DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2014. Téma: Biografie

Nepamatuje si, co bylo předtím.
Vzpomíná si na svět až od té chvíle, kdy ho spláchla velká vlna. Kutálela jím přes pláž a na moře, šedá a bílá jako on sám. Hrabal se na vzduch, kašlal a prskal. Mokrý kožich ho táhl dolů. Ale nakonec ucítil pod nohama pohybující se kamínky.
Vylezl kousek od hromádky šatů.
Patřila chlapci s hojivýma rukama. Anzelmovi.
Chlapec z něj vymačkal vodu, vrátil mu dech. Později mu nosil kousky masa a hráli si spolu. To byl pro Barnabáše život. Pes potřebuje k někomu patřit.
Takže když pro chlapce přijela dračí loďka, Barnabáš neváhal a naskočil.

Narodil jsem se s darem, o kterém jsem ani nevěděl. Vyrůstal jsem v maringotce, sjezdil kus světa. Nikdy jsem nemusel provozovat žádnou ekvilibristiku, a přesto jsem vždycky posledním číslem představení.
Stačí, abych jen přišel, sundal brýle a začnou se dít věci. Já s tím nikdy problém neměl. Od malička jsem viděl některé lidi šedé, žluté, červené či fialové a myslel jsem si, že to tak má být. Že takoví prostě jsou.
Ti lidé s tím ale problém mají. Zvláště ti fialoví a žlutí a tak musíme raděj zas dál.
Přijedeme i k vám. Určitě přijďte.
Pobavíte se, až přijde kocour.

Co vám budu povídat, sem zdejší. Převzal sem po tatíkovi krčmu a myslím, že ji vedu dobře. Místní si naše pivo dycky pochvalovali.
Jednou přitáhli takový divný černý - ani ne lidi, úplně z nich mrazilo. Zároveň přišlo pár lidiček, až z Rádovska, ale milý. Ty černý šli po nich. Měl sem dost nahnáno, ale schoval sem je tady, ráno odešli kdovíkam.
Pak bylo hůř, drahota, přitáhli všelijaký lumpové, pár místních odvedli, jiný utekli.
Najednou se ty Rádovský vrátili, živý, zdravý. Lumpové odtáhli, prý je všechno jinak, dokonce máme krále.
No, aspoň udělal pořádek a lokál zas žije. Co chtít víc...

Aby bylo jasno, věřím na reinkarnaci.
Tenhle můj život, či spíše malá životní epizodka teprve začíná, ale za sebou toho mám mnohem víc. Vím to, ze snů. Teď jsem školačka, ale bývala jsem uznávanou profesorkou. Bydlím v domečku, ovšem bývaly doby, kdy jsem žila jako poustevník v jeskyni. Na Boha nevěřím, a přece jsem byla jeho služebnící. Kdysi jsem se klaněla Slunci, umírala v mrazech, kráčela po poušti a přeplavala jsem oceán. Bývala jsem starou pannou s hromadou koček, milovnící mužů i žen, matkou dětí.
To všechno, čím jsem kdysi byla, se ve mně snoubí a znovu vytváří.
Já... Žiju.

Moje matka neměla v životě štěstí. Vyrůstala prakticky sama v rozpadající se chatrči daleko od lidí. V jedenácti letech dostala svůj dopis z Bradavic, ale školu nikdy ani nenavštívila. Nikdy jí nesvěřili hůlku a magie pro ni tehdy byla něčím cizím a nepřátelským. Přesto se nevzdala a z příšerných podmínek místa, kterému měla říkat domov, odešla do Londýna.
Žili jsme zde ve skromných poměrech, ale matka se vždy postarala, aby se mi dostalo všeho, co může dítě potřebovat. Troufám si říct, že v posledních letech života byla šťastná, a rád bych jí tímto vzdal svůj hold.
Sbohem, matko.
Tvůj Tom.

Narodil jsem se v továrně, kde mne pečlivé ruce vytvarovaly z 1-0-0 wolframového monokrystalu do tvaru tenounké spirálky s hrotem, přivařené k silnému drátu. Pak jsem uviděl ji, kapku lesklého galia, a zatoužil jsem, aby se stala mojí součástí. Tála v mém náručí, až došlo k zázraku zrození. Naše děti, galiové ionty, uposlechly volání silného elektrického pole a vydaly se získávat zkušenosti do světa. Zobrazovaly povrch vzorku, kopaly do hloubky, brousily a leštily. Tvořili jsme jednu šťastnou rodinu, známou jako LIMS. A že se má žena s věkem zakulatila? Stačí ji rozehřát a její nádherná štíhlá postava bude zase zpět.

Jsem postava z televizního seriálu a ještě nejsem mrtvá. Ale už brzo budu, což se dozvíte v extra díle, za který mohl Jeremy vyhandlovat permanentku do městských lázní.
Znáte Jeremyho, ne? Coby mrtvé mi tehdy dost pomohl. Ze všeho nejdřív jsem se ale narodila, to dá rozum. Jenže ani věkovité orákulum lístkového katalogu si to nepamatuje. Hádalo by se ale, že to bylo v knihovně, kde se de facto odehrál celý můj život, končící tak neslavně mečem Prince Křídloně. Přestože se najdou tací, kteří by mohli mluvit o jistých telefonních budkách a Pekelných zvonech. Jenže tam už moc orákula nesahá.

Jmenuji se Siegfried. Jsem strážný duch školních sbírek na jistém nejmenovaném středočeském gymnáziu. Sloužím zde již dobrých čtyřicet let, od doby, kdy předchozího strážce potkala politováníhodná nehoda v podobě římskokatolického vymítání.
Pocházím z dávno zapomenutého hrádku na okraji blatenského panství. Chtěl jsem se stát knězem, nebylo mi to však dopřáno. Číst a psát jsem se vlastně naučil až dlouho po smrti.
O mém životě před smrtí není mnoho k vyprávění. Narodil jsem se jako druhorozený syn, žil jsem chudě a poctivě, přesto jsem se stal duchem. Dlouhá staletí jsem byl pouhým pomocným strašidlem.
Nyní strážím mnohá tajemství a jednoho poltergeista.

Nepamatuju se na místo, kde jsem se narodil. Odešel jsem s partou kamarádů ještě jako malý. Bydleli jsme na místě, kterému říkali letiště. Jednou začal strašný kravál a museli jsme utíkat.
V přístavu řekli, že na loď vezmou jenom vojáky. Dostal jsem strach, ale Václav řekl, že mě nikdy neopustí. Naštěstí jsem byl ještě malý. Václav mě nacpal do svého báglu.
Zase jsme bydleli na letišti. Létal jsem s Václavem. Lord Wavell mi za to dal medaili. Dal jsem mu pac, přece vím, co se sluší.
Cože? Čemu nerozumíte?
Promiňte, zapomněl jsem se představit. Jsem Ant. Vlčák Ant, letec RAF.

Jmenuji se Uchiha Itachi a můj život nebyl jednoduchý.
Vyvraždil jsem svůj klan, jen mladšího bratra jsem ušetřil. Stal se ze mě nukenin – odpadlík. Přidal jsem se k Akatsuki – organizaci usilující o mír.
Zemřel jsem na neznámou nemoc, která mě dostihla při boji se Sasukem.
Ani po smrti jsem neměl klid. Oživily mě pomocí Edo Tensei, abych sloužil jako loutka ve válce. Dostal jsem se z toho a společně se Sasukem porazil loutkáře a zbavil zemi armády mrtvých.
Usmířili jsme se a já konečně našel klid, který mi nebyl v životě dopřán.
Tohle je můj život a neživot v kostce.