal.
Vždyť to byla jejich lodice! Francesina ztracená lodice! Nikdo na palubě už nevěřil, že by mohli přežít...
Z člunu jich i s Frances vytáhli pět... Vyčerpané, hladové, v roztrhaných šatech... Ale živé...

Jack už si zvykl, že lodě pod jeho velením se díky Stephenovi často mění v úplné Archy Noemovy. Na stařičkém Leopardovi skousl vombaty, kteří mu okousali zánovní kapitánský klobouk. Na Lively přetrpěl včely, které drze kradly kakao... S lenochodem se mu dokonce podařilo navázat vztah téměř přátelský. Ovšem Stephenovy nápady byly nevyzpytatelné...
„Jáááuuuu!“
Jack vyskočil z hamaky a nasupeně si škrábal zadnici.
„Stephene!“ zařval, až se Surpise otřásla u samého kýlu.
„Jacku?“ Stephen opatrně nakoukl do Jackovy kajuty.
„Co má tohle, u všech čertů, znamenat!?“
„To jsou Mravenci“ utrousil Stephen.
„MRAVENCI!?“ zaburácel Jack. „Doufám, že příště tě nenapadne přinést termity!“

Elliot se krčil schoulený na dně člunu. Po očku sledoval slečnu Doyleovou. Seděla na proti němu a nožem z uzmuté uniformy odřezávala žlutou podšívku. Zdálo se, že ničemu jinému nevěnuje pozornost. Pomaloučku se přisunul.
„Co to bude?“ odvážil se zeptat nejistě. Vrhla na něj pichlavý pohled, ale odpověděla.
„Signální vlajka.“
Zatvářil se zmateně.
„Vyvěsíte ji na stěžeň. Ať jste taky k něčemu užitečnej.“ Zavrčela.
Zastyděl se. Zatím se příliš nevyznamenal. Přesto se odvážil vyptávat dál.
„Slečno Doyleová... ale proč žlutá?“
Oni přece nebyli nemocní. Obličejem se jí mihl lišácký úšklebek.
„Tyhle vody patří korzárům. Nemusí každej vědět, co jsme zač.“

Údolím třeskl výstřel. Hravey zakopl a klesl na kolena.
„Bene!“
Vyhrkla leknutím. Svět se jí zhoupl pod nohama.
„Stůjte!“ Houkla na Ludlowa. „Harvey je raněný!“
Skupina se zastavila. Věděla, že dělá chybu. Věděla, že tímhle jediným rozkazem je všechny vystavuje jako terč. Ale nemohla jinak. Hravey nebyl jen námořník... Byl přítel... Byl jako starší bratr.
„No tak, Bene, vstávej!“
„Já už se k moři nedostanu...“
Ani hlavu nezvedl. Krev splývala s rudou šerpou. Měl pravdu. Nemohla mu pomoci. Vzala jeho mušketu. Napřímila se.
Sbohem Hravey.
„Jdeme!“
Ještě žádný rozkaz se jí neříkal tak těžko. Ale posádka je víc než přátelství...

Prchali zarostlým údolím směrem k moři. Přes ramena nesli muškety padlých druhů a přes vlastní šaty měli navlečené kabáty nepřítele – modré se žlutým podšitím. Bocman Ludlow je vedl. Tesákem neohroženě razil cestu podrostem a za rukáv za sebou doslova vláčel malého Elliota. Chlapec už sotva pletl nohama. Frances s Harveym průvod uzavírali. Postupovali pozpátku a nepřestávali očima hledat nebezpečí.
Náhle ji Harvey chytil za rameno. Varovně kývl směrem k východnímu svahu a natáhl kohout muškety.
„A támhle jsou taky, šmejdi.“ Pohodila hlavou na druhou stranu. „Prokoukli nás... Chtějí nás lapit do kleští a odříznout nám cestu...“ zauvažovala. „Ludlow! Musíme přidat!“

„Slečno Doyleová!“
Ludlow jí zacloumal ramenem.
„Slečno Doyleová! Frances, probuďte se!“
Jen cosi zamručela z polospánku a přavalila se na druhý bok.
„Slečno Doyleová! Probuďte se! To je Skřivánek! Náš Skřivánek!“
Prudce se posadila. Zamžourala na bocmana slepenýma očima. Hlava jí třeštila. Promnula si čelo. Elliot a dva přeživší námořníci ještě spali.
„Kde?“ Zeptala se zmoženě a zvedla se na nohy.
„Támhle. Tři čárky na levoboku.“ Ukázal Ludlow. I přes únavu vtištěnou ve tváři mu v očích svítily radostné jiskřičky. Podívala se tím směrem. Měl pravdu. Ani ne míli od nich se na vlnách houpala malá, černá fregata. Byli zachráněni...

