DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Démoni rozhodně nemají v popisu práce záchranu andělů a Crowley se to vážně snažil nedělat. Jenže někdy musel.
Nejdřív tu knihu odsoudil jako bezvýznamný spisek o tom, jak si intouš zařizuje barák. Jenomže ono to mrcha mělo esteticko-filozofický přesahy. Až pozdě mu došlo, že tohle se Azirafalovi nesmí dostat do rukou.
Bylo to špatný. Hodně špatný. Azirafal se zadumaně díval do dálky a unylým hlasem citoval Sartera, který se ještě ani nenarodil. Měl na sobě hedvábný župan. Okolo opojně voněly tuberózy.
Crowley ho chvíli zoufale pozoroval. Pak mu jednu vrazil. Kognitivní rekalibrace. I on se uměl inspirovat velkými díly budoucnosti.

Ozvalo se hlasité protestující zakvičení, mohutné šplouchnutí a pár rychlých kroků. Následovalo skřípnutí dveří, několik plácnutí utěrky a nepříliš srozumitelné lání vysokým dívčím hlasem.
Dědci před hospodou zvědavě poslouchali.
Po chvíli se otevřela vrata a ven se vyklátil ten... démon, jak chodí za Claire, a tvářil se podezřele nevinně.
„Cáks uďál, mladej?“ zahalekal na něj bodře jeden z dědků.
Tady se démonů nebojí.
„Nic jsem neudělal,“ pokrčil Vran rozpačitě rameny.
„Teda...“ pohlédl na své svršky, které byly potřísněny čímsi, co připomínalo vápno.
„Vona to chtěla... pořád... ‚Tak mi aspoň namaluj prasátko...‘.“
Povzdechl si.
„A když ta mrcha se natřít nenechá.“

Otřela si zpocené čelo a se zděšením zpozorovala, že jí na ruce ulpěla barva. "Hmm, tak tohle je průser, pomyslela si."
Obmotala si vlasy kolem pasu a hned se cítila lépe.
Z protější strany jí už přicházela naproti povědomá postava. Co chvíli se zastavila a zatahala za ozdobné vodítko.
"Tohohle hranostaje mi byl čert dlužen..." volala už z dálky.
"Ale je pěkný. To je dárek?"
"Ach, kéž by, ale toho se jen tak nezbavím. Nesu tohle," a ukázala na ozdobně zabalený fíkový list. "Pro Davida..."
"To se máte, na mne vyšel Výkřik. Vsaďte se, že se zase chytne za hlavu..."

Skromně zařízený, ale útulný salon zvučel tlumenou konverzací, dámy posedávaly na pohovkách a židličkách se šálky čaje a jablečným koláčem.
"Nemohla jsem to tak nechat, Serafíno, taková neúcta, trapné výmluvy... protože nemají dost zlatých talířů, považ! Jako by nebylo jedno, na co nám ten dort položí! Prostě jsem jim nepřipadala dost dobrá."
"Ale jistě, Rosalíno, to naprosto chápu. A stejně všechno nakonec dobře dopadne, však toho prince, co si ji má vzít, jsi zařídila už dávno. Ale jedno mi nedá, proč ty růže, když se píchla o vřetánko a ne o trn?"
"Přece proto, že ty moje jsou obzvlášť krásné..."

Bod k bodu, tah k tahu. Mírně roztřepený štětec, který by italští kouzelníci barvy odhodili do kanálu, je darem z nebes.
Světlo má stovky barev, sype perly po ateliéru. Obrazy jsou tajemství. Jen správné oči poznají ledově modrý podklad Ženy se džbánem. Vždyť mu atributem připisují žluť, zeleň a okr.
Ne, svět je mnohem barevnější. Zářivější, než se z delftských kanálů zdá.
Žena si myslí, že maluje ji a pro ni. Hlupačka. Jedině Dívka s dopisem má její rysy. A stejně jako ona je těhotná. Prakticky pořád.
Tchyně si myslí, že vládne. Že obrazy jsou peníze.
Ne. Obrazy jsou svět.

