DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2014. Téma: Biografie

Můj první tatínek mě vymyslel, z donucení a nerad, ale zvykli jsme si na sebe. Dal mi do vínku adoptivní rodinu, kamarády a život plný dobrodružství, které nebylo vždy bez následků, ale končívalo dobře. Taky mi zařídil krásnou svatbu s báječným manželem. Ačkoli sám býval smutný, můj život s ním byl veselý.
Pak se mi první tatínek zastřelil.
Můj druhý tatínek mě stvořil dospělejší. Použil mě jako metaforu. Skrze mě vyjádřil sepětí v přírodě, dal mi hlas, monumentálnost, ale nechal mi vtip a šarm.
A nakonec mě zabil.
Díky svým tatínkům budu prý žít pořád. Proto je mám oba ráda.

Narodil se v roce 1909 v Londýně, vychodil základku, střední, pracoval v bankách v Německu a v Paříži, pak se vrátil domů a dělal zase v jiných bankách. Když mu bylo necelých třicet, chtěl si zajet do Alp zalyžovat, ale nakonec strávil dovolenou v Praze. Za války sloužil u administrativy, a když válka skončila, věnoval se, jaké překvapení, bankovnictví. Zestárl, šel do důchodu.
Trochu nuda, ne?
Padesát let po pražské dovolené uklízela jeho manželka na půdě. Jinak bychom se o něm nejspíš nikdy nedozvěděli.
Ani my, ani těch 669 lidí, kterým se říká Wintonovy děti.
Ještě žije.
Spravedlivý mezi národy.

He’s a sum of what he’d ever been.
An ordinary baby. A skinny little boy. Son, brother, friend, student… I’ve never known any of them, but they’re mirrored in my lover. Sharp teeth and a sharp sense of humour. Strong arms and a strong protective instinct. Rebellious hair and a rebellious nature.
I know the smell of his tears and the taste of his laughter.
People tell me, it’s been years, I should be over it. But the fact that he’s dead doesn’t change the sum of all he’d ever been.
It just means there won’t ever be any more.

S nekvalitní kořalkou by se to nemělo přehánět. V tom lepším případě totiž provedete nějakou pitomost. Třeba začnete tancovat po stole. V tom horším budete přemítat o životě.
Když se nad tím zamyslela, tak její život byl jeden velkej malér. Skončit jako plavčík na válečný plachetnici není žádná výhra. Obzvlášť pro holku. A když už máte to štěstí, že vás nezabijou v první bitvě, poctivě dřete a jednoho krásného dne projdete před komisí zapšklých kapitánů a stane se z vás poručík, tak se objeví jeden zpátečnickej admirál a vám nezbude než šlapat chodník na pevnině. Protože ženská na palubu nepatří.

"Poprvé jsem ji potkal, když jí bylo devět. Pak, když jí bylo šestnáct, při konfliktu na Naboo."
"Trable ona způsobovala, hmmm."
"O těch mnoha misích, kdy jsem nevěděl, jestli mě vytáčí víc ona nebo Anakin, nemluvím."
"Klony nechtěla, hmmm."
"Stejně je dostala a my mohli být rádi, že máme někoho na řešení ožehavějších misí."
"Zachránit několik younglings dokázala."
"Ale sluší se na bývalého Mistra Jedi, aby se i s klony živil jako pašerák?"
Modrý přízrak Mistra Gwen stál před několika dalšími modrými přízraky.
Pak se na ní usmál Qui-Gonův duch.
"Pojď mezi nás, Gwen. Stýskalo by se nám po tobě."

Jsem Ochu.
Kdysi jsem žil se smečkou, ale jako jeden z mála jsem nezapomněl mluvit a jak už to tak bývá, být jiný se trestá. A tak mě vyhnali.
Bál jsem se a byl jsem hladový.
Pak jsem ale potkal Chlapce a ty ostatní. Dali mi jíst. Milovali mě. A já miloval je.
Prošel jsem Středosvět, došel jsem dál, než kterýkoli jiný brumlák. Navštívil jsem i klíčový svět, ačkoli tam Chlapec ztratil život a já chuť žít. Šel jsem ale dál, přežil Dandela i odchod Ženy bez nohou.
Teď už můžu jít, Jake mě čeká na mýtině na konci stezky.

„Jo, tudle jsem hodila řeč s tou vodnaproti,“ pravím.
Kámošky zastříhaj ušima.
„Vona žvaní, že to je patnáct let, co se támhle narodila. Prý tady žije celej život, žere a nic nedělá. Že vo ni šéf pečuje, páč je filmová hvězda. Že ji znaj v celý Evropě, a ještě kus dál!“
„Kecáš.“ Ségra přežvejkne.
„Na mou duši. Vona prý, že měla celej tím maskérů, co jí udělali kompletní přeliv. Fialovej.“
„Blbost.“ Ségra protočí voči.
„A kde vona teď vlastně je?“ ptá se sestřenka.
„Jsem ji neviděla, co tady byl ten hezoun vod kafilerie. Neva. Holky, to vám byla taková kráva...“

Zrozená neznámo kým a neznámo kde. Místo křtu Vídeň a honosné jméno Barbara. Ratibořice a ratejna za zámkem, v sedmnácti navlékla modré šaty a najednou byla vdaná. Paní Němcová. Josefov a první porod, Litomyšl a druhý porod, v Polné se narodila Theodora, pak konečně Praha a čtvrté dítě. Slušný výkon na dvaadvacítileté děvče.
Psaní je lék, psaní je útěk, psaní je východisko. Bára, Karla, Rozárka. A samozřejmě všemi milovaná i proklínaná babička.
Pak přišel do života Nebeský, Klácel, Helcelet, doktor Jurenka a nakonec student Frič.
S nimi dorazily hádky a nekonečné stěhování. Nakonec ji dorazila tuberkulóza.
Inu, šťastná to žena.

Mé dětství bylo poklidné, plynulo hezky tiše, trochu jako vlnky na vodní hladině, u které jsem trávila tolik času.
Pocházím z velké rodiny, většinu svých příbuzných jsem sotva znala; s jinými jsme pak časem nějak ztratili kontakt, všichni se rozlétli kdovíkam do světa.
Dospívání mi uteklo jako voda. Dávno jsem dospělá, a připadá mi to - no, skoro jako včera. Přitom už mi moc času nezbývá.
Budu mít vlastní děti, velmi brzy; mám pro ně vyhlédnutý hezký kraj zátoky. Dívám se na sluneční odlesky na hladině. Dětem se budou určitě líbit.
Jsem z rodiny Ephemera vulgata, a tohle jsou mé paměti.