Hotel U devíti koček

Černé tlapky poškubávají, červený jazýček vykukuje. Kocour spí. Ve snu opět bojuje s přestálými děsy.
S hladovým bříškem v závěji.
S mokrým kožíškem ve větru.
S bolavou tlapkou na kamenité cestě.
Se strachem z těch velkých, řvoucích oblud, řítících se kolem něj do neznáma.
S bolestí z rozbité hlavy, kdy nestačil uhnout před letícím kamenem.
Do hebkých černých chlupů se zaboří laskavá ruka. „Jájo, bobešku, klid,“ tiší ho pokojný hlas. Kocour se vztyčí, protáhne a okamžitě uvelebí domácí na klíně. Posléze klidně usne. Zítřky ho již neděsí. Včerejšek je pryč a on má konečně domov. Zítra už nikdy nebude včera…

„To je Melly, pes,“ představila nám domácí zubatou obludu. Melipes výhružně zavrtěl ocasem a vyžral nám všechny misky. Když se pustil do granulí, svolal jsem za gauč válečnou poradu.
„Pryč s ním,“ provolal jsem. „Běda kočkám, kterým pes vládne! Na dvorek s ním a nikdy jinak!“ Jenže. S kočkami se do válek nepouštějte. Čenda prý má zrovna něco jinde, nemá čas. Rozárka řekla, že dámy neválčí a ona si musí ještě přeleštit drápky. Tobiáš se ukryl v týlu pod postelí, prý nám bude krýt záda. Zůstal jsem sám.
Stačilo jedno bafnutí. Pod postelí jsme se sešli všichni.
Ale počkej příště!

„Ten dům byl plný bílých myší,“ začal vyprávět Silver. „Starali se o ně lidi v bílých pláštích. Když jsem se tam potají vetřel, připadal jsem si jak v ráji. Jediná chyba byly klece, v kterých byly zavřené. A vědci se snažili těm myším vylepšit mozky. Vylepšovali je, vylepšovali, myši byly čím dál tím chytřejší. Pak vždycky přišel můj okamžik. Chytrá myš si uměla v noci otevřít klec… a pod klecí jsem byl já.“
„A co bylo dál?“ ptala se koťata.
„Nic. Experiment byl ukončen. Vědci naznali, že myší mozek nezbystří. Nikdy totiž žádný nedostali do rukou. Ani jeden nedožil rána…“

„Ta domácnost jde z kopce,“ kroutil hlavou Silver nad prázdnými miskami.
„Kdysi tu bývalo plno jídla, ale teď? Vymeteno, nikde nic, ani ty pitomý granule. Kterej loupežník mi na ně, mňouhadry, chodí?“ rozhlížel se kolem.
Pokrčil nos a spustil průzkum okolí. Vzápětí ho udeřil přes čenich cizí pach.
„Mám tě, lumpe!“ pustil se s radostí po stopě.
Za altánem strnul. Kočička, která se mu naježila v ústrety, byla sice mrňavá, ale zato se za ní krčila tři koťata. A s kočkami, chránícími mláďata, měl své zkušenosti.
„Já to věděl,“ nadával, když schlíple odcházel. „Všude vlezou a strašně rychle se množej!“

„Pojď sem,“ hladí kocourka, zajímá ji hlavně jeho levá přední noha. Strne. Žaludek jí sevře ledová ruka.
„Je tam nádor, tlakem zlomil kost, vidíte, ta boule tady v podpaží. Máte dvě možnosti – buď kompletní amputace nohy včetně lopatky, nebo…“ slova se vytratí do vzduchu.
Laská tu nádhernou srst. Jak se rozhodnout, co udělat? Další dny chodí jak tělo bez duše, v očích slzy a v žaludku kamení pokaždé, když zahlédne pokulhávajícího zrzounka.
„Odoperovat,“ vyřkne za týden.
Tři měsíce náročné léčby, tři měsíce strachu z recidivy. Kontrolní testy – negativní. Obrovská úleva.
Na zahradě se znovu učí lézt na strom třínohý kocourek.

