Moje články

Admirálova pracovna. U okna stojí stůl.
Farnces Doyleová stojí před stolem a mlčí. Admirál sedí za stolem, v pravé ruce drží složené depeše.
Admirál (zpívá):
Za ztrátu vaší lodi
Měl by přijít trest.
Tak to přeci chodí!
Tak v řádech to jest!
Jenže, co teď s vámi?
To kvůli těm depeším.
Tak poraďte mi páni.
Jak jen tohle vyřeším?
Frances začne přecházet po pracovně a netrpělivě rozhazuje rukama.
Frances (zpívá):
Je to pravdou bolavou,
že jsem svou loď ztratila.
Tu listinu proklatou.
Jsem na palubě nechtěla.
Že přinese neštěstí
To byla zpráva jasná
Když se v dáli zjevila
Plachetnice velká. Krásná.
Pravda pěkná nebývá.
Pravda ta často bolí.
Těžko přesile čelit
s pouhými deseti děly.
Admirál odkládá depeše. Bere si brk a cosi rychle píše.
Admirál (zpívá):
Pravda je dáma vrtkavá.
Záleží na úhlu pohledu.
Také bych vám mohl
udělat z kabátu ostudu.
Že však ty tajné listiny
doručila jste v pořádku. (A včas!)
Zde máte nové rozkazy.
Ta briga má bílou kosatku.
Admirál odkládá brk a podává Frances popsaný arch papíru.
Admirál (zpívá):
Její jméno zní Betsy
Snad budete rozumět si.
Frances si bere rozkazy. Spěšně je pročítá a schová do kapsy u kabátu.
Salutuje a odchází z pracovny.

„Pane Sullivane, musím vás požádat, abyste odešel.“
Sullivan neochotně zasalutoval. Když za ním zapadly dveře, rozlomil admirál pečeť a začetl se do hustě popsaných papírů. Frances ho ostražitě pozorovala. Čím déle četl, tím víc v ní vřela krev.
„Smím vědět, co se tam píše, pane?“ přerušila ticho neomaleně.
„To není vaše starost.“
„Kvůli těm depeším zemřelo sedmadvacet mejch chlapů. Nejmladší se nedožil ani třináctejch narozenin. Myslím, že to je taky moje starost.“
Admirál stiskl rty.
„Musíte se spokojit s vědomím, že jde o vlajkový kód a korespondenci vojenského charakteru… Vás mi byl čert dlužen, Doyleová. Mám vás potrestat anebo odměnit?“

Tušili, že je nečeká vřelé přivítání. Přesto když stáli v admirálově pracovně, ticho šlehalo jako řemeny důtek.
„Vaše první plavba se nedá označit za příliš úspěšnou. Ani výnosnou. Ztratila jste šalupu, dvacet sedm mužů a dalších třicet šest bylo zajato. Chci slyšet vysvětlení.“ Ani nezvedl pohled od rozepsaného listu.
„Pane, myslím, že slečna Doyleová udělala vše pro to, aby…“ předběhl ji s odpovědí Sullivan. Měl hněvem napjaté tváře.
„Ticho! Vás se neptám!“
Frances místo odpovědi vytáhla nůž a rozřízla podšívku kabátce.
„Tady. Tajné depeše pouze do vašich rukou, pane.“ Položila obálku na stůl. „Nebyla úplně nevýnosná.“
Přinutila ho zvednout zrak.

Setkání s kapitánem Harrisem proběhlo s nádechem přátelství těch, co společně obepluli půl světa, ale i špetkou trpkosti.
„Když přišla zpráva, že Stella zmizela, admirál se ani nepokusil po vás pátrat,“ utrousil, jakmile člun odrazil od přístavního mola. Mlčky přikývli. Vyčerpání je dostihlo.
Trojstěžník kotvil skrytý za skalnatým výběžkem. Když stoupali na palubu, jako by se vraceli po vlastních stopách. Konečně se odvážili věřit, že jejich putování je u konce.
Skřivánek vyplul se západem slunce. Vítr hrál v lanoví důvěrně známý druhý hlas bocmanově píšťalce. Zčeřenou brázdou za zádí ho následovala rodinka zvědavých sviňuch. Uháněl podél pobřeží k severu. Domů.

