Nejsme na to už moc staří?

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, že kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?