Hotel U devíti koček

Naděje, že léto přečkáme bez úhony, umírá vždycky nad ránem. Nad ránem toho dne, kdy se někde mezi kedlubnami nebo mezi malinami vyklube nový přírůstek. Odložené kotě. Vyhozený kocourek. Toulavá kočka.
Prvně vždy problesknou tmou oči. Vetřelec se drží zpět a jen potmě si dovolí vyjít ze svého úkrytu. Časem pak vyjde na světlo i za dne. Zjistil, že tady mu nic nehrozí. A už se hrne k miskám.
Nastane čas papiňákový, kdy syčení domácích naznačuje pohyb vetřelce.
Naděje však ožije.
Ve chvíli, kdy vetřelec dostane nový domov.
Ve chvíli, kdy dobro v lidech převáží to zlo, co napáchali jiní.

„Ten pelíšek je můj, okamžitě vypadni!“
„Kecáš, Rozáro! Je můj, já si ho našel dřív. Byla jsi v něm, když jsem přišel? Nebyla. Lehni si vedle.“
„Nechci, mně se líbí tenhle. Vypadni.“
„Ále.“ Tobiáš se otočí na druhý bok.
Rozárka dál prská. „Můj. Jsem ho viděla dřív. Už včera. Co včera. Vloni. Milionkrát jsem ho viděla dřív než ty! Tssssk! Vypadni!“
Tobíš leží v pelíšku. „Je příjemnej. Měkkoučkej. Voňavej. Ještě že jsem do něj vlezl první.“
Když kočkám koupíme nový pelíšek, třeba půl roku o něj nikdo nestojí. Jakmile tam ale vleze jeden, stojí se na něj fronta.
Nechápu to.

„Hele co jsem ti přinesl!“
„Šmarjá, myš, okamžitě s tím vypadni!“
„Chytil jsem ji až vzadu na poli, u nás už nejsou!“
„Co tě to napadlo, zvíře nešťastný?“
„Jé, schovala se pod skříň, pojď, půjdeme ji lovit, to bude sranda! Pak si ji dáme k obědu, nechám ti kejtičky, tam je toho nejvíc, pojď!“
„Za co, fakt, za co tohle! To už je třetí myš, co ji musím nakonec honit já!“
„Zábava, viď? A navíc už nemusíte být hlady! Jsem slyšel, jak jsi včera bědovala, že my máme plnou skříň granulí, ale v lednici je to jak u snědeného krámu!“

Mám hlad, spíš chuť. Vstaneš a uděláš mi snídani, prosím? Já se za to hezky přitulím, koukej.
Kam jdeš?
Do práce?
Tak já jdu zase do postýlky, jo?
Taková slast, když na vás svítí sluníčko, na jaře jsou stejně nejkrásnější ty první hřejivé paprsky.
Ty už jsi doma? Opravdu? Co mi neseš dobrého? Ukaž! To to voní, dáš mi hned teď? Ne, nevyndávej věci z tašek, dej prvně mně, celý den jsi mne tu nechala hladovou a samotnou, víš?
Ráda se tě dotýkám, mám radost, když mě hladíš...
Půlnoc? Už?
Proč jsme si to proměnily jen na jeden den, Rozárko?

Plížil jsem se jak Inču-čůna. Ani stébélko se nepohnulo, ani travička nezašustila.
Stříbrná hladina byla blíž a blíž, cosi rozhrnovalo hravé vlnky.
Strnul jsem na břehu jezírka. Mihotavý záblesk se blížil.
Tak dlouho jsem na tu chvíli čekal. Ten pes, co tu bydlí, ne a ne vypadnout! Proseděl jsem na plotě nejmíň sto kočičích let, ale už jsem tu. Bude moje, kořist nad všechno krásnější a chutnější!
Fuj! Mrská se to, mokrý je to. Samá kost! Tak to aspoň ožužlám, než to položím domácím na práh…
„Byla tu sousedka,“ řekla domácí. „Dlužíme jí stodvacet korun. Barbucha jim sežral zlatou rybičku…“

