Hotel U devíti koček

Když má kočka koťata, jde jí z cesty i ten největší kocour. Brání je ze všech sil, opatruje je dnem i nocí, hlídá je jako oko v hlavě. Dokáže však, vedena hlasem přírody, své dospělé děti nekompromisně poslat do světa. Neznám kočku, která by opatrovala dospělé potomky, nosila jim jídlo, zabezpečovala domov. Tak hlas přírody nepraví. Dala jsem ti své znalosti, naučila jak a co lovit, kam se schovat, jsi dospělý, běž a poper se se životem.
Nenechme se svést z cesty, nepodřizujme svůj život životu jiných, byť těch nejbližších. Poučme se. Milujme děti, ale postavme je na vlastní nohy.

Kdysi to začalo výměnou pazourku za vydělanou kůži. Pak se na trhu objevilo stříbro, zlato, časem se vše přetavilo v peníze, které nyní hýbou světem. Ale ne celým. Jsou komodity, které za peníze nedostanete.
Nejzvláštnější transakce jsou ty, které nečekáte.
Třeba když vám kocour netýkavka poté, co jej vyléčíte z virózy, sám vyleze na klín. Jindy to už neudělá. Jen tehdy a jen jedenkrát.
Nebo když vám jiný kocour přesně na první výročí, kdy jste jej přijali do domu, přinese až do ložnice tlustou vypasenou myš. Jen tehdy a jen jedenkrát.
Neoslňují nás leskem drahých kovů. Jen láskou. Ale nádherně...

Kdysi bývaly na domech nenápadná znamení. Tu vryp, tu křížek, šišatý ovál… a všichni zasvěcení věděli, že v tomto domě se nedočká žebrák ani suché kůrky, že tady naopak za práci dostane večeři i nocleh, tady že je vydřiduch a vyděrač, co za hodně práce dá jen málo muziky a podobně. Myslím si, že nějak podobně jsou domy označené pořád. Jen tam nejsou křížky či vrypy, ale někde pěkně při zemi je kočičí čůrbook:
„Sem nelez. Kopou.“
„Bacha, vzteklej štěkal!“
„Tady ti nic nedaj, kámo, máš to marný!“
„Plně obsazeno!“
„Jsi v nouzi? Jdi sem!“
Není úniku. Ví o nás.

Když usedla na lavičku vedle mě, nebyla jsem moc ráda. Asi to vycítila. „Nebojte se, hned zas půjdeme, to víte, staré nohy, ale musí sloužit, co naplat, jídlo potřebujeme, hlavně ty moje zvířátka. Mé děti říkají, že jsem bláznivá, ale to není pravda. Jen už mám než některé lidi raději ty němé tváře, nejsou falešné, nepřetvařují se, nezávidí. Já už moc nepotřebuju a oni stejně – kup si radši kabát, boty… Ať si trhnou nohou, já potřebuju lásku a tu mi dáváte vy, viď, Janinko, pojď, jdeme domů za kočičkama…“
Odcházela a ještě pořád mluvila. Strakatý pejsek šťastně poskakoval okolo ní.

Krabice je pro kočku výzva. Velká, malá, jakákoliv. Natož když pošta doručí krabici plnou kočičích konzerv. Už to vybalování. Otevřít krabici. Vyndat konzervu. Vyndat kočku. Konzervu. Kočku. Kočku. Konzervu. Kočku. Kočku. Konzervu. Kočku. Po dvacáté vyndané konzervě a padesáté vyndané kočce se jde nová chuť otestovat. Za velkého gaudia všech koček, které se pletou pod nohy, mňoukají a poskakují okolo, se otevře konzerva. Připraví se čtyři misky. Dopravit obsah konzervy do misek, zatímco se kočky různě hemží, proplétají, navzájem odstrkují, je nadlidský úkol.
Konzerva je prázdná, část obsahu v kočkách, část na kočkách, zbytek na podlaze.
To byl príma den!

