Dary slepého čaroděje 2

„Výhoda vězení,“ řekl Jelen, „spočívá v tom, že jsou tam kovové mříže. A nerozpadají se tak jako kamenné zdi. Jednu jsem popadl, přes koleno zlomil a kus si držel na hlavě. Pak už jsem se snadno dostal z trosek a běžel za vámi.“
„Výhoda...“ zabručel Obzor. „S touhle obživou je konec.“
„V to doufám,“ zavlnilo se vedle něj. Naoko zase nebyla vidět.
„Kde vlastně lítá Vůně?“ rozhlédl se kolem ohně Jelen.
Omšelým žertem nikoho neoslovil, i ráno vylíhnutým jepicím už připadal starý.
„Šla na lov.“
*
A mezitím hlouběji v lese princezna Vůně rozmlouvala se sovou.
„Tak co dělám špatně?! Mám se víc odrazit? Nebo jinak mávat… rukama?”
Sova v odpověď zahoukala, Vůně nakrčila obočí, zadumaná.
„Nerozumím ti ani slovo. Vypadáš jako náš učitel, zníš jako náš učitel, tak mě něco nauč, prosím. Tohle mi nestačí.“
A při těch slovech se vznesla do vzduchu, sotva metr nad zem a tam zůstala viset. Sova popolétla na vyšší větev, ještě jednou povzbudivě houkla a zmizela v noční tmě.
„Vypadáš a zníš jako náš učitel, ale když o něco jde, ztratíš se jako moje sestra,“ povzdechla si Vůně a vrátila se k ohni.