Seděla na polámaném žebřiňáku a unaveným pohledem pročesávala probouzející se přístav, zatímco Sullivan se vydal na další marnou obchůzku. Už jen ze zvyku počítala stěžně tyčící se nad ústím. V noci žádná nová loď nepřiplula a kapitán žádné z těch, co tu kotvily, dva utrmácené pasažéry na palubu nepřijal. Ne bez peněz nebo možnosti, že si cestu odpracují. Nebejt tý zpropadený nohy, už jsme mohli bejt dávno na moři. Naděje na návrat domů se rozplývaly jako ranní mlha. Berlí vztekle odehnala zvědavého vrabce.
„Madam! To neuvěříte, koho jsem potkal!“
Sullivanův hlas ji přinutil vstát. Postavu v modrém kabátě poznala okamžitě.

Řeka se líně vlnila rozlehlými pastvinami. Širokou nivu lemovaly zalesněné kopce a čerstvý vítr přinášel ze severu slanou vůni moře. Když se před nimi konečně otevřelo ústí, které střežily mohutné hradby přístavu, přivítal je rozverný křik racků.
Přirazili ke břehu. Sullivan hbitě vyskočil, aby loďku uvázal a pomohl Frances na břeh. Ta na nic nečekala a odkulhala k nábřeží.
„Neměli bychom se nejprve nahlásit…“ spustil Sullivan, když ji dohnal.
„Tak na to zapomeňte,“ zavrčela. „Viděl jste se? Taky by nás mohli zatknout za potulku a to bychom tu mohli trčet třeba do Vánoc. Pojďte. Zjistíme, jestli tu nekotví někdo známý.“

Řídíme-li se heslem, že kapitán nesmí opustit svou posádku, nelze jejich útěk ze zajetí hodnotit jinak než jako čin veskrze nečestný. Výměna kapesních hodinek za rybářovu pramici, která toho nebohého muže připravila o živobytí, je už jen pouhou poslední kapkou. Ve světle těchto skutečností pak můžeme veškeré útrapy, které je na jejich cestě potkaly, vnímat jako trest za neloajální jednání. Pro muže stále trpící v tmavých kobkách by jistě bylo alespoň malým zadostiučiněním, kdyby duše jejich velitelů poletovaly s racky nad mořem. Přes všechny tyto výhrady je však potřeba smeknout před jejich odhodláním chopit se vesla a pokračovat v cestě.

Hostinský je vysadil před branou. Práskl bičem a povoz odkodrcal k městu.
Frances se odbelhala k mezi, kde posadila do trávy. Berle si opřela o rameno. Sullivan přisedl. Rozdělili se o poslední kus sýra a okoralý chleba schovali na později. Podal jí mapu.
„Od pobřeží nás dělí ještě dobrých sto dvacet mil.“
Mlčky přikývla. S bídou ušla pár kroků. Z kapsy u kabátu vytáhla hodinky.
„Tímhle dostavník sotva zaplatíme,“ uchechtla se. Přimhouřenýma očima četla okolí. Koryto řeky svižně obtékalo šedé opevnění. Na břehu stálo několik rybářských chatrčí. Sullivan jí vytrhl hodinky z ruky.
„Ale člun bychom si snad najmout mohli.“

S pohostinností těch, co nemají nic, jim ovčák nabídl nejen pomocnou ruku ale i přístřeší. Frances seděla zády opřená o stěnu. Nohu s dlahou měla nataženou před sebou. Drzá moucha ji šimrala na chodidle. Pod rozříznutou nohavicí prosvítalo čisté plátno a po noční přestřelce zbyly jen tmavé stopy na zašlém sukně. Podřimovala. Pastouška voněla mateřídouškou a ovčími houněmi. Cupitání pastýřovy ženy se mísilo se vzdáleným cinkáním ovčích zvonků. Jarní vítr otevřeným oknem přinášel dětské štěbetání. Když se ozvaly Sullivanovy kroky, otevřela oči.
„Nechtěl jsem vás probudit.“ Přisedl. „Mluvil jsem s místními. Hostinský ze sousední vsi jezdívá do města na trh.“

