Bolestí zapomenout na bolest

Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.