Hotel U devíti koček

„Ano, Jájo, to víš, že tě miluju, jsi můj kocourek nejkrás… Ježíši nelez mi zas na tu klávesnici, néééé!“
„Prosím tě, můžeš mi pomoct? Ne, nepotřebuju otočit obrazovku, to už umím! Ne, nechci vypnout kameru, to už jsem taky našla. Cože? Ne, nejde o přepnutí do angličtiny, dneska je to zas něco nového. Mám tu takový okno, nemůžu ho zavřít a pořád se mi samovolně odepíná wifina, neustále ji musím nahazovat… co? Ale já za to nemůžu, že on těma přeběhama po klávesnici vždycky otevře nějaký netušený možnosti a překračuje všechny hranice… Jak? Volat jiného ajťáka?“
Další kamarád nervově nevydržel…

„Jste normální?“ zvýšila domácí hlas. „Jste kočky! Tudíž šelmy! Já vím, že taky občas přinesete myš, Barbucho, nemusíš mi tu tvoji pod postelí připomínat. Jo, a taky vím, že za ulovený ptáky vám nadávám. Doma máte plno granulí, dostáváte kapsičky a každou chvilku maso. Hlad mít prostě nemůžete! A co vy prosím provedete? Sežerete sousedovi kytku, kterou sháněl kdovíjak dlouho. Jak, neměl si ji dávat ven? Jenže ona musí být venku! Protože loví mouchy! Ne, kočky naštěstí neloví. Ale jestli se soused naštve, tak možná budete jednou koukat! Na Nepenthes attenboroughii! Ale já, já vás z ní ven tahat nebudu!“

Cítíte se sami?
Cítíte se opomíjení, nezajímaví, nepotřební?
Jednoduchá rada: pořiďte si kočičku či dvě! Již nikdy více nebudete spát sami! Již nikdy více nebudete osamělí (zvláště pak v kuchyni)! Váš den už nebude nikdy nudný a budete se konečně cítit potřební!
Vyberte si nás v našem útulku ještě dnes!

„Buď potichu, malá konečně spí,“ sedla si s úlevou návštěva. „Usnout někde jinde jí jde ztuha. Snad už budeme mít klid a probereme konečně ty drby.“ Nalily jsme si víno, když v tom návštěva zvedla hlavu a zaostřila do vedlejšího pokoje, kde měla spát její asi osmiměsíční dcera.
„Co to má? S čím si to hraje? Kde to vzala?“ Vyběhla k postýlce. Tam sedělo spokojené dítě a hrálo si ocáskem cirka půlročního mouratého kotěte. „Ježíši, neublíží jí?“ hlesla návštěva.
‚Neublíží mu?‘ prolétlo hlavou mně.
Mláďata naše strachy nezajímaly. Zachumlala se do peřin a za chvíli už spala – no, jako mimina.

„Doba je nějaká divná,“ pravil rozvážně Silver. „Kdysi, to byly jarní noci! V zahradách nadržení kocouři, zpívající roztouženým kočkám… a těch bitek! Ale teď? Já letos ještě nepotkal ani jednoho cizího kocoura! Ani jednu roztouženou kočku! Kam to ten svět spěje, ptám se? Kdysi mi říkali mlátička,“ zasnil se a pohladil si chybějící oko a zbytek uší. „Jenže dneska prostě pořádnou kočku nepotkáš! Ani není s kým se o ni poprat!“ Namáhavě vstal, shlédl na ostatní a pomalu odkulhal.
„Rozuměli jste, co říkal?“ osmělil se Barbucha.
„To neřeš,“ pravil zkušený patnáctiletý Čeněk. „Kecá. Takový kočky a kocoury jsem nikdy neviděl.“