V korunách borovic se ozvaly první trylky ptáků, když Frances tělo vypovědělo službu. Každá píď sestupu pálila rozžhaveným železem. Každý nádech bodal v němém výkřiku. Zachytily ji Sullivanovy paže.
„Měl jste mě tam nechat.“
„Do vesnice už to není daleko. Přivedu pomoc.“
***
Černovlasé děvče zametalo na zápraží a při práci si vesele prozpěvovalo. Polekaně ztichlo, když je oslovil. Snad se leklo modrého kabátu námořníka.
„Neublížím ti. Přítel je zraněný. Potřebuje doktora.“ Máchl rukou směrem k lesu.
Děvče zavrtělo hlavou. Nerozumělo. Nakonec se domluvili posunky.
Felčara ve vsi nemají, ale snad pastýř by pomohl. Vyléčil obecního berana. Bydlí chaloupce za vesnicí.

Štěkot mušket se tříštil o skály se škodolibou ozvěnou. Kličkovali mezi balvany. Každý krok mohl být posledním. Sullivan se otočil. Zamířil. Hraniční kámen bledě svítil do noci.
„Sullivane! Nestříle…“
Sklonil zbraň. Poslední rána pročísla příšeří. Frances škobrtla. Ze setrvačnosti ještě udělala pár potácivých kroků, než se svezla k zemi.
Svírala nohavici těsně nad kolenem. Punčochu plíživě barvily tmavé pramínky.
„Sullivane, vezměte můj kabátec.“ Výraz děsu v jeho tváři vystřídal zmatek. „Jsou v něm ty depeše. Musíte je doručit vy. Je vám to jasné?“
Neodpovídal.
„To je rozkaz!“
„Při vší úctě, madam, na tenhle rozkaz vám kašlu. Nenechám vás tu napospas.“

Ukrývali se v kosodřevině. Dorůstající měsíc osvětloval sedlo před nimi. Za ošlehaným hraničním kamenem je čekal sestup do nížiny a řeka, která je dovede k moři. Tam snad najdou loď, která je odveze domů.
Zplihlá vlajka nad zříceninou staré bašty připomínala vztyčený ukazovák.
„Támhle jsou dva,“ ukázal Sullivan ke zborceným hradbám. „A další sedí u brány.“
Pět párů očí je dělilo od svobody. Frances nabila pistoli.
„Do rána čekat nemůžeme.“
Vyplížili se z úkrytu. Frances napřed, Sullivan za ní. Kradli se mezi balvany. Zbývalo posledních pár kroků.
„Hej vy tam! Stát!“
Na nic nečekali. Vyrazili vpřed.
Tmou se rozezněly výstřely.

Slunce nesměle polechtalo ranní oblohu, když Girard zaklepal na dveře velitele přístavu.
„Girarde, to jste vy,“ pronesl velitel ledově, jakmile vstoupil. Výhrůžně poklepával prsty o leštěné dřevo. Oranžové paprsky kreslily na desce stolu mihotavé obrazce.
„Pane, přinesl jsem vám žádost o propuštění ze služby.“ Položil listinu na stůl. „Zde jsou mé důvody.“ Podal veliteli zapečetěnou obálku. Raději odejde dobrovolně než z donucení. Vrátí se domů, kde ho čeká žena a děti. Jistě pořádně vyrostly za ty bezmála dva roky, co je neviděl.
„Je vám jasné, že v tom případě, přijdete o svůj podíl ze Stelly.“
„Jsem s tím srozuměn, pane.“

Zastavili na kraji pastviny. Dál už je čekala jen šedá pole kamení. Sullivan se posadil na balvan, zatímco Frances se skláněla nad hrubou mapou.
„Když do večera přejdeme sedlo, tak bychom zítra mohli překročit hranici a pak…“
Sullivanovo nezvyklé mlčení ji přinutilo zvednout zrak. Chodidla měl poseta rozšklebenými puchýři.
„Jak je to daleko?“ zeptal se, když mu podala kus čistého plátna.
„Snad tři míle. Těžko říct.“ Pochybovala, že by místní šli dál než k poslední salaši. Věřili, že v horách žijí draci. „Zvládnete to?“
Neřekl: Pokusím se. Natáhl škrpály a pomalu se vydal stezkou vzhůru.
Když ho podepřela, nebránil se.

