DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2014. Téma: Biografie

Don't judge a book by its cover, they say. His life, however, is stamped all over his body.
The white blond hair denotes him as his father’s son. The grey eyes – his mother’s – with a touch of darkness, like the Black family’s past. His posture hints at the pride central to his life. The pinkish slash of a scar across his chest for all the things he couldn’t do.
The black skull on his right forearm – for all his worst decisions.
And the small tattoo, private, just below his hipbone, to symbolize the better ones that followed – a lightning bolt.

Mým tátou byl hlad a mojí mámou zima. Jinou rodinu jsem nepoznala.
Jako malá bych za skývu chleba udělala cokoliv. Nechtějte vědět, jaká cokoliv lidi napadají!
Za válek jsem táhla s vojskem. Bylo to lepší než pojít ve škarpě, i když chlapi od jízdy dovedou být pořádně suroví.
Na starý kolena se mi podařilo ušetřit a splnit si svůj sen. Stačí natáhnout ruku a cpát se. Už žádnej hlad.
Víte, kdyby zaklepali a poprosili, mohli dostat. Vím, jak je těžký se protlouct, a nejsem bez srdce!
Ale oni kradli!
Krom toho, maso je maso. Člověk nemůže bejt jenom o perníku.

Narodil jsem se do čistokrevné rodiny. Prvního mudlu jsem uviděl v osmi letech. Vypadal stejně jako kouzelníci, to mě zmátlo.
V Bradavicích jsem zářil, všichni mě respektovali. Ujal jsem se Severuse. Nemohlo mi uniknout jeho přátelství s mudlovskou šmejdkou.
Přijal jsem Znamení, zavázal se mu sloužit. Myslel jsem, že to je pro dobrou věc. Pak jsem zjistil, že je poloviční krve.
Narodil se mi syn, byl jsem tak pyšný. Od dětství měl nejlepší učitele. Přesto nebyl ve škole nejlepší, vždy ho porazila Grangerová.
Přišla druhá válka. Pán nepochyboval o mé věrnosti. Neuvědomil si, že nejsem takový fanatik jako moje švagrová…

Všechny poplošské národy, aniž by si toho byly samozřejmě vědomy, přispěly svou troškou do takříkajíc vesmírného mlýna. Snad až na národ Ness’tih-niců, který se zformoval, usídlil a následně byl vyhlazen Morem. Nezbývá nám než doufat, že jejich odkaz, ať už by byl jakýkoliv, by neměl pro Zeměplochu zásadní význam.
Náš příběh ovšem začal národem, bez kterého by dnes Zeměplocha nebyla tím čím je. Byl to národ velice vyspělý, sídlící na předměstí tehdejšího Ankh-Morporku. Tam se hrdému otci Pumličovi (pán u místní latríny intenzivně čůrá) narodil jeho první a naštěstí poslední syn mourovatá roztomilá aristokratická kočička ostražitě pozoruje lahodného ankhského šneka.

"Tam, kde narodil, sem prve nechodil do biográfu. Kdyš málý, jen do pimprlatovýho divadla. Prvně viděl Dobrodušství prince Achméda. Mi moc líbílo. Pak se Sárou viděli Zamilovaná srca. My moc sčástny. Pak viděli Triumf vola. My ihned metáli do Ameriky. Tu porád ve fache, večer škóla, málo čas. Sára porád ve fabrika, hzžbet bolí, často pláčí. Ale lonsky týden povídám Sára, dem do kina! My viděli tlustyho a hubenyho. My chechtali. My radovali."
Profesor Parkhill odložil práci. Měl neodbytný pocit, že přestože se pan Kaplan spletl a místo svého životopisu sepsal seznam toho, co viděl v kině, zadání vlastně splnil.

Měl krásný život. Vychovával ho sice strýc, ale v atmosféře plné lásky a porozumění. A dobrodružství v knihách. Při oslavě strýčkových narozenin osaměl. Zůstal mu Prsten, o jehož vyjímečnosti měl ponětí zatím jen čaroděj. Když vtrhnul do dveří jeho poklidného domova, všechno se změnilo. Musel putovat, s přáteli i sám. Prožil mnohá dobrodružství, bojoval o život, viděl věci, o kterých neměl tušení. Svůj úkol splnil, ale něco se v něm zlomilo. Vrátil se domů, ale bolest zůstala. Rozhodl se..jednoho dne nastoupil na loď a nechal se odvézt do zemí za mořem, kde v pokoji a porozumění dožil své dny.

Jmenuji se Sobi. Vlastně Sobislaaw, ale Sobi zní líp. Každý mi tak říká.
Moje matka byla lirynuská siréna a můj otec námořník. Sirény námořníky žerou. Moje matka s mým otcem nejdřív měla mě - a pak ho sežrala.
Víc toho ze své minulosti nevím.
Neznám ani svou budoucnost - ne přesně, žádné detaily. Vím, že má cesta povede k lásce a ke smrti. To je vše. Vím, kdo byli mí rodiče, že budu milovat a že zemřu. Bojím se toho, co přijde kolem, ale má vůbec smysl se bát? Zemřu.
Jmenuji se Sobi a jsem postavou v příběhu, který ještě nebyl napsán.

Narodil som sa, vyrástol, oženil a založil rodinu. Každý si pomyslí, že je to normálny život. Nie však, keď sa kamošíte s Vyvoleným. Polovicu môjho života sprevádzalo nebezpečenstvo a dobrodružstvá. Pohodička.
Pozoruhodnejšie veci sa začali diať ale až potom.
Oznamujeme všetkým, ktorí sa ma snažia okamžite odstrániť z cesty (česť výnimkám), aby dali priechod vzniku vzťahu mojej manželky s netopierom (Snape je mŕtvy!), alebo navrhujú návštevu manželskej poradne (na tom sa skvele bavíme), alebo nedajmerlin, že by mala moja manželka skončiť s Harrym (manželke prišlo nevoľno), že Hermiona je moja. A sme šťastní.
Budete sa s tým musieť všetci zmieriť.

Narodila se na statku v relativně bezpečné části opevnění. Dostala jméno Historia. Když povyrostla, říkala si: Od koho? Kdyby to bylo na matce, nenaučila by se ani mluvit. Stala by se neviditelnou.
Poslušně plnila všechny práce, které jí prarodiče uložili.
Byla tichá a mírná. Na děti ze sousedství to ale nezabíralo, naopak.
Když poprvé uviděla otce a naposledy matku, pochopila, že bezpečí opevnění je skutečně relativní a že se nikdy neměla narodit.
Stala se z ní Krista, která se dobrovolně přihlásila ke 104. oddílu, „jednohubkám pro titány“, kde na ni budou vzpomínat jako na hodnou dívku, až ji to semele.

Jsem všude a vždy. Znají mě ti nejstarší obyvatelé z nejvzdálenějšícho koutů všehomíra a budou mě znát i všichni, kteří přijdou po každém jednom z Vás až do skonání světa a vesmíru. Byla jsem u toho, když první živí tvorové vzhlédli k nebesům a divili se. Budu i u toho, když ti poslední zjistí, kdy vesmír a vše v něm zanikne. Budu i potom, jako jsem byla i předtím, než cokoliv existovalo. Na mých křídlech se dostanete všude a nic nezůstane utajeno. Opěvujete mě, i když to sami nevíte.
Jsem Věda. Někdy smrtelně nebezpečná, vždy však krásná. Nesmrtelná a věčná...