Jane Austen: Persuasion

“Podívej, tamhle jde,” slečna Gwendylon naznačila směr.
“Vidím.”
“Krásné dámy!” klaněl se gentleman už na pět kroků daleko. “Takové krásné překvapení. Váš vzkaz jsem vskutku nečekal, čemu vděčím za tak vzácné setkání?”
Slaďoučká slova by mu bývala dál odkapávala ze rtů, kdyby Gwen i Tess nenasadily každá svou verzi vražedného pohledu číslo sedm.
“Co jsem provedl?” zkoušel vtipkovat.
“Víte sám. Přestaňte obluzovat slečnu Elliotovou.”
“Kterou máte na mysli?” ušklíbl se.
Paní Sigismund-Smith zaujala se svým parapletem velmi jednoznačný postoj.
Slečna Gwendylon měla v kabelce shodou okolností oba díly Udolfa.
Pan Elliot se na schůzku s paní Clayovou toho dne nedostavil.

Proč bych je ostatně nepozvala sem? Máme ten nový prostorný gauč…
Myšlenka dobrá, jen překonat hodinku vytrvalého údivu a dotazů na bídu a vymoženosti jiné doby. Pak hovor plynul, stačilo dolévat čaj.
“Doufala jsem, že matinka a tetičky s tím dohazováním někdy přestanou. Ale stále mají Kitty, tedy dost větru pro jejich mlýny.”
“Vskutku! Margaret má paní Jenningsové už celkem plné zuby. A to ji zpočátku měla z nás nejradši.”
“Neskončí to nikdy. Tady drobeček se ještě nenarodil, nicméně Lady Russell už ví, že to bude děvče a bohatě se provdá,” povzdechla si Anne.
“Já bych všechny ty dohazovačky zakázala!”

"Rozhodně doporučuji Bath," uzavřel Shepherd tirádu.
"Společnost tam patrně nebude tak různorodá. Ale i v Londýně bych těžko hledal tváře oku lahodícího vzhledu," odvětil sir Walter, uhlazuje si vlasy.
"Ale papá! Hlavně vybrat pěkné místo. Nejnovější nábytek. Závěsy, které oslní. A koberce. Určitě koberce," Elizabeth už se viděla. Paní domu ve městě.
"Budete centrem pozornosti, nepochybně," mazala paní Clayová medy.
Stále opakovali totéž. Staré sídlo kolem nich se rozplývalo ve vzdušné zámky.
"Vaše starosti na mou hlavu," zoufala si Anne. "Krása, elegance, třpyt. Nechte mi vykořenění a bolest vzpomínek. Co ještě může mi být krásným, než jméno, které shledáváte nepodstatným?"

"Tak kdy uslyšíme zvony?" Harry ho přátelsky poplácal po rameni, "jsem si jistý, že Luisa si s výběrem krajek už poradí."
Nepřítomně se zasmál. Pak odtrhl zrak od výlohy.
"Cože?"
Ďábel, zlé dvojče Osudu, mu nastavil zrcadlo a donutil ho pohlédnout zpět.
Tolik zloby. Kdo byl ten člověk s pohárem v ruce? Kdo za něj zpíval popěvky námořníků a urážel klid zdravého rozumu? Kdo sahal po třešňových květech, které ještě nestihly vykvést, když jeho ruce, rámě a celý on měli dávno patřit jenom Anne? I kdyby ji teď směl jen zdáli obdivovat...
Ďábel, zlé dvojče Osudu, ho vyhnal do Shropshiru.

Svíčky na stole pomalu hasly, nálada byla příjemná.
"Mrs Croft, vy jste skutečně byla ve všech zámořských krajích?" Henrietta byla tou představou nadšená.
"Skutečně ano, drahoušku," usmála se admirálova žena a zpříma pohlédla přes stůl.
"Mrs Meadows mi jistě dá za pravdu, že je to náročné ale báječné dobrodružství."
Magdalene tiše přikývla. Byla připravena vyprávět, ale admirál ji přerušil.
"Byl bych raději, kdyby zůstala na pevné zemi, ale zkrátka to nebylo možné. Málem mě žádala, abych jí přikázal mě následovat. I kdyby to bylo na konec světa v rybářské bárce."
"Konec světa by byl tam, kde bych nebyla s ním."

"Nikde, podotýkám, nikde nedostane člověk tak dobré krevety," prohlásil sir Walter a náležitě mlasknul. Pěstěnými prsty rozlomil poslední krunýřek a zakousl se.
"Pravda," protáhla Elizabeth.
"Teď, omluvte mne, se zajdu před návštěvou upravit."
"Jistě, dítě. Ale pospěš si. Lady Dalrymple nesmí čekat. Já už jsem svůj nový brokát oblékl," elegán zkontroloval svůj odraz v zrcadle.
Nikdo jiný mu nevěnoval pozornost. Elizabeth zmizela do šatny. Anne rozmlouvala s číšníkem.
"... a prosím, zabalte je pořádně."
Sir Walter roztržite pohlédl na hodinky. Je čas! Rychle...
Zavadil o vidličku.
Anne a chudičká Mrs Smith se tomu divadlu nad hostinou ze zbytků ještě mnoho nasmály.

Služebná diskrétně odšustila. Na stole zůstala krabička. Anonymní.
Elizabeth rozhrne voskovaný papír a tiše zavrní. Kandované ovoce, jak pozorné. Tajemný dárce dbá o zdravý vzhled své vyvolené.
Včera přišly pralinky, její nejmilejší. Není pochyb, musí to být pan Elliot.
Ne, že by oň drahně stála, ale vyplatí se to. Jejímu věku se nevysmívají jen díky jejímu prvorozenství. Vždyť Anne je pro smích dávno.
Elizabeth si mlaskne. Co asi dostane zítra? Ve sklenících už by mohly být čerstvé ananasy...
Přišel angrešt.
Povznesené očekávání náležitě zhořklo. Pan Elliot vzal roha s tou zatracenou Penelopou a tatínek, zdá se, na dceřiny vdavky nemyslí.

Vidět a být viděn, to bylo hlavní krédo sira Williama Elliota. Hlavním ideálem, jehož se snažil dosáhnout, bylo jako zářivý ozdobný bažant volně a nevšímavě kráčet životem, ale tak, aby mu nic z podstatných společenských milníků neuniklo. Jakoby mimochodem by do jeho bathské rezidence proudily stovky pozvání na prestižní večeře, plesy a karetní odpoledne, jakoby mimochodem by ty nejlepší z nich přijímal a stával se čestným hostem těchto slavných večerů.
Nu což, nejde vždy všechno samo. Někdy se osudu musí pomoci, povzdechl si sir Elliot.
"Lady Dalrymplová! Taková náhoda! Jsem zcela nadšen, že jste se nás rozhodla poctít svou návštěvou!"