Věděla, po čem Armin odmala toužil. V jeho snech šuměla slaná voda, vyrůstaly ledové hory, nohy se bořily do písku. Svět bez hradeb a titánů.
Historia nesnila. Její hradby byly menší, dřevěné a chatrné, mohla je přeskočit, kdykoliv chtěla, ale svět za nimi křičel dětskými posměvačnými hlásky a bouřil deštěm kamení. Snad si jednoduše přála zůstat. Postrádala netečnost jako Armin postrádal fyzickou zdatnost.
Co postrádají titáni, to pochopila rychle.
Nejvíc však pálilo pochopení, co postrádá otec.
Když se vytáhl nad hradbu a tváří v tvář samotného ďábla si její! lid zoufal, nemohla jinak. Patřil jí.
Ten den začala vyrovnávat účty.