Střední škola elitního vražednictví

Jonáš brzy pochopil, že Petrovi vlastně celou dobu závidí. Ne tu jednoduchost, s jakou bral věci ve svém životě. Nebo to, že měl holku, která sice byla šílená, ale nenosila žádnou růžovou, kdežto on měl kluka, který sice byl normální, ale růžovou nosil často a rád. Ani to, že ho rodiče brali jako toho zodpovědnějšího, navzdory tomu, že měl ve škole menší úspěchy než Jonáš. Záviděl mu klid, rozvahu a smíření.
Petr neměnil věci, které se Jonáš změnit snažil.
Opouštěl věci, jichž se Jonáš držel zuby nehty.
A nové věci vítal s nadšením, jakého se Jonášovi nedostávalo.
Prostě už dospěl.

Říkali jí Masožravka Julie, protože polykala muže a chlapce jako lahodná soustíčka. Šuškalo se, že jí neodolal ani profesor Smrtka, který byl všeobecně oblíbený a také považovaný za absolutně nepolapitelného.
Jakmile našla a zacílila, nikdo neuniknul.
Říkali mu Stín, protože chodil po chodbách krok za Malvínou a po většinu času mlčel. Nebyl považovaný za velkou hrozbu pro mužské osazenstvo školy, přestože ho děvčata shledávala roztomilým. Všichni tak nějak věděli, že o holky nestojí.
Všichni kromě Masožravky.
"Julie tě zaměřila, Kristý," řekla mu jednou Malvína a on ponuře přikývnul.
"Je čas vytáhnout KPZtku?" zeptal se s nadějí.
"Rozhodně, granátům končí expirace!"

Kristián vrkal do telefonu jako nějaká zatracená hrdlička. Upřímně, nejen, že jsem to nechápala, bylo mi z toho na blití. Když se konečně rozloučili, měl můj žaludek co dělat, aby neemigroval na druhý konec světa.
„Pac a pusu? Pac a pusu?! Jsi jeho pejsek, že se s ním loučíš takhle?“ vypěnila jsem.
„Je to roztomilý!“ bránil se Kristián.
„Roztomilý! Já padnu!“ zavrčela jsem a hraně klesla do peřin na jeho posteli.
„Podívej, Malví, co je na tom? Vy s Petrem nic podobnýho nemáte?“
„Nemáme. Krucinál, Kristý, my jsme vrazi! Copak to nechápeš? My ostatní zdravíme jedině hasta la vista, baby!“

Útočilo to na mě ze všech stran. Ten hlas! Nabádal mě, abych porušila svoje předsevzetí a pustila se do díla. Ale obezřetnost mě držela zpátky. Past byla nastražená výtečně, milovala jsem to. A zároveň se děsila, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo, kdybych poslechla volání delikátní čokolády s příměsí chilli. Nehodlala jsem ten hlas, kterým na mě bonbón volal, poslechnout. Bylo by to nejdříve smyslné a báječné, ach ano. Pak bych měla krátkou chvíli, abych si vyčítala slabou vůli, a pak, jistě, pak bych umřela. Velmi bolestivě a velmi pomalu. Ten mrzák Jonáš by mi rychlou smrt nedopřál!

Když moje třída odjela na týdenní exkurzi, ze které jsem se ulila díky předstírání oboustranného zápalu plic, vedení školy nenapadlo nic lepšího, než mě, když jsem nakráčela do školy s tím, že se lékaři zmýlili v diagnóze, nechat ve třídě u střelců. Ve středu měli terénní cvičení. Dostali jsme mapu s označeným cílem. Stála tam pumpa, ale ne jen tak ledajaká, byla to kouzelná pumpa! Byla totiž benzínová! Střelci jsou trošku blbci, abych řekla pravdu. Pokládali do vysílačky zbytečné otázky o tom, proč nám stojí v cestě. Pak konečně pochopili. Když jsme se do ní pustila pancéřovou pěstí, krásně bouchala.