Zase mě vyhnaly. Protivný cizí kočky. Ještě nedávno jsem měl domov i pelíšek. Pak začali balit, mě vystrčili za dveře, naskákali do auta a odjeli. Týden jsem se snažil dostat domů, nebylo kudy. Musel jsem hledat jídlo jinde. Tady misky jsou, ale ty cizí kočky mě k nim nepustí… Jdu dál, nohy už mám jak z olova, bříško mě bolí hlady. Je mi zima, prší.
„Hele, kotě. Asi se zaběhlo sousedům, zazvoň!“
„Ale to není naše… bože, pojď sem, prtísku…“
V tu chvíli se olověné mraky na obloze rozplynuly. Rozpustil se i olověný kruh strachu kolem mého srdce.
Mám domov.

„... a potom jsem si vzal kousek toho masa, ale fakt jen malej, a plácl ho na zem a přišel Tobiáš a pak jsme se prali, ale já fakt nechtěl rozšlápnout tu misku s vodou, ale ona se tam nějak připletla a jak jsem měl mokrý packy, tak mi uklouzly nohy, hele fakt nemůžu za to, že ti pak spadla ta hromada toho vyžehlenýho prádla, já nevím, kterej slon ho podupal… víš, já jsem tak rád, že se ti můžu vždycky narovinu vyzpovídat a ty z toho nic neděláš…“
„Ty tak krásně vrníš, Barbuško,“ řekla domácí. „Škoda, že ti vůbec nerozumím.“

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem. Dolů po příkré stráni pomalým krokem sestupovala řada sekáčů, kosy svištěly v rytmu kroku. Vysoká tráva jim lehala pod nohy jak řady poražených nepřátel, žluté hlavičky pampelišek smutně zasychaly.
Nápřah, švih. Kosa prvního sekáče se zarazila, zvonivě zacinkala. Zastavil řadu a vyprošťoval uvázlou špičku. Opatrně rozhrnul vysokou trávu a spatřil drobounkou kostřičku se zašlým modrým obojkem s rolničkou. Zlehka jej nadzvedl brouskem. Malému chlapci, který pohraboval trávu, se zalily oči slzami.
„Ten je naší Pampelišky, kdes ho našel?“
Sekáč zakryl kostřičku travou.
„Jen tady tak ležel. Určitě ho ztratila. Neboj, jistě se má někde dobře…“

„Trocha historie nikoho nezabije,“ pravila rozvážně Sofie.
„Blééé,“ nahodila koťata svorně ksichtíky.
„Neprotestovat, poslouchat! Byla kdysi dávno jedna obrovská říše, Egypt, kde byly kočky uctívány jako posvátné. Egypťané věděli dobře, proč. Nebýt nás, sežraly by jim myši veškerou úrodu a oni by umřeli hlady. I svoji bohyni jsme měli, Bastet. Kočky byly tehdy chráněny zákonem a kdo zabil kočku, byl potrestán smrtí.“
„Jů,“ udělala koťata. „A kde je ta říše teď?“
„Lidé jsou zvláštní. Neudrží si nic nadlouho, natožpak říši. Proto jsou kočkám nějaké říše úplně jedno. Konec konců, nemusíme být zrovna bohové. Nám stačí, když nás miluje náš člověk.“

Začalo to nenápadně. Nejdřív to chytly nákupní tašky. Znatelně zeštíhlely. Pak lednička. Vnitřní prostor se značně vyprázdnil. Jen tam, kde to mělo být viditelné, nebylo vidět nic. Co se změnilo, byla nálada.
„Už zas jídlo? Koukněte se na sebe, víte, jak budete vypadat?
Už ji to drží třetí týden. Odměřuje porcičky. Všem. Proč to vždycky odnese celé okolí? Začali jsme konat. Když uvařila večeři a otočila se, zjistila, že chybí půl porce. Losos byl výtečný, jiného neměla, zůstala hlady.
Pátý den to vzdala. Naštěstí.
To už měl domácí dolů pět kilo, my každý asi půl a ona celých 15 deka…