Ten nejdůležitější

Jsem tady nejdůležitější. Tedy aspoň myslím. Jinak by mě nenesli v náručí a nepoložili mě na měkoučký trávník. Navíc mě všichni okolo vítali potleskem.
Takže abych jim udělal radost, začal jsem utíkat, kličkovat, skákat. Jen se nedostat za tu čáru, vedle které běžím, tam prý nemůžu. Ale proč to nezkusit, takže rychle zahnu doleva. Najednou se mě zmocnily něčí ruce. Co to je, proč mě hází pryč, proč mě udeřil tenhle člověk hlavou?
Teď už ležím zase na trávě a směju se na celé kolo. I na toho člověka v rukavicích, který kleje: „Už je to tu zas, zase prohráváme.“