Slepě klopýtali kamenitým korytem, smekali se po ohlazených valounech. Do lýtek se jim zakusovala studená ostří. Zdálo se, že každý krok kupředu zaplatili dvěma zpět. Vítr se jim vysmíval z korun borovic psím štěkotem. Teprve nad ránem si našli úkryt v křemelákovém houští.
Slunce se přehouplo přes zenit, když se vydali dál. Opustili koryto potoka a, co noha nohu mine, zamířili na sever. Prašná pěšina se vinula k horám skrytým v mlhavém oparu. Dny se slily v jeden. Míjely v opilém tanci se zlatým bezčasím. Jen bílé štíty každé ráno svítily o něco blíž. Mlčenlivá hradba mezi nimi a domovem.

Zbláznila ses!? Jít ven! Vždyť je tam hnusně. Jo a ještě k doktorovi!? No tys snad spadla z Měsíce. Tůdle! Nikam nejdu. Prostě se přisaju k pelechu a bude. Tak nebude. Tuhle strategii budu muset ještě vypilovat.
Tady sebou plácnu. A je mi jedno, že jsme na ulici a že na nás koukaj. Já tam nepůjdu. Tohle je vzpoura! Slyšíš? Že ti to je šumák? Jen počkej! Přitvrdíme. Kňůůů. Kňůůů. Lidičky, vidíte to? No vidíte? Jak mě týrá? Kňůůů. Volejte někdo Spolek na ochranu jezevčíků! Slyšíte? Kňůůů! Haúúú! Já tam nejdůůů!
No tak jdu. Ale počkej příště! Příště určitě vyhraju!

Nebýt toho, že Girard znal v přístavu každý kout, nikdy by se nedostali za městské hradby nepozorovaně.
Zastavili se na kraji olivového háje. Frances se loktem opřela o hrbolatý kmen a snažila se popadnout dech.
„Za půl hodiny už budou vědět, že nejste ve své cele. Asi půl míle tímhle směrem je potok. Ještě v něm bude dost vody, aby psi ztratili stopu.“ ukázal Girard do tmy. „Tohle si vezměte.“
Podal Sullivanovi ranec s oblečením.
„Proč tohle vůbec děláte?“ zeptal se.
„Když velitel nectí zásady, nezaslouží si úctu svých podřízených.“
„Budete mít problémy,“ hlesla Frances. „Pojďte s námi.“
Zavrtěl hlavou.

Zakousla se do rukávu, když jí oplatil její vlastní medicínu.
„Ti vás teda zřídili.“ Čekal, že mu odpoví. Místo toho k němu jen natáhla ruku. Mezi prsty svírala útržek papíru.
Zítra. Druhý zvon prostřední hlídky.
„Vy mu věříte?“ zeptal se, když se natáhl na pryčnu. Zamyšleně žmoulal vzkaz v dlani.
„Máte lepší nápad?“ Čelo jí brázdily hluboké vrásky.
„Proč by nám pomáhal… Vy jste ty depeše nezničila, že?“
„Kdo nic neví, nic neřekne.“
„A mně nevěříte.“ Ani teď. Stín nedůvěry ho nepřestával užírat.
Unavený stisk ruky vydal za sto slov.
První důstojník nemusí vědět vše, aby byl kapitánovou druhou myslí.