Seděla na mém stole! Na místě, kam si běžně dávám talíř. Dívala se z okna. Řekla jsem si, že bych měla přestat brát svoje antidepresiva, protože mám halucinace. Jenže ona se otočila a řekla: „Dobré ráno, Bilkis!“
Protřela jsem si oči, zamrkala, ale Malvína nezmizela. Seděla si tam ve svém tričku s žábou a mrkala na mě.
„Ty nejsi skutečná!“ řekla jsem jí a šťouchla do ní prstem. Byla tam, hmotná jako já.
„Nakrm mě!“ řekla a seskočila ze stolu.
„Ale já nic nemám!“ Určitě zmizí! Teď!
„Kecáš, máš vejce! Miluju vejce!“ řeklo to travičské stvoření a zkazilo mi den.

„Jak se vlastně strejda jmenuje jménem?“ zeptal se Kristián, když jsme rozesmátí upadli na lavici ve vesnické hospůdce, kam nás Zámečník vzal.
„Zoubek přece,“ prohlásila jsem vážně a vypila jsem strejdovi panáka zelené, než jsem nazdařbůh mrskla za roh šipkou a poslouchala, jestli někdo zařve.
„Ale já myslím jménem,“ napůl řekl a napůl škytnul Kristián. Už měl taky dost.
„To neřeš, každej mu říká Zámečník,“ pokrčila jsem rameny a usmála se na strejdu. Nesl novou rundu. V tu chvíli jsem si přála, aby k nám jezdil víc…
Ráno jsem byla zelená já a proklínala jsem sebe, Kristiána, Zámečníka i peprmintku.

Podmínky byly jednoduché. Já budu nadále kdykoliv, kdekoliv a komukoliv tvrdit, že cokoliv slyšel, je prostě blbost a hnusná pomluva, a on mě nechá na pokoji. Krásný, čistý výměnný obchod. Ujednání, které by pozvedlo několikero obočí, donutilo spadnout několikero brad a pár lidem by zřejmě způsobilo zástavu srdce. Včetně mého nejlepšího kamaráda. Někdo by řekl, že jsme díky této transakci s Jonášem zakopali válečnou sekeru, ale my víme svoje.
Na znak domluvy jsme si stiskli ruce (milionkrát bleh!) a oblažili se milými slovy.
„Stejně tě k smrti nenávidím,“ řekl on.
„Stejně tě jednou zabiju,“ odvětila jsem já.
A bylo to.

"Ví o nás, ví o nás..." opakoval Kristián a kýval hlavou jako osel na kardavci. Nevěděla jsem, co s ním dělat. Jonáš mi ho dopravil v tomhle stavu a zdejchnul se jak pára nad hrncem. Profackovat ho nemělo smysl. Jonáš to už zkoušel. Líbat ho a způsobit mu tak šok a nejspíš nevratné duševní poškození jsem se neodvažovala.
"No, zřejmě budu muset počkat, až se z toho vzpamatuješ sám. Ale ber to z té lepší stránky! Jonášova máma musí být v úplně stejném stavu, když vás přistihla nahý!"
"Jonáš říkal, že nebude doma!" zakvílel Kristián a padnul tváří na polštář.

Desáté číslo Zpovědnice rozvířilo vody naší školy tak, jak se to dosud ničemu nepodařilo. Ani mým rodičům ne. Abyste chápali, Zpovědnice vždycky vířila vody, koneckonců se jednalo o školní časopis plný drbů a taky toho, co se podařilo ukrást ze skříňky důvěry v aule školy. Ale tohle číslo bylo výjimečně výjimečné. Stačil pouze titulek - Jonáš Hanák viděn v objetí muže KK!
A už to jelo. Střelci se pochechtávali. Traviči se snažili tvářit kamenně. Šlo jim to jen do té doby, než si uvědomili, že mezi traviči žádný KK není. Pak se strhla obrovská rvačka a Kristiánovi začal tik v oku.