DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Švandovo divadlo. Dveře tramvaje se otevřely. Kropicí vůz rozmetal květiny po přechodech, růžová k pošlapání. Vůně zkontrolovala jízdenky cestujícím a černým pasažérům odpustila. Újezd...rozezněly se sirény a srdce prožilo nálet pohledů na cupitající sukně. Utíkal jsem se schovat do krytu třešní a zavřel jsem za sebou hermeticky víčka. Do podzimu mám čas snít o světě venku. Několik megatun dopadlo těsně vedle mě. Praha a sad s krátery po rtěnkách se otřásl. Musel jsem vylézt na povrch. Památka na první republiku mi zněla v uších. Přitáhl jsem si nebe blíž k bradě a požádal, zda nemá u sebe jednu konverzaci.

Poeta s Mallerem se pomalým krokem blížili k Bídákovi. Když konečně zahli do ulice, na jejímž konci byl hostinec, vyděšeně se zastavili.
"Co to kurva je?" vydechl vyděšeně Poeta.
"Někdo musí mučit nějaké nevinné zvíře, jinak fakt netuším," hlesl Maller.
V tu chvíli se k nim přidal Hora. "Mluvíte o tom libém zvuku, který ve vás vyvolává touhu utíkat k jeho zdroji?" Oba na něj čuměli jak blázni.
"Pokud tomu tak je, doporučil bych vám koupit Kruegemu pořádnou porci jídla. To ho na chvíli umlčí."
"Kámo, už sem začínal mít strach, že se ti ten jekot líbí," uklidnil se Maller.

Každý má nějakou tu svou. Nebo svého.
Naše maminka milovala Karla Gotta, jako skoro všechny naše maminky. Až se divím, že brácha není Karel.
Tatínek měl své odrhovačky Pes jitrničku a tak, ale jeho srdeční byl Tovačovský zámek.
A já? Já jsem prosím rebel.
Kdysi na housle hrající miluji Vivaldiho, Mozarta a vůbec klasiky.
Poslouchám ráda folk a country, Dana Bártu a Lucku Bílou, do toho šoupněte Rammsteiny, Mobyho, klidně tam přimíchejte i rapery.
Prostě, kromě Bílé orchidee, jsem schopna poslouchat cokoli, i lidovky. Vždyť jsem také tancovala v kroji na hodech.
Ale nejkrásnější zpívánky poslouchám venku – když zpívají ptáci.

Když se to stalo poprvé, dalo se to přetrpět. Podruhé už odpočítavali na prstech konec, protože se stejně na nic jiného nemohli soustředit. Potřetí, když se to stále nezlepšovalo, se začali pídit po důvodu. A někteří zjišťovali, kdy se bude tryzna opakovat, aby se včas vzdálili.
„Lindire, ty to neslyšíš?“ Počkal si na něj Glorfindel, když opouštěl princezniny komnaty.
Lindir se zastavil, vytáhl si z ucha vatu a zeptal se: „Chtěl jsi něco?“
„Uf. Už jsem si myslel, že jsi přišel o sluch, protože to je něco strašného“
„Vím, proto si ho chráním, když se slečna pokouší o zpěv,“ vysvětlil.

Les krátko po zotmení je esenciou mágie.
Kráčam po cestičke a bosé nohy mám špinavé od prachu. Na nahých pažiach mi naskákala husia koža. Neskorá jeseň je chladná... A mesiac vychádza, slnko zapadá. Bytosti lesa sa prebúdzajú.
V svetle vysokej sviečky, ktorú nesiem v rukách, vidím popadané, zošúverené hnedé lístie.
Leží pri okrajoch cestičky. No ja sa nesmiem zatúlať... vystríhali ma.
Spoza neďaľekých stromov sa ozve ľúbezný spev. Akoby spievali samotné srdcia starých dubov. Clivú pieseň o smrti, a o tom, aké krásne je cítiť trávu pod nohami. Len sa usmejem.
" Dnes v noci ma nedostanete," šepnem smerom k dryádam.