„Jau!“
Smeták. Trochu upadl, jak jsme se honili.
„Do kýble!“
Ona snad fakt nevidí. To nebyl kýbl, ale koš s prádlem. Ještě vyděsila Čendu, co tam spal.
„Kdykoliv potřebuju baterku, nefunguje!“
Na co baterku? Venku svítí hvězdy a vidět je úplně skvěle, a domácí se tu potácí jako slepá.
„Blbý pojistky!“
Tak ty neznám. Ale asi to budou ti, co tu všude v okolí zhasli.
„Ježíš, pitomče!“
Teď to schytal černej. Hloupě jí šel naproti.
Když sklouzla po cinkací kuličce, sedla si vedle židle a ještě se praštila do hlavy, začalo nám jí být líto. Hlavně, že si nasadila brejle…

Obrátila se na nás domácí. Dnes prý vyšlo téma přímo šité pro kočky, tak ať si koukáme kousek toho žvance laskavě odpracovat. Svolala jsem poradu. Samozřejmě že pomůžeme, když za to kápne nějaká ta odměna.
Vyzkoumáno:
Já, Rozárka, voním po Hugo Bossovi (ráda se válím po domácího věcech).
Tobiáš po konzervičce Gourmet (rád se váli v jídle).
Čenda po dětském kočárku, kde byl načapán naposled.
Barbucha unikl zkoumání, není doma.
K černýmu nikdo čuchat nechce, nevíme.
Super, ne? Cože? Že to měla být vůně vyprané kočky? Ne vůně vybrané kočky? To je nějaká blbost, ne? Kdo by proboha pral kočku?

„Neteče teplá voda!“ vyletěla z koupelny namydlená domácí. „Co je s tím krámem, krucinál?“ nadávala jak špaček cestou k plynovému kotli. „Fixnamol, proč to nejede? Potřebuju se osprchovat a vypadnout a ten krám snad stávkuje nebo co, peněz to stálo jak šlupek a už to nefachá, hergot já bych do toho kopla!“
„Není možná,“ pravil rozvážně domácí. „Topení topí. Ale počkej, nahoře má voda pojistný vypínač, Rozárka si tam včera nějak dlouho hrála, možná vyhodila pojistku…“ šel se podívat.
Teď je mé super extra drbátko zakryté jakýmsi bazmekem. Mám po lahodě. Už se zas můžu drbat tak maximálně o pumpu…

Nikdy přece nebyli zlí. Nikdy přece nikomu neublížili.
Sraženou kočku jen obešli obloukem, raděj se dívali na druhou stranu, aby ji neviděli.
Psa, kterého jeho pán bil tlustým řemenem, raděj neslyšeli.
Že tu množírnu mohli nahlásit? Ale pani, vždyť oni ty kočičky mají rádi, přece… ano, trochu to tam páchne a kočky maj v klecích, ale to přece neznamená, že se mají špatně, ne?
Nebudou se přece plést do věcí, do kterých jim nic není. Vždyť támhleté paní může pomoct někdo úplně jiný a nakonec, oni stejně nemají čas.
Vždyť falešné a zlé jsou tak maximálně kočky, ale oni? Nikdy.

„Spíš, Rozárko?!
„Nespím, Tobíšku, jak bych mohla!“
„Já bych si něco dal, Rozárko.“
„To já taky, ale máme tu jen ty hnusný granule, a domácí šel kdovíkam.“
„Je v hospodě. Maj tam sraz slaměný vovce.“
„Sssssožeto????“
„No tys neslyšela, jak mluvil do tý krabičky? Říkal, že jde, že je taky slaměný vovec a že má teda času habakuk, a pak se sbalil a vypadl. A nás tu nechal jen s třema miskama jídla! A za zavřenýma dveřma! A a a vůbec!“
„Hele ta domácí by neměla nikam jezdit. Jak vytáhne paty, jde to s domácností z kopce, fakt že jo.“