Třísk!
Prásk!
Kámen se koulí sutí.
Třísk! Prásk!
A další!
„Tak co? Máš něco?“
„Mám akorát tak koprolit...“ zavrčím nevrle. Pokládám kladivo a otráveně si sedám na solidní kus vápence. Drze z něj na mě zírá nějaká mechovka. Ošklivá... Samozřejmě všechny ty bioložky a ekoložky, co nepoznaj žulu od břidlice, už něco ucházejícího našly a já mám kulový. Kolik kamenů už jsem zahodila, radši nepočítám. Automaticky sahám po dalším kousku. Ledabyle ho otáčím v dlani. Nic. Tak si aspoň třísknu...
Třísk! Prásk!
Kámen se rozletí na dvě půle. Jedna se ztrácí v nenávratnu, z druhý na mě poulí oči trilobit.

Byl to zoufalý plán. Věděla to. I Sullivan to věděl a protestoval.
Obrátila se k námořníkům.
„Potřebuju deset dobrovolníků...“
Tohle jim přikázat nemohla. Nemohla jim přikázat, aby šli dobrovolně na porážku. Oni měli své domovy a rodiny. To na ni v přístavu nikdo nečekal...
Námořníci si vyměnili váhavé pohledy.
„Já zůstanu!“ Ozval se Harvey. Bocman Ludlow se přidal vzápětí. Ostatní je nejistě následovali. Poslední se přihlásil Elliot.
Blázínek. Malý blázínek s velkým srdcem. Nejraději by ho poslala se Sullivanem...
Byl to zoufalý plán. S devíti námořníky a jedním chlapcem se postavit desítkám nepřátel. Ale zoufalé situace si žádají zoufalá řešení.

Na vodě se líně pohupuje pár kánoí. Nemusí pospíchat. Vždyť je teprve poledne a už urazili hezký kus štreky. Jedna z dívek na háčku sundavá tričko. Nastavuje záda ostrému jarnímu slunci. Druhá jen nevěřícně kroutí hlavou.
„Jarní sluníčko je zrádný.“ Utrousí.
„No co, aspoň se opálím. Taky by ti to prospělo.“ Ušklíbne se ta v plavkách. To už se přidávají i kormidelníci.
„Já nikdy nejezdím bez trička.“
Stojí si tvrdošíjně na svém.
„No tak nebuď labuť...“
Nakonec podléhá všeobecnému nátlaku a nepříliš ochotně se vzdává svršku. Paprsky ji polechtají na bílých ramenou. Tuší, že dělá chybu. Sluneční alergie je sviňa.

Polední slunce nemilosrdně žhnulo. Ani plachta už nechránila před jeho paprsky. Elliot se nespokojeně zavrtěl a zamžoural ke všudypřítomnému nepříteli, až se mu udělaly mžitky před očima. Unaveným pohledem sklouzl ke kormidelnické lavičce. Bocman Ludlow držel směr už jen ze zvyku. Kolem hlavy měl omotaný šátek a po tvářích mu stékal pot. Vedle něj seděla slečna Doyleová. Bez kabátu jen v potrhané, špinavé košili. Pod očima se jí rýsovaly hluboké kruhy. Ve tváři měla strhaný, nemocný výraz. Přesto nepřestávala sledovat obzor. Teprve teď si Elliot uvědomil, že na rozdíl od něj ti dva ještě nezamhouřili oka. A vedro bylo spalující...

Seděla u kormidla a napjatě upírala oči do noci. Za zády tušila obrysy Skřivánka, před přídí člunu se prostírala neproniknutelná tma. Muži mlčeli. Ticho noci rušilo jen šplíchání vln a pravidelné skřípění vesel. A s každým zaskřípěním jí na zádech naskočila husí kůže. Mimoděk se jí vybavila dávno ztracená vzpomínka...
Byla neděle. Zvon odbíjel devátou. Foukalo od moře a padal drobný déšť. Šly s maminkou do kostela. Procházely kolem hostince. Jeho vývěsní štít se kýval ve větru a strašidelně vrzal. Byla na něm postava v černé kápi.
Otřásla se. S každým zaskřípěním byli cíli blíž... A s ním i Jí.

