DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Přednáškový sál akademie praskal ve švech. Místo rozverných studentů a důstojných profesorů ho naplnily dámy ve večerních róbách a pánové ve fracích. Celé odpoledne provzdychali nad tím dilematem - obléci se jako na odpolední čaj, anebo jako do divadla? Co dělat, když půjde o přednášku s koncertem?
Když přednášející vstoupil, musel univerzitní sluha zakašlat, aby vzali na vědomí malého, nenápadného, tuctového muže. Ten vzal do ruky smyčec a otevřel ústa.
Prostými, jasnými slovy objasnil vznik tónu. Pak jeho citlivé ruce rozechvěly strunu a kovové desky. Kruhové, čtvercové, trojúhelníkové plechy se rozezpívaly. Krupice na nich vykreslila kouzelné obrazce. Hudba zněla pro oči.

Řehoř měl okázalý pohřeb.
Nechyběly kouzelně tklivé hlásky zpěváčků ani řečník velebící jeho příkladný život.
Evžen ho neměl rád. Popravdě ho nemohl vystát, což bylo vzájemné.
Vždycky tu však býval.
Ozvěna jeho hlasu, hlučného, pokaždé zbytečně svárlivého, se ještě chvěje na nárožích. Zamračený pohled jako by stále pátral po nepravostech hodných pokárání.
Patřil sem jako omšelé ploty a roztřepané jiřiny, jako ten nešťastný potok.
S jeho smrtí se cosi zlomilo.
Čas ostře poskočil. Vlastní mládí se propadlo do minulosti.
Mlčky opustili hřbitov.
Evžen vsunul zkřehlé prsty do Xéniiny dlaně. Její ruka příjemně hřála.
Usmáli se na sebe.
A šli domů.

Už víckrát mu někdo zpíval. Nebo zpíval někomu jinému; i tak měl pocit, že tím, že mohl poslouchat, píseň patřila i jemu.
Hudba ho dokázala uzdravovat, rozdírat mu staré rány, chlácholit, připomínat mu, na co nechtěl vzpomínat a někdy rozjitřenou paměť hojit.
A ať už to byla píseň díků, loučení, nebo dívčí hlas kolébal ničivého boha, na okamžik se čas se vší svou spletitostí zastavil v tiché smyčce, která uctivě čekala, až dozní poslední tón.
Když se mu ten večer v hlavě vynořily obrazy, které chtěl zapomenout, a ani ona nevěděla, jak mu pomoct, tiše ji poprosil, aby mu zazpívala.

Ten kouzelný zpěv pil mu pěkně krev.
Trénoval vždy o sto šest, rychlý postřeh, tvrdou pěst.
Old Shatterhand byl muž činu,
prach a broky na svačinu.
Když se zjevil, ve všech byla jenom malá dušička,
neumíral, když smrtelná přišla na něj rýmička.
Měl dost pádnou pěst,
aby získal čest,
zlepšoval se v koňské jízdě,
znám byl nejen v rodném hnízdě.
Taky střelba šla mu skvěle,
když šlo o boj, vždy byl v čele.
Oslňoval indiány potíráním bezpráví,
legendy se dodnes o něm u ohniště vypráví.
I kdyby se vyšvihl na samotného šamana,
dál bude vzduch pro bratříčka, ten skloňuje "Ribana".

Admirál Piett se vpotácel do kajuty.
Přivolal dlouholetého přítele generála Veerse.
„Co se děje, Firmusi?“ zajímal se Veers.
„Maximiliane,“ zasténal Piett. „Vzpomínáš, jak mi Vader v poslední době dovolil vstupovat do jeho komnaty bez vyzvání?“
Veers pokrčil rameny: „Vím. Co je s tím?“
„Viděl jsem ho bez obleku,“ zasténal Piett.
Veers zadržel dech.
„Bez masky!“ pokračoval Piett stále zoufaleji.
Veers pochopil, že se mu přítel potřebuje svěřit.
„Poslouchám, Firmusi.“
Piett jako v transu vytřeštil oči do prázdna: „Zubním kartáčkem si čistil mřížku na masce.“
„Fuj!“ uklouzlo Veersovi. „To je nechutné.“
Piett zavrtěl hlavou: „Kdepak, horší bylo, že si přitom zpíval.“