Varhany hrály svůj part. Zvučně, až duněla zem. Kostely se bortily, když zazněly, a torza se stala smutnými pomníky ještě smutnějších osudů.
Bajonety se do těl zabodávaly s neharmonickým mlaskavým zvukem.
Kulomety štěkaly jako vzteklí psi.
Děla překonala bubny. Zabodávala je hluboko do země, pod nánosy bahna, zatímco se sama objevovala na povrchu.
Děsivá, hlučná.
Kakofonie orchestru, který se snažil ladit a dospět do určitého rytmu.
Marně.
Bylo tu něco, co veškeré snahy kazilo hned na počátku.
Linie, která se ocitala naprosto mimo.
Zpěv, který se nesl skrz a nad tím vším.
Prostupoval kůží, prostupoval duší.
Když zpívalo sténání umírajícího.

Smrákalo se, vzduch voněl šeříkem. Seděl jsem na lavičce pod okny královy dcery a trpělivě čekal. Za chvíli přijde, ponese svíčku, pak usedne na okenní sedátko poblíž dětské postýlky a začne zpívat.
Mateřství ji změnilo; byla ještě krásnější. Zaoblila se v bocích, v tváři se usídlil lehounký úsměv a celou její bytost jako by prostupovalo nebeské světlo.
Spinkej můj maličký,
máš v očích hvězdičky,
dám ti je do vlasů,
tak usínej, tak usínej…
Zmlkla, vstala. Chvíli stála ve světle, jako by tušila mou přítomnost. Pak prudce zabouchla okno.
Nabral jsem do plic vzduch.
Však už brzy budeš moje, má paní.

Praskla struna v zlatém hávu,
neměl strach. Pak sklonil hlavu.
Stočil zrak za bílým stínem,
ztratil duši. Lásku.
VINEN.
***
Zpívej se mnou!
Moje milá,
proč ses mi nezaslíbila?
Zpívej se mnou!
Za odměnu
ovládneš tu klamnou scénu.
***
Tak pojď, tak pojď, do náruče mé vklouzni
tak pojď, tak pojď, tvůj dech s mým zpěvem souzní.
Tak pojď, tak pojď, ty bojíš se snad smrti?
Tak pojď, tak pojď, sic koráb ti rozdrtím.
***
Čpí půlnoc ze skály, dva tóny píšťaly
divě teď v srdci tě zasvrbí.
Komu ten tón sluší, ten má oslí uši,
a s hanbou se ukrývá do vrby.

Danny se protáhl, "Sherlock už dozpíval?"
"Ne, jsme na šedesáti procentech," odvětil ospale programátor, "Jen Watson je už vypnutý."
Admini zmizeli, jen domluvil.
Udržovali síť v chodu bez odpočinku už od včerejšího večera.
Výsledek nestál za moc.
Našel jim malý kousek koberce s chloupky poslední unesené dívky.
Několik přehlédnutých stop v hlíně.
Kolem nebylo nic.
"Vymazání psychologického profilu pachatele zvedlo pravděpodobnost o deset procent... Ale nevím co dál."
"Asi nastal čas na opravdu hloupé otázky," řekl Danny a zabodl prst do obrazovky, "Co je tohle?"
Ve vybetonovaném svahu nad říčkou trčela řada ventilačních komínů.
Na fotce.
V mapě nebylo nic.

I have climbed the highest mountains
I have run through the fields
Only to be with you
"A nyní by mne zajímalo, o čem se tam zpívá."
"Já bych řekl, že o nějaký ženský."
"Proč si to myslíte?"
"No, on zpívá, co všechno udělal, aby byl s ní."
"Proč přitom používá předpřítomný čas?"
"Protože není důležitý, kdy to pro ni udělal, ale že vůbec."
"Výborně. Teď se zaměříme na druhou část textu - jak to s tou ženskou je..."
Předpřítomný čas z té písně pochopí všichni. Ale přijít na to, že to o žádné ženské není, to je pro středoškoláky výzva!