Bertrand k ní vrhl poslední zkroušený pohled. Dlouhé roky byla součástí jeho života. Hýčkal ji, znal každé její zákoutí od kýlu až po nejvyšší vrcholky stěžňů. Znal i její vrtochy. A že uměla být vrtošivá. Ale když člověk věděl jak na ní, byla tou nejlepší lodí, na které se kdy plavil. Krásná, s pevným trupem a štíhlou přídí. A teď se bezmocně zmítala na zvířené hladině, stěžně polámané. S každým nárazem vln její trup hlasitě úpěl. Naříkala. Volala ho. A on už pro ni nemohl nic udělat...
Jeho odvážel člun do rukou nepřítele. Na ni čekaly jen černé, chladné hlubiny.

Cíl jejich mise se Frances nelíbil od začátku a plán samotného výsadku se jí líbil snad ještě méně. Představa, že by případný ústup její skupiny měl krýt zrovna Lindsay, o jehož nasazení si nedělala přílišné iluze, se jí vůbec nezamlouvala. A teď se její obavy vyplnily...
Palba na okamžik utichla. Krčili se zády ke svahu za mohutným kmenem padlého stromu. Ona, dvacet námořníků a dva kadeti. O pět dalších mužů už přišla. A ten zmetek Lindasay se zasekl bůhvíkde.
„Pánové, doufám, že jste s sebou někdo vzal lopatu.“ Zavrčela s ošklivým úšklebkem a natáhla kohout pistole. „Nejspíš ji budeme potřebovat...“

To, že se Lindsay spokojil pouze s její nepříliš ochotnou omluvou, ji překvapilo. Přesto tušila, že pro Harrise tím celá záležitost neskončila. Měli dohodu a ona ji porušila...
„Slečno Doyleová, je vám jasné, že bych vás měl předat válečnému soudu?“ Pronesl chladně.
„Ano, pane...“
Neodvažovala se mu pohlédnout do tváře. Věděla, že ho zklamala.
„Nechci ale přijít o důstojníka, který si uvědomuje, že vlastní loď a posádka je cennější než zlato z kořisti... Takže jako trest kromě vlastních hlídek převezmete i hlídky pana Lindsaye. Do odvolání. A konečně se naučte držet nervy na uzdě.“
Ta poslední slova zněla téměř otcovsky.

Kouř a zápach střelného prachu. Šedá clona halila palubu jako pohřební rubáš, přestože děla už dávno mlčela. Frances se zvedla na koleno. Jako ve snu se rozhlédla kolem. Pak její pohled padl na Lindsaye. Opíral se o pahýl stěžně, jen pár kroků od místa, kde ještě před pár okamžiky ležel Elliot. Zatmělo se jí před očima.
„Vy! Vy zatracenej hade! Zabiju vás! Za Harveyho i za Elliota... Mizernej sabotére!“
Skočila po něm dřív, než si vůbec uvědomila, co dělá. Kouřem se blýskla čepel nože. Ránu však nedokončila. Svěsila ruku a zapotácela se. Pozdě jí došlo, že právě napadla nadřízeného důstojníka.

Zmučeně si prohlížím svá předloktí. Až po konečky prstů jsou poseta nespočtem zarudlých šrámů. O čerstvě zahojených jizvách ani nemluvím. Musím vypadat jako když trpím přinejmenším sklony k sebepoškozování. Jenže co má člověk dělat, když si to malé, černé nic chce pořád hrát? Hned jak se ráno vykulí s pelíšku, už by se to tahalo o ponožku. V poledne si už troufá na těžší kalibr a nemotorně zápasí s pantoflí. A večer... Večer jsou přeci úplně nejlepší hračkou paniččiny ruce. S těma je větší zábava než s fuseklí. Hejbou se. A já jen doufám, že ten malej ďáblík brzo přezubí.

Do nosu ji udeřil všudypřítomný zápach krve a všelijakých mastí a utrejchů. Dobbler ji pozdravil jen kývnutím hlavy. Pod očima měl tmavé kruhy a košili víc červenou než bílou. V noci toho moc nenaspal. Prošla úzkou uličkou. Snažila se nevnímat tiché steny ve stínech.
Malý Elliot ležel až úplně vzadu. Jeho bledý obličej v přítmí nepřirozeně svítil. Zaváhala.
Měla by se vrátit...
„Přišla jste...“
Naprázdno polkla a přikývla.
Měla by poděkovat....
„Omlouvám se... Neposlechl...“
„Nemyslím si, že by na tom záleželo.“ Pokusila se o chabý úsměv. „Děkuju...“
Chlapec zavřel oči.
Proč jen si vybírá ty, co si to nejmíň zaslouží...