Slečna Doyleová zmizela. V cele zbyl jen zmuchlaný kabátec a zlomená tužka v koutě. Že ji dal odvést velitel, mu potvrdil Sullivan. Kam, to mladík nevěděl.
Kam by odvedl zajatce, ze kterého by chtěl vypáčit důležité informace? V pevnosti bylo příliš zvědavých uší. Kdyby se rozneslo, jak velitel přístavu zachází se zajatými důstojníky… Tak kam? Do pracovny? Tam mohl přijít kdokoliv. Musel ji odvést někam, kde nikdo neuvidí… Neuslyší…
Zamířil do sklepení.
Jeho vpád přerušil výslech v poslední chvíli.
„Bývaly doby, pane, kdy se ctilo slovo důstojníka. Nebylo třeba násilí.“
„Girarde, jak se opovažujete!?“
„Z tohohle se budete zodpovídat, pane.“

Sullivan ztuhle přecházel po cele, zatímco Frances vykukovala ze zamřížovaného okna a urputně čmárala špačkem tužky na kus umolousaného papíru, ve kterém jim Girard propašoval ždibec slaniny.
Když zarachtal klíč v zámku, hbitě seskočila. Tužku Sullivan odkopl pod pryčnu. Neumělý plánek přístavu už schovat nestačila.
„Ale, ale, kapitáne,“ ozval se ve dveřích hlas velitele přístavu. „Copak to schováváte?“
Nečekal na odpověď a vyškubl jí nákres z ruky.
„Odveďte ji!“
„Na to nemáte právo!“
Sullivan udělal krok vpřed, ale narazil na silné paže vojáků.
„Být vámi nepletu se do toho,“ zasyčel velitel. „A vy,“ zabodl Frances ukazovák do hrudi. „Budete mluvit.“

Hodiny ukazují půl druhé v noci. Celý byt se topí v černočerné tmě.
KŘUP. KŘUP. KŘUP.
Co to k čertu je? Poslepu šátrám po baterce.
KŘUP. KŘUP. KŘUP.
Opatrně sleduji ten podezřelý zvuk. Posvítím za akvárko. Nic. Za postelí objevím jen staletí pohřešovanou ponožku. Ponožky. Po narušiteli nočního klidu však není ani památky. S nepořízenou se hroutím do peřin. Užuž se propadám do slastného bezvědomí, když…
KŘUP. KŘUP. KŘUP.
Vyskočím z postele vyzbrojená baterkou v jedné ruce, kladivem v druhé. S válečným pokřikem se vrhám ke skříni.
Ráno s kruhy pod očima přiznávám porážku.
Hlodavec tentokrát zvítězil na celé čáře.

Pracovnu velitele přístavu osvětlovalo množství svící.
„Pane, já protestuji! Jsou to důstojníci! A válečné řády zakazují…“
Rozčilením zatínal ruce v pěst. I válka měla svá pravidla.
„Girarde, dobře víte, že ve válce je povoleno vše.“
„Jak myslíte, pane.“ Věnoval veliteli odměřenou úklonu.
Sotva za ním zaklaply dveře, zamířil k vězení.
***
Tmavou celou se rozléhalo tiché sténání.
„Neskučte mi tu, Sullivane,“ zavrčela Frances. Kormidelníkovi jste nechal vyplatit dvojnásobek. „Košili dolů!“
Do nosu ho udeřila pronikavá vůně alkoholu.
„Kde jste sebrala pálenku?“ zmohl se na otázku.
„Ne každej v týhle pevnosti je bezpáteřní svině.“
Do zad se mu zakously stovky rozpálených jehliček.

Když Girard zjistil, že za zjizveným obličejem kapitána se neskrývá muž, ale mladá žena, jen stěží skryl překvapení.
„Slečno Doyleová, zeptám se znova. Vaše loď převážela depeše, řekněme vojenského charakteru. Kde jsou?“
Její kabátec kolem sebe šířil stále ještě výrazný zápach střelného prachu. Nabídl jí umyvadlo s vodou, aby si mohla alespoň opláchnout tváře.
„Už jednou jsem vám řekla, že na dně moře.“ Za kousavým tónem se skrývala únava.
„Pak se budu muset zeptat vašeho prvního důstojníka.“
Věnovala mu ostražitý pohled štvané šelmy.
Mladík neřekl nic a Girard věděl, že pokud se neumoudří, v přístavu jeho zajatce nečeká příjemný výslech.