Představte si, představte si, co měl Jája k obědu
představte si, představte si, co měl Jája k obědu
granule s tyčinkou, tyčinkou malinkou
nudličky maštěný, baštil je jak praštěný
sám si pak pod linkou zmazal kožich pralinkou
gourmetku s rybičkou, schovanou před babičkou
felix výběry v želé, no to bude veselé
bozitu v omáčce, packy kloužou v zatáčce
se spoustou kuřete Applaws, zbylý po tetě
kuřecí snack se sýrem, vypusťte ho honem ven
myšku malou křupavou, zakousnutou za hlavou
vařené bravčové, co donesli bačové
zapil vodou nakonec, vše co sežral, hladovec!
To koukáte, to koukáte, co měl Jája k obědu!

Zpěv odedávna rozechvíval duše. Zpívá i řeka v peřejích a konvalinkám vodopád.
Který zpěv je nejkouzelnější pro kočky?
Zajisté ten jejich, kočičí. Ač uším lidí nemelodický, jeden táhlý kočičí kvil spolehlivě přivábí kocoury z širokého okolí, kteří svým projevem nejenže doplní zpěv kočky, ale zaručeně probudí i celou ulici.
Ptačí. Není pro kočku lepší chvíle, než touhou se zalykající pěvec, kolotající své trylky a nevnímající nebezpečí.
Obávám se však, že pro naše kočky je nejkouzelnější zpěv kuchyňský:
- sforzando misek, rozkládaných na linku,
- staccato nože,
- andante kousků masa, do misek padajících a
- prestissimo rozdávaných nedočkavým strávníkům.
Tato hudba je nikdy neomrzí.

„To zas bylo,“ vydechne domácí. „Vy mě jednou přivedete do hrobu!“
Zrovna zaklaply dveře za poslední návštěvou. Přišla v barevných legínách, bílém tričku, černém sáčku.
O sáčko se postarala Rozárka. Bílé chlupy obzvlášť vynikly.
Legíny ruply, když se návštěva ohnula k Barbuchovi. Jak vykřikla, zaťal Barbucha drápky a rozpáral je navíc zboku.
Bílé tričko orazítkoval Čeněk, který přišel domů přes zalitou zahradu.
Domácí vyděšeně nabízela lepicí váleček, šití i přeprání trička, ale návštěva se jen smála.
Domů odcházela ve vypůjčených teplácích, špinavém tričku a zachlupaceném sáčku.
Ale to odpoledne, kdy si hrála a mazlila se s pěti kočkami, určitě nezapomene.

Jupí, jaro je za dveřmi, budeme se slunit na dvorku, honit mezi kopretinama, spát v levanduli, vyvalovat se v šantě!
Začnou lítat motýli! A jiný bzučáci! Když budem číhat na myši v kopci, tak nás nebudou zábst tlapky!
To je taková paráda, já se tak těším!
Teda ne, že by mě nebavilo válet se v teplým pelíšku a nahřívat si tlapky nad topením, to já na zimu rád.
Ale jaro! To sladké, voňavé, úžasné jaro!
Dneska už zase bylo, a zítra bude zas!
Co to? Sníh? Jak jako, že sněžíš? Že si mám ještě počkat? Ale nééé!
Já chci jaróóó!

„Já tě vidím! TEBE TAKY, SLYŠÍŠ?“ ozývá se z kuchyně. Domácí připravuje oběd - krájí maso. Obklíčena dravými šelmami, čekajícími na každé její zaváhání.
„Mazej dolů! Nestrkej mi sem čenich! Au, jsi normální?“ shazuje kocoura, vzpínajícího se jí po nohou. „Nic nedostanete, svoje jste si už sežrali! Chraň tě pánbů vlézt na linku, rozumíš! Sypej odtud!“
„Ježíšmarjá, ukaž, já ti fakt nechtěla šlápnout na nohu, to musíš stát přímo za mnou?“ bere do náruče kvílejícího Barbuchu a prohmatává mu packu.
Uklidněná se otočí zpátky k lince. Strne.
Tři loupežníci vybírají nejlákavější kousky a Barbucha mohutným skokem doplní počet.
Zase ji dostali.