Autorův výběr 2019

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

Neile
Chybíš mi
Za těmihle proklatými zdmi
Se nemůžu nadechnout
Jako bych se topil
Nejsem dost silný, abych se vzchopil
S tebou jsem se cítil celý
Teď jsem zhasl, jsem vyhořelý
Tvoje postel je studená a prázdná, ale voní jako ty
Občas v ní ležím a myslím na tebe
Když jsi byl se mnou, byl to jen kousek do nebe
A teď jsem zpátky v pekle
S tebou čas utíkal, teď se šine vlekle
Moc mi chybíš, Neile
Každá další chvíle
Bez tebe je pro mě utrpení
Můj Neile
Jak jsi mě mohl opustit?
Nevím, zda ti někdy dokážu odpustit…

„Já myslela, že chceš kočku, ne tohle,“ řekla Irena při pohledu na kotě, které Ryko přinesl ze vsi.
„To je kočka. Kocourek.“ Ryko jí strčil do náruče mourovaté usmolené cosi.
„Jsi si jistý?“
Mělo to dlouhé uši, připomínající spíš zajíce, křivé nožičky a chundelatý kožich, místy tak slepený, že se zdálo, že mu raší alespoň čtyři další končetiny.
Pak ale z té změti chlupů vykoukly dvě zelené oči a zadívaly se na Irenu.
„Dobře,“ povzdechla si. „Vyhrál jsi. Tenhle patvar velikosti obyčejného ušatého králíka je náš.“
Nikoho, kdo Ryka a Irenu Nimanovy znal, později nepřekvapilo, že mají kočku jménem PaVOUK.

„Kdo to byl, ta návštěva, Saurone?“ ptá se Voldemort.
„Ále, Hellboy, starý známý z pekla.“
„Takový divný kámoš, ne, ten přece dávno změnil stranu.“
„Změnil, ale nezapomněl, koukej, co mi přinesl.“

„PRSTEN!!!“

Sbíhají se všichni, císař Palpatine, lord Baeliš, kapitán Zod, zlý vlk, Tanos, jen Magneto zůstal přilepený na futrech mezi dveřmi a tlusté Jezinky, které vykrmila perníkem Ježibaba, se kolem něj nemohou protáhnout.
„Teď jim všem ukážu, takhle si jej nasadím!“
„A zatočíš,“ křičí Rumburak.
„Idiote,“ propaluje jej svým rudým okem Sauron. „Stačí jen dát na prst, takto.“
Lup, prsten praská, rozsýpá se na prach.
„Únava materiálu,“ prohodí Morgana.

Harry bral svou kmotrovskou roli vážně. Kdykoli mu to bystrozorské povinnosti dovolovaly, našel si chvilku, aby se Teddymu Lupinovi věnoval. Dokonce mu v domě na Grimmauldově náměstí zřídil přespávací pokojíček plný autíček, panáčků a plyšových zvířátek. Speciálně dvě z nich, šedobílá vlčata, měl Teddy nejraději. Snad mu připomínaly jeho osud sirotka.

Zrovna dnes měl chlapec přespat u kmotra. Krb zeleně zaplápolal, ale místo aby z něj vystoupil Teddy s babičkou, vykoukla pouze Andromeda.
„Harry, omlouvám se, ale Teddy nepřijde, má horečku,“ oznámila.
Z dálky se ozval dětský hlásek: „Harry, řekni vlkům, že jsem doma a že hrát si budem příště.“

Snil o světle a o zářivých hvězdách, o stromech rostoucích do nebe a o květinách barev, tak oslnivých až oči přecházeli. Snil o plavání v čiré vodě a o létání s větrem o závod. Snil. Neměl nic jiného na práci než růst, spát a snít.

Až jednou ho probudila bolest. Zjistil, že jeho domeček je mu mučivě těsný. Pokusil se protáhnout, ale stěna praskla. Dovnitř proniklo světlo přesně takové, o kterém snil. Že by tam za tou stěnou bylo víc věcí z jeho snů? Zatlačil a domeček se rozpadl.

Na světlo ze skořápky vylezl malý zvědavý dráček. Budoucí dračí princ.

Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.

Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.

Na vysportované tělo rychle natáhnul džíny, přes hlavu přetáhl triko a rychle mizí v otevřeném sporťáku za zatáčkou...
Zasněně přimhouřím oči do mihotavé záře televizního přístroje.
"No to určitě." ozve se vedle mne z pohovky.
"Cože?"
"To bych chtěl vidět, jak tak rychle hrkne zipem."
"Proč jako?"
"Co proč, proč? Dovedeš si předtavit, jak je nepříjemný, když si štípneš pimpulu!"
výrazně pozvedá můj choť prstík. "Nedovedeš! Ty ho nemáš!" zakončí svou litanii ubohého klanu běžných mužů.
"A vůbec. Pojďme to přepnout na snooker. Dnes hraje O´Sullivan."
"Jasně! Ale sázím na Trumpa. Judd je hezčí." potutelně se usměju.
No jo, ženská.

Prsty si pohrávaly s látkou zakrývající magický artefakt, který měl v úmyslu prostudovat.
„Koho tam vidíš?“ ozvalo se za ním.
Nejmocnějšímu čaroději své generace se stáhlo hrdlo.
„Přišel sem si promluvit o studentech, co mi minulý týden udělali z hospody kůlničku na dříví. Ale nechci tě okrádat o čas s tvým drahocenným… přítelem,“ pokračoval mladší bratr nemilosrdně.
„Aberforthe,“ začal Albus.
„Jeho nebo ji?!“
Mlčel. Aberforth vztekle hodil kus pergamenu na zem a vyrazil z místnosti.
„Neměl jsem odvahu se podívat,“ přiznal učitel prázdnému kabinetu.
Jaký člověk by toužil vidět svou zesnulou sestřičku méně než jednoho z jejích vrahů?

Strhl závěs.

Na podzim jsem přežil nehodu. Jako když se vás barák najednou převrátí a vy vypadnete z balkonu. Měl jsem smůlu. Praštil jsem se do hlavy a skončil v záchranné stanici.
Rád jsem se schovával pod lidskou ruku nebo do rukávu. Bylo to jako u mámy pod křídly, v teple a bezpečí. Když jsem předl, hladili mě ještě více. Asi mají rádi předení.
Lidé slyší naše hlasy. Poznají, když máme hlad. Poznají, co znamená zvednutý ocas.
Vykrmil jsem se do krásy.
Jednoho dne mě zase vytáhli, nalevo rukáv, napravo les a hlasy hezkých děvčat.
Bylo to dilema.
Vítr v křídlech vyhrál.