Každý by jistě předpokládal, že Kurz geologického mapování, člověka naučí především zanášet do mapy, měřit úklony, sklony a jiné vychytávky nebo zakreslovat profily. Ve skutečnosti každý nejpozději při prvním samostatném vyslání do terénu přijde na milion a jednu možnost využití geologického kladiva. Nejenže s trochou šikovnosti jste schopni roztlouct téměř jakoukoliv horninu, ale při výstupu po takřka kolmém svahu poslouží jako cepín. Je-li svah o něco mírnější, stává se z kladiva funkční hůlka. V hustém podrostu se zase šikne efektní plašička divočáků. A když přijde na věc, tak s kladivem za pasem se i slabá žena cítí o něco bezpečněji.

Přešel její poznámku bez odpovědi.
„Pane, musím vás požádat, abyste odpřisáhl, že se nepokusíte utéct.“
„Vzhledem k tomu, že se nacházíme tři sta mil od nejbližší pevniny, je ta přísaha trochu zbytečná, nemyslíte?“
Příčilo se jí čekat, až je vymění za jiné nešťastníky
„Pak mi budete muset odevzdat své zbraně.“
Přikývla na srozuměnou. Byla to cena, kterou musela zaplatit za špetku naděje. Podala mu pistoli.
„Všechny.“
Jeho zrak zabloudil k noži, který měla u pasu. Neodkládala ho ani ve spánku.
„Je to nástroj.“
„Ale i zbraň.“
Neochotně mu nabídla rukojeť.
„A teď k věci, pane. Máte něco, co vám nepatří.“

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.
„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Když stanul na palubě Stelly, mihl se Girardovi ve tváři vítězoslavný úsměv. Malá, neohrabaná šalupa mu zatopila víc, než by čekal. A teď ji měl konečně v hrsti.
Jeho muži zatlačili zbytek posádky na záď. Otrhaní námořníci v košilích rudých od krve a černých střelným prachem, se seskupili kolem svých důstojníků v posledním zoufalém odporu. Girardův zrak padl na kapitána. Hubený mladík v uniformě, která jistě zažila lepší časy, stejně jako jeho muži připomínal spíš strašáka do zelí, než důstojníka. V očích však měl odhodlání nevzdat se až do konce.
Bylo na čase těm hastrošům ukázat, že konec právě přišel.

Srdce jí tlouklo až v krku, když do plátěného vaku se závažím dávala knihu signálů, lodní deník i své rozkazy. Z paluby se ozýval neodbytný hlomoz blížící se bitvy. Pohledem sklouzla na zapečetěnou obálku. Ty zatracené depeše, které by na palubě nejraději vůbec neměla. O tom, co ji čeká, pokud se dostanou do špatných rukou, si nedělala iluze. Admirál jí to sdělil jasně. Zamyšleně stiskla rty. Kam až by byla ochotná zajít, aby je doručila? A kam bude ochotný zajít ten, kdo je kvůli té zpropadené obálce naháněl s vytrvalostí honícího psa?
Popadla svůj kabátec. Uniformu důstojníka snad párat nebudou.

Slunce teprve nesměle vykouklo přes obzor, když si uvědomili, že veškerá snaha byla marná. Fregata dopadla svou kořist a cenila na ni třináct párů bronzových tesáků připravených zahryznout se do jejích boků.
Frances sledovala temnou siluetu jejich protivníka se zachmuřeným výrazem. Dva týdny kličkování se staly fraškou. Přesto byla rozhodnutá nedat svou loď zadarmo. Nezvadne jako moucha lapená do osidel rosnatky. Však ještě poznají, že stará šalupa má také zuby.
„Všichni muži k dělům! Pane Sullivane, máte velení!“
„Ale…“
Stačil pouhý pohled, aby spolkl námitku.
Možná se nedožijí poledne, možná padnou do zajetí, ale cenný náklad nepřítel do rukou nedostane.