„Uzený, s bramborem a omáčkou!“
„Óóóóch,“ ozvaly se šustivé hlasy.
„Vařený, rajská a knedlík!“
„Áááách,“ zašuměly koruny stromů.
„V trojobale, americké brambory, česnekový dip!“
„Ouououou,“ zasténalo v travinách.
„Uzený, jemná cizrnová kaše s vůní rozmarýnu a česneku!“
„Ólalala,“ zazpívaly vlny na řece.
„A co ty?“ obrátili se na posledního.
„Nakrájený na kousky…“ soukal ze sebe stydlivě.
„A dál?“ dotíraly hlasy.
„Naložený do misky…“ lezlo z něj jak z chlupaté deky.
„Fíhaaaaa, to zní dobře,“ zaznělo v okolí.
„A pak mě sežraly kočky,“ dokončil svou story smutný hlas.
Duchové hovězích jazyků na sebe pohlédli a rozesmáli se, až se jatka otřásala.

Já se tehdy tak lekl! Jsem hrabal díru ve sněhu, otočil se a tam najednou bílá obluda, domácí skákala kolem a plácala ji po zadku, po zádech, po břiše, pak dotáhla hrnec, narazila ho obludě na hlavu, strčila jí koště do ruky, nabrala hrst kamenů a obluda najednou koukala a mohla si zapínat knoflíky. Prej huhulán. A víte, co měl místo nosu? Párek! Já měl na něj takovou chuť… jenže jsem nedosáhl. Ani nedoskočil. A že jsem se snažil!
Ráno byl huhulán sepsutej. Sesutej. Sesunutej teda. A já se konečně zakousl.
Fůůj, blé! Mrkev! Kterej chuligán mi sežral můj párek???

15:26 obsazeno Rozárkou.
15:45 Rozárka vytlačena za mohutného vrčení Jájou.
15:47 vpád Barbuchy, mohutný jekot a skřípění zubů.
15:10 vzácná chvilka klidu, osazenstvo hotelu svačí v kuchyni.
16:13 bitka, výherce Rozárka obsazuje objekt.
16:25 na spící Rozárku dopadá Čeněk, který už hůř vidí.
16.26 až 16:30 mohutné vzájemné vyzírávání. Vítězí ostřílený bojovník Čeněk.
16:55 Nic netušící Tobiáš se usazuje na objektu.
17:02 Tobiáš propadává do objektu, kde to spící Čeněk kvituje velmi nelibě.
17:03 Když se dva perou, třetí se směje a Rozárka je opět ve svém.
„Ta krabice tu fakt překáží, neměli bychom ji vyhodit?“ prohodí domácí, jdoucí kolem.

Přikrčená za plotem úporně zírám do oken stavení.
Mihla se tam postava, na zahradu se naštěstí nepodívala.
Teď! Honem!
Prosmykneme se pod plotem, urychleně se přesouváme do vybraného prostoru.
Uf, první.
Jsem zpět. Znovu rekognoskuji terén. Čekám na vhodnou chvíli.
Druhé přesunuté.
Znovu na výchozím stanovišti. Opět napjatě sleduji okolí, zda je vzduch čistý.
Teď!
Honem, ať už jsme tam, snad budeme aspoň pár dní v suchu. Kam zas běžíš? Pojď sem!
Ještě že mám ty koťata jen tři!
Nedívej se tam, řekla domácí za oknem. Myslí si, že o nich nevíme. Večer jim doneseme krmení. Ale teď se nedívej…

„Ty seš ale fakt praštěnej, lézt na ty slabý větvičky, sypej odsud!“
Jak asi, to mi neporadíš, co. Kruci, vlaju tady na těch větvičkách fakt hodně, sem si myslel, že to dám, ale asi ne, a domácí umí za plotem jen hulákat, hele nehulákej a pojď mě chytat, nevidíš, že se na těch proutkách neudržím, jéžiš, to klouže, pomoc, hrabáky zasekněte už někde, honéem, že já sem sem lez, už mi zas klouže zadek, škoda, že nemám chápavej ocas, krucipísek, se neudr…
Dopad byl naštěstí do měkkého.
Bohužel ale na Silvera.
Hnal mě pak přes dvě zahrady. A těch facek!