Bílo

Jako by z jejího života vymazali barvy. Vzpomínala si ještě, jaké to je, když prsty voní terpentýnem a na pár centimetrech může vzniknout jakýkoliv svět, který si vysní. Měla strach, že až se vrátí, nedokáže už namalovat nic, než bílé nekonečno. Měkké, milosrdné bílo, nebo jedovaté bílo, ze kterého fouká potměšilý vítr, který se usadí pod děravým kabátem a bude štípat do prstů. Bílo, ze kterého svítí matčiny smutné oči. Proč ses vracela, Ariadno, do země, která ti zabila sestru? Budou ty ruce schopné malovat i za pět let? Za deset? Vrátí se vůbec? Nebo jí zmrznou, jako tolika jiným?