Už vás omrzel jednotvárný život na pevnině? Potřebujete zmizet před věřiteli? Chcete zažít dobrodružství, o kterých se vám ani nesnilo?
Toto je jedinečná nabídka!
STELLA
Šalupa se zajímavou historií
Hledá právě TEBE!
Už nikdy vás nebude trápit ekonomická krize ani nenaplňující zaměstnání.
Strava třikrát denně a zisk z kořisti ZARUČENY!

Bylo už dlouho po půlnoci, když s Frances kdosi neomaleně zatřásl.
„Madam, rychle,“ zašeptal ze tmy Sullivanův hlas. Spolkla nadávku a natáhla se pro boty. Mohla mít vůči němu výhrady, ale věděla, že by ji nikdy netahal z hamaky bezdůvodně.
Na palubu vyběhla bez kabátce.
„Co se děje?“ zeptala se tlumeně.
Ukázal do noci. Ze tmy na ně mrkaly lucerny jejich pronásledovatele.
„Je tak pět mil daleko.“
„A do svítání zbejvaj tři hodiny. Musíme se pokusit zmizet, dokud o nás nevědí. Tak žádný hulákání. Chci, aby tu bylo slyšet spadnout špendlík.“
Přikývl.
„A Sullivane, ať se posádka připraví k boji.“

Psi na vodítku jsou tabu. Pravidlo číslo jedna, které nás na cvičáku učili.
„Amypocééém!“
Podsaditá stafbulice trpí selektivní hluchotou. Páníček na ni z opačného konce parku nemůže a jezevčíci po úraze jsou přeci ta nejlepší hračka.
„A padej!“
První varování. Na většinu parkových otrapů funguje. Amypocééém si ho přeloží jako pozvánku k otlapkání.
***
„No aby ses nezbláznila!“ utrhne se dvoumetrová hora svalů ne nepodobná svému psu.
„Kdyby mu hnula se zádama a já vám poslala účet za veterinu, to byste se divil.“ A ty kalhoty mi asi taky prát nebudete…
Pravidlo číslo dvě: V džungli velkoměsta je nejlepší obranou útok.

Noci se staly jejich spojencem. Lucerny překryla tmavá látka, lodní zvon utichl. Plachty začernili mourem. Příděly rumu se omezily jen na nutné minimum. Šalupa se ponořila do tmy a mlčení v naději, že setřesou pronásledovatele. A běda tomu, kdo by šlápl vedle.
Byl to pomocník kormidelníka, kdo si vytáhl Černého Petra. Zapomněl zatemnit lucernu v kompasové budce.
„Bylo to nutné?“ vyštěkla na Sullivana, sotva za nimi zapadly dveře kajuty.
„Nařídila jste…“
„Byly nutné dva tucty?“
„Mohla jste navrhovaný trest zmírnit,“ namítl.
Že by tím před posádkou podryla jeho autoritu, si nechala pro sebe.
„To bylo naposled. Potřebujeme každýho šikovnýho muže.“

Toho, že nejsou sami, si první všiml Sullivan.
Že cizinec nemá přátelské úmysly, usoudila Frances o dva dny později, když se na obzoru objevil zřetelný obrys plachet. A stále se blížil.
Věděla, že s nesehranou posádkou a deseti děly nemůže riskovat střet. Jenže malá Stella se bez ohledu na Francesinu snahu zmizet nepříteli z dohledu dál šinula svým těžkopádným tempem.
Frances svolala posádku.
„Chlapi! Nemůžeme se jim rovnat silou ani rychlostí. Můžou nás poslat ke dnu jedinou salvou. Takže musíme bejt chytřejší…“
Šalupě sice nenarostla křídla, ale bandě vagabundů neohrabaný proslov přeci jen dodal trochu elánu a ochoty plnit rozkazy.