L’Orient: Znáte také ten příjemný pocit, když se vám vítr opírá do plachet, monsieur?
Rozkošnicky napne plachty
Brittanic: Obávám se, že ne, pane.
L’Orient: A jak se po tom pohybujete, monsieur? Bez větru se plout nedá.
Brittanic: Mne pohání pára.
L’Orient: Pára?
Brittanic: Jistě. Pára! Pane, to je věc!
Upustí páru a vesele zatroubí
Brittanic: Když je pára, nepotřebujete plachty. Nepotřebujete ani vítr. Bezvětří vás nezastaví. Věřte mi. Já nemluvím do větru. To nemám ve zvyku. Stačí mít jen kotle a uhlí.
L’Orient: A co uděláte, když vám uhlí dojde? Vítr ten se vždycky zase rozfouká...
Šibalsky mrkne dělovými otvory

Byla neděle, neděle večer a oni seděli u stolu. Všichni. Nikdo nechyběl. Ne z důstojníků. Tom unaveně pozvedl svou sklenku.
„Připíjím na padlé kamarády!“
„Na padlé kamarády.“ Odpověděli mu sborem. I Frances.
Její pohár byl spíš poloprázdný než poloplný. A první také nebyl. Víno se blýskalo ve světle lucerny.
Víno rudé jako boky Nemesis... Nikdy se nestane jejich kořistí.
Víno rudé jako krev na Elliotově košili... Hlídku už nikdy nezaspí, usnul navždy.
Víno rudé jako Harveyho šerpa... Schovala ji ve své truhle. Slíbila, že ji předá jeho ženě.
Dopila jako poslední a na dně poháru našla zapomnění. Alespoň na chvíli.

Frances seděla na ráhně a netrpělivě klátila nohama.
„Achjo...“ povzdechla si otráveně. Takhle si život plavčíka nepředstavovala. Jen prázdně zírat na nekonečnou hladinu a užírat se nudou. To už by raději týden v kuse drhla palubu nebo prala celé směně špinavé prádlo.
„Copak, Cvrčku?“ uchechtl se Ben Harvey z koše.
„Dyž mě to tu nebaví...“
„Každej plavčík se musí naučit sledovat moře. To je na lodi to nejdůležitější.“
„Nejdůležitější?“
„No jo. Co kdyby se objevil nepřítel. Ty budeš první kdo ho uvidí.“
Spiklenecky na ni mrkl. To, že často potkají sotva jednu dvě zbloudilé bárky do měsíce, už jí neřekl.

Frances byla zvyklá, že maminka dávala každou neděli na stůl kytičku. Když se však pokusila stejně vyzdobit stůl jejího družstva v podpalubí Skřivánka, nesetkala se její snaha zrovna s pochopením.
Svazeček fialek v hrnku od grogu na svém místě vydržel jen do prvního poryvu větru. Zbyla jen voda kapající ze stolu a hrnek koulející se po podlaze. Kvítky zašlápl starý Hawkins spěchající na směnu.
Podruhé přinesla kvítí sušené. Štípla ho z klobouku postarší dámy procházející se po nábřeží. Nepřežilo první potyčku.
Svoji snahu o zkrášlení podpalubí ale nevzdala.
Za rytí nožem do Králova majetku si vysloužila půl tuctu ran rákoskou.

Dusot bosých nohou po palubě. Křik bocmana. Desítky upocených chlapů se opíralo do vratidel. Důstojník v modrém fraku hulákal rozkazy.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Lana zaskřípěla. Paluba se jí zhoupla pod nohama. Zapotácela se a upadla.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Muži se do vratidel opřeli ještě urputněji. Lana skřípěla a skřípěla. Námořníci supěli námahou. Loď se zvolna dala do pohybu. Bezradně si dřepla mezi děla a skryla hlavu mezi kolena. Po tvářích se jí koulely slzy. Cítila se ztracená. Ztracená a zbytečná mezi vším tím lomozem, kde každý znal své místo. Jen ona si na palubě připadala tak nějak navíc.

Skřivánek se ospale pohupoval na hladině. Slunce ho hřálo do černě natřeného trupu. Vedle něj si Nemesis zálibně prohlížela svůj odraz. Měla boky čerstvě natřené a takeláž ještě voněla novotou.
„Tak co, sluší mi to?“ Zeptala se Skřivánka a koketně protáhla stěžně.
„No...“ pronesl líně Skřivánek a kriticky si ji prohlédl.
„S tou červenou to trochu přehnali. Já bych volil něco decentnějšího. Třeba černou.“
Škodolibě zamrkal dělovými otvory.
„Ty ovšem nemáš vůbec žádný vkus. Pche! Černá! Mahagonová je mnohem elegantnější.“ Zašustila Nemsis nespokojeně plachtami.
„Nerad ti kazím iluze, ale elegantní nátěr ti bude v dubnu na dvě věci. Máš děla?“