Dílo

Dlaní zkoumal tisíckrát každý její rys, než se s dlátem přesunul dál. Když se blížil ke konci své práce, celé hodiny hladil dlouhé linie jejích křivek. Byly přesně takové, jak je stvořil, nemohl se ale zbavit dojmu, že jen následoval vedení nějaké moudřejší ruky. Stála tu před ním slonovinově bledá. Podíval se jí do očí a promluvil na ni s takovou něhou, jako by šeptal slova lásky milence. Byla dokonalá. Jeho Galatea. Božská, krásná Galatea. Kdyby jí bohové darovali život, byl by tím nejšťastnějším mužem na světě. Roztřásly se mu ruce, když si to uvědomil.
Pomoz mi, Afrodité. Já miluji.