Lucerna mrzutě zamrkala, když lodní zvon ohlásil konec první hlídky. Zeleninová šlichta odložená mezi neurovnanými lejstry už dávno vystydla. Frances si unaveně promnula tváře, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Tahle výprava byla špatně od samého začátku. Loď, posádka, první důstojník. Automaticky se natáhla po zapomenuté večeři. Chuť ji přešla, když zrakem zavadila o nenápadnou obálku. Otřásla se. A k tomu všemu tahle proklatá obálka s obsahem, který rozhodně nesměl padnout do nesprávných rukou. Jenže jak ji má, u všech ďasů, v pořádku doručit s kocábkou, do které teče a posádkou, kterou zajímal spíš grog a vrhcáby než pořádná práce?

„Mohu se zeptat, kam plujeme, madam?“ zeptal se. Pohár vína položil s tlumeným klapnutím na stůl.
„Na sever. Nejkratší cestou a co možná nejrychleji. Máme doručit jistou zásilku,“ odpověděla vyhýbavě a jemu neušla ironie v jejím hlase.
„Jakou zásilku?“
Přimhouřila oči a zkoumavě si ho měřila.
„Nemyslím si, že to potřebujete vědět, pane Sullivane.“
Rozhovor byl u konce. Čepel nože lesknoucí se ve tmě mezi nimi i po letech stála jako hradba.
Sullivan věděl, že naléháním si důvěru nezíská a dokud si ji nezaslouží, zůstane pro něj skutečný cíl jejich plavby jen velkou neznámou ukrytou v obálce s červenou pečetí.

„A co jste tu pohledával vy?“ zaútočila otázkou, když rázovali špinavou ulicí. Mlčel. Ani za nic by nepřiznal, že v téhle díře uvízl bez lodi a že by se nechal zverbovat třeba na pašeráckou bárku, kdyby na to přišlo.
Plácli si, ještě než došli k nábřeží. Věděl, že mu místo na Stelle nenabídla ze soucitu nebo z přátelství. On potřeboval loď, ona zase prvního důstojníka – nic víc, nic míň. Nad starými křivdami a dluhy museli zavřít oči. Museli se naučit si věřit.
Když šplhal na palubu, cítil v zádech její pohled. Některé věci se špatně odpouští a zapomínají ještě hůř.

Setkali se po letech v zatuchlé přístavní knajpě kdesi na jihu.
Hustý dým se převaloval lokálem. Židle i stoly stály nebo ležely bez ladu a skladu a kolem panovala zuřivá vřava.
„Co se to tu, ksakru, děje!“
Jeho slova vyzněla do ztracena. Tak tak, že stačil uskočit před letícím korbelem, když řev hrdlořezů přehlušil výstřel.
„Zpátky, vy prašivý psi!“
Stála zády opřená o výčep. V ruce měla pistoli a tváře rudé vztekem. Zlatá epoleta k pomuchlanému kabátci snad ani nepatřila.
„Co jste tu, u všech rohatejch, dělala?“ zasupěl, když se probili k zadním dveřím.
„Verbovala posádku,“ ucedila.
„Tady?“
„Riziko povolání.“

„To-to-tomuhle ty-ty-ty ří-ří-říkáš pě-pě-pěkný vý-vý-výlet?“ drkotala dělovými otvory Nemesis. „Prý přímo za čelenem! Museli jsme plout zrovna na sever?“
„Vltava teče na sever, drahá… ehm… kolegyně,“ odpověděl Skřivánek a laškovně vystřelil po Nemesis spršku sněhových koulí. Fregata se nasupeně rozhoupala.
„Tohle není Vltava, hlupáku, ale Severní ledový oceán,“ zaskřípala lanovím. „Vždyť se na to podívej! Z ráhen mi visí rampouchy!“
Oplatila mu sněhovou salvu.
„Nejlepší jsou výlety s překvapením,“ zamudroval Skřivánek, sotva otřepal sníh z kosatky. „A když má Teroristka to tvůrčí bezvětří, posádky hrajou karty pod postelí a je teprve březen…“
„A tos s sebou nemohl vzít alespoň kamna!?“