Attack on titan

Samotka nebyla zrovna nejpříjemnější. Ale Krista už zažila horší místa.
Od jejích myšlenek ji odtrhlo hlasité bouchnutí dveří. V nich stály dva důstojníci a vhodili dovnitř zmlácenou Ymir.
Krista k ní rychle přiběhla. Na tváři měla nespočet šrámů a po zbytku těla jednu modřinu za druhou.
„Co jsi to dělala?“
Ymir se ušklíbla. „Nemohla jsem je nechat tě urážet.“
„To neznamená že se necháš zmlátit kvůli mně.“
„Zlato, ty a já sem nepatříme. To moc dobře víš. Máme jen jedna druhou.“
Krista se nadechla aby protestovala, ale místo toho Ymir objala. „Ty a já proti celému světu.“
„S radostí lásko.“

Zavedli koně do stájí. Ta znepokojivě inteligentní titánka sice unikla, ale všichni ze 104. se vrátili zpátky na základnu živí.
„Pánové, tomu říkám zázrak,“ prohlásil Reiner ze stání, kde vytíral svého koně do sucha.
„Kdyby nám Krista nepřivedla koně, titáni by nás rozprášili,“ přidal se Jean.
„Byla skvělá,“ vydechl Armin.
„Co skvělá? Božská,“ zasnil se Jean.
„Na místě bych se s ní oženil,“ vypadlo z Reinera.
Ymir, která v tu chvíli vešla do stáje, si pohrdavě odfrkla.
„Problém?“ obrátil se k ní Reiner.
„Jenom, že vám to došlo až teď,“ prohodila Ymir a v jejím hlase zaznělo cosi jako výzva.

Narodila se na statku v relativně bezpečné části opevnění. Dostala jméno Historia. Když povyrostla, říkala si: Od koho? Kdyby to bylo na matce, nenaučila by se ani mluvit. Stala by se neviditelnou.
Poslušně plnila všechny práce, které jí prarodiče uložili.
Byla tichá a mírná. Na děti ze sousedství to ale nezabíralo, naopak.
Když poprvé uviděla otce a naposledy matku, pochopila, že bezpečí opevnění je skutečně relativní a že se nikdy neměla narodit.
Stala se z ní Krista, která se dobrovolně přihlásila ke 104. oddílu, „jednohubkám pro titány“, kde na ni budou vzpomínat jako na hodnou dívku, až ji to semele.

Zeď Maria. Padesát metrů vysoká. Skoro desetkrát tak dlouhá. Ke zdi Rose to bylo přibližně sto kilometrů. Titány držela venku, lidi uvnitř. Armin Arlert nebyl nikdy nijak zvlášť velký nebo silný, ale jeho touha po poznání byla nezměrná. A masivní opevnění zbytků lidstva v něm místo pocitu bezpečí vyvolávalo úzkost. Žádná barikáda nevydrží navěky a lidstvo nedělalo nic, jen se schovávalo. Armin si přál mít křídla, pak by mohl vidět co je mimo zdi a titáni by na něj nemohli.
Kdyby tak věděl, že za pár let skutečně na zádech bude mít pár křídel. Možná by přání změnil. Možná ne.