„Kdy mám mít tu výstavu?“
„Mno, Richterová, ta kurátorka říkala, že v pátek.“
„Cože, už zítra v pátek?“
„Mno, ano.“
„A jak ji pojmenovala?“
„Mno, Nicota v nitru.“
„To je dobré, do toho se dá napasovat všechno. Mám tam nějaké staré díla, která by se dala recyklovat?“
„Mno, slíbil jste, že tam bude něco nového.“
„A mám něco nového?“
„Mno, nemáte.“
„A v ateliéru, mám něco rozdělaného?“
„Mno, jen natažené bílé plátno dva krát tři metry. Zatím prázdné.“
„Říkáš Nicota v nitru? Nech mě chvíli přemýšlet.“
„Mno.“
„Už to mám! Vystavíme to nic, v bílé prázdné hale s horním osvětlením.“

Starý muž přicházel den co den. Počasí v téhle části světa bylo stálé a přívětivé, moře dodržovalo pravidelný řád přílivu a odlivu, přesto se na pláži odehrávalo každodenní drama. Stařec na písku, při odlivu obnaženém, stavěl hrady: stavby goticky strohé i barokně rozkošatělé, hrozivá opevněná monstra i zámky z pohádek.
Zpravidla je dokončoval, když začínal přicházet příliv. Pak stál, bosý a zasněný, a pozoroval blížící se vlny. Ty, které mu omývaly nohy a současně podemílaly jeho dílo.
"Proč?" zeptal se ho občas někdo z kolemjdoucích.
"To je jednoduché," starý muž se usmíval. "Teď jsou krásné. Později už by jen byly."

„Tátu občas navštěvoval jeden učitel.“
„Hm.“
„Tou dobou řádil ve městě lupič. Byl slavný. Nepolapitelný. Šel hlavně po obrazech a takových věcech. Nakonec ho dopadli. V Paláci.“
„Pošetilec,“ zamumlal Ašen.
„Ukázalo se, že on a tátův známej jsou jedna osoba.“
Ašen zívl.
„Pamatuju si, že tomu učiteli chyběl prst.“
Ašen se dotkl palcem pahýlu malíčku.„Býval jsi takové roztomilé, všímavé škvrně.“
„Zmizel navždycky. Vévoda ho prý nechal umučit.“
„To vévoda nedělá, Time. Popravy jsou rychlé. Ostatní tresty nekončí smrtí.“
„Učiteli?“
„Ano?“
„Ví vévoda o všem, čemu nás učíte?“
„Nedělal bych nic za jeho zády.“
„A proč…“
„Mě se neptej, Time.“

“Kazimir,” Dima says, “you are so full of shit.” They’re well into their second bottle of Stolichnaya. The once intellectual debate about the regime and its lack of appreciation for artists has turned into a drunken argument over the meaning of art.
“I’m not,” says Kazimir. “My art has meaning. It has PURPOSE!” he exclaims, taking another swig of vodka.
“Bullshit. You just like to smear paint on canvas and then let people make a big deal out of it.” Dima shakes his head. “You could paint a goddamn square on a white background and they’d find meaning in it!”

"Nuže, pánové, máte poslední příležitost obhájit užitečnost Akademie," usmál se jedovatě císař Justinián I.
"Vaše Výsosti, rozvíjíme ušlechtilé umění matematické," začal mluvčí delegace.
"Tak, a k čemu je to dobré?" ušklíbl se císař. "Jaký nám to přinese zisk do státní pokladny?"
"Aritmetika, geometrie, astronomie a teorie hudby jsou krásné! A naprosto nenahraditelné v systému vzdělávání! Nelze vystačit jen s triviem." vzpomněl mluvčí na svého učitele Boëthia.
"To zrovna! Co bych dělal se vzdělanými poddanými, kteří by si dovolili myslet?" houkl císař.
"Dejte do zákoníku speciální kapitolu. O zločincích, matematicích a jiných jim podobných. Diktuji: Zavrženíhodné umění matematické jest zakázáno především!"