Hudba pramenů

Kolovrátek dopředl, tentononc vřeteno tatam.
„Ale pochopili co?“ nezbývá než se zeptat.
Kolkolem poušť, aby se neřeklo.
„Zabili-li jste boha,“ dí Dahua, dalek toho vyjevit, zda tím, kým virtuálně jest, „musíš jít k pramenům: bez věčnosti neinspiruješ nic.“
„Ale nesmrtelnost ve skutečnosti není!“
„Ne v našich možnostech.“
„Chcete mi říci,“ ošívá se Vilém jak širokoúhlý objektiv před úzkoprsou štěrbinou, „že čím poplužnější lež, tím – žel – velkolepější líp! Kdo se bojí, nezlobí, bažíš-li po nebi, stáváš se božským…“
„A o to přeci nakonec jde. Idea zásluh je správná, tvoje slova.“
„Ale… Moment, to jsem vám nikdy neřekl!“
„Heleně ano.“
„Ta potvora!“