Autorův výběr 2019

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

Neile
Chybíš mi
Za těmihle proklatými zdmi
Se nemůžu nadechnout
Jako bych se topil
Nejsem dost silný, abych se vzchopil
S tebou jsem se cítil celý
Teď jsem zhasl, jsem vyhořelý
Tvoje postel je studená a prázdná, ale voní jako ty
Občas v ní ležím a myslím na tebe
Když jsi byl se mnou, byl to jen kousek do nebe
A teď jsem zpátky v pekle
S tebou čas utíkal, teď se šine vlekle
Moc mi chybíš, Neile
Každá další chvíle
Bez tebe je pro mě utrpení
Můj Neile
Jak jsi mě mohl opustit?
Nevím, zda ti někdy dokážu odpustit…

Zastavila ji na rohu: upovídaná sousedka z vedlejšího domu.
Doramo byla unavená z práce, ale byla zvyklá lidem naslouchat.
„Brzo budou ty volby, co tomu říkáte? Já už v tom mám úplně jasno,“ pokračovala rozšafně, aniž počkala na odpověď. „Já budu volit komunisty. Voni jsou spravedlivý. Velký podniky znárodněj, ale malý živnostníky a řemesníky budou podporovat. Zemědělcům budou všestranně pomáhat. V měnový reformě nepoškoděj drobný střádaly, jako jsme my. Hospodářství pošlape jedna báseň. Taky samozřejmě respektujou svobodu svědomí a vyznání. Konečně se budeme mít všichni dobře, bez útlaku. Komunisti jsou zárukou silný, šťastný, ve všem spravedlivý republiky. Já jim věřím!“

Když měli u Farmářových jen jednoho synka, postěžoval si tatínek farmář, že potřebuje nový kombajn. Ale samozřejmě na nový nebylo, protože ten stojí pár miliónů. Tak začal shánět nějaký starý, ale zachovalý, který by odváděl dobrou práci. Maminka farmářka se snažila svého milého podpořit a často spolu celou záležitost probírali. Synek vše slyšel. Byly mu tehdy sotva čtyři roky. Jednou večer přišel z pokojíčku za rodiči a ruce měl schované za zády.
„Tatínku, nastav luku."
Tatínek připravil dlaň a synek mu tam vysypal všech svých 47 korun.
„Já bych ti chtěl pšišpět na kombajn."
Oběma rodičům vyhrkly slzy do očí.

„Já myslela, že chceš kočku, ne tohle,“ řekla Irena při pohledu na kotě, které Ryko přinesl ze vsi.
„To je kočka. Kocourek.“ Ryko jí strčil do náruče mourovaté usmolené cosi.
„Jsi si jistý?“
Mělo to dlouhé uši, připomínající spíš zajíce, křivé nožičky a chundelatý kožich, místy tak slepený, že se zdálo, že mu raší alespoň čtyři další končetiny.
Pak ale z té změti chlupů vykoukly dvě zelené oči a zadívaly se na Irenu.
„Dobře,“ povzdechla si. „Vyhrál jsi. Tenhle patvar velikosti obyčejného ušatého králíka je náš.“
Nikoho, kdo Ryka a Irenu Nimanovy znal, později nepřekvapilo, že mají kočku jménem PaVOUK.

„Kdo to byl, ta návštěva, Saurone?“ ptá se Voldemort.
„Ále, Hellboy, starý známý z pekla.“
„Takový divný kámoš, ne, ten přece dávno změnil stranu.“
„Změnil, ale nezapomněl, koukej, co mi přinesl.“

„PRSTEN!!!“

Sbíhají se všichni, císař Palpatine, lord Baeliš, kapitán Zod, zlý vlk, Tanos, jen Magneto zůstal přilepený na futrech mezi dveřmi a tlusté Jezinky, které vykrmila perníkem Ježibaba, se kolem něj nemohou protáhnout.
„Teď jim všem ukážu, takhle si jej nasadím!“
„A zatočíš,“ křičí Rumburak.
„Idiote,“ propaluje jej svým rudým okem Sauron. „Stačí jen dát na prst, takto.“
Lup, prsten praská, rozsýpá se na prach.
„Únava materiálu,“ prohodí Morgana.

Harry bral svou kmotrovskou roli vážně. Kdykoli mu to bystrozorské povinnosti dovolovaly, našel si chvilku, aby se Teddymu Lupinovi věnoval. Dokonce mu v domě na Grimmauldově náměstí zřídil přespávací pokojíček plný autíček, panáčků a plyšových zvířátek. Speciálně dvě z nich, šedobílá vlčata, měl Teddy nejraději. Snad mu připomínaly jeho osud sirotka.

Zrovna dnes měl chlapec přespat u kmotra. Krb zeleně zaplápolal, ale místo aby z něj vystoupil Teddy s babičkou, vykoukla pouze Andromeda.
„Harry, omlouvám se, ale Teddy nepřijde, má horečku,“ oznámila.
Z dálky se ozval dětský hlásek: „Harry, řekni vlkům, že jsem doma a že hrát si budem příště.“

Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.

Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Řekni to i beránkům. Řekni to všem zvířátkům v sobě. Řekni jim, že se můžou toulat po světě. Řekni jim, ať pijou z potoků, ať běhaj po loukách, po horách, skrze všechny lesy. Řekni jim, ať mluví s měsícem.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Že se postarám, když budeš hořet. Řekni jim, že už znám každý strom, pole. Vím o všech tůňkách, co se v nich odrážejí hvězdy. I o těch, kde se odráží jen tma.

Řekni vlkům, že se už nemusí bát. Ani já se nebojím.

Stromy zašuměly větrem.

Ozvalo se vytí.

Na vysportované tělo rychle natáhnul džíny, přes hlavu přetáhl triko a rychle mizí v otevřeném sporťáku za zatáčkou...
Zasněně přimhouřím oči do mihotavé záře televizního přístroje.
"No to určitě." ozve se vedle mne z pohovky.
"Cože?"
"To bych chtěl vidět, jak tak rychle hrkne zipem."
"Proč jako?"
"Co proč, proč? Dovedeš si předtavit, jak je nepříjemný, když si štípneš pimpulu!"
výrazně pozvedá můj choť prstík. "Nedovedeš! Ty ho nemáš!" zakončí svou litanii ubohého klanu běžných mužů.
"A vůbec. Pojďme to přepnout na snooker. Dnes hraje O´Sullivan."
"Jasně! Ale sázím na Trumpa. Judd je hezčí." potutelně se usměju.
No jo, ženská.