DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.

„Můžu mít otázku?“ Ondra se ptal nevinně, a přesto v Danielovi zatrnulo. Možná ty intimní hovory nebyly zas tak dobrý nápad. Zvědavě naslouchal všemu, co Ondra vyprávěl. Přestál šok, když mu došlo, co způsobil hned první večer. Ale když na oplátku mluvil o sobě, bojovala v něm touha vyklopit Ondrovi všechno a nebo radši vůbec nic.
Zpanikařil.
Bude chtít vědět detaily?
Co jsme spolu dělali?
Kde byl ten piercing?
Jak jsem se naučil–
„Uměl Richard zpívat?“
Danielovi trvalo, než mu došlo, na co se Ondra ptá.
„Neuměl…“
Odpovědí mu byl rozzářený úsměv a pobavená jiskra v očích. „Tak to jo…“

„Má! Ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma mááá! Mň mň mň! Bontón trombón bonbón bon! Echm echm. Chm.
O sole! O sole mio! Sta 'nfronte a te! Nessun dorma! Nessun dorma! Tu pure, o, Principessa, nella tua fredda stanza,guardi le stelle che tremano d'amore e di speranza! L’amour est un oiseau rebelle que nul ne peut apprivoiser! Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty!“
Vilja Déži si povzdechl a upravil smotek vlny v uchu.
Hrabě je možná superlativně disponován, ale obyčejnýho lesáka z toho může tak akorát rozbolet hlava.

Nedělní dopoledne v horském údolí. Je jaro, vše se zelená, ale hory ukazují nepříznivou tvář, drobně mrholí, zdola stoupá mlha. Žena vychází z vesnice, celá rozmrzelá, že musí ven.
Odněkud zazní písnička. Prostá, lidová, ale velice příjemný hlas. Žena bezmyšlenkovitě naslouchá. A najednou se všechno kolem mění, déšť září stříbrem, mlhy připomínají tylové závoje, louka přímo pulsuje životem. Žena se usmívá, poznává, jak je tu šťastná.
Až když zpěv dozní, spatří u vzdáleného stavení mládence s kytarou. Potřese hlavou, neví, co ji to posedlo. Jde dál. Ale tu píseň si odnáší.
A u posledních chalup vidí, že naráz rozkvetly jabloně.

Kratzmar se netvářil moc přívětivě, když jsem mu Adele přišel vrátit. Vlastně měl chvíli ve tváři doslova vražedný výraz.
"Vy ršíkáte, še nejste s Adélkou spokojený?"
"Byl jsem s ní spokojenej do chvíle, kdy poobědvala mojí roštěnou a pak se pokusila povečeřet psa."
"Neršekl jste, še máte pejska. Adélka se nikdy neudrší, když vidí vrrrtící se psí ocásek. Ale zpívání se vám líbilo, není-liž pravda?"
"Zpívala pěkně, o tom žádná."
"Tak v tom pršípadě zde mám vegetariánskou verzi. Pokud nemáte zeleninové záhonky, je to naprrrosto bezpečné."
"Tak mi ji zabalte."
"Bohušel umí jen blues."
"Od vegetariána bych nic jinýho nečekal."

Alžběta si v zoufalství přetáhla peřinu přes hlavu, byť věděla, že to nepomůže. Ten zvuk jí pronikal až do kostí a měnil jí mozek na misku čokoládového pudinku.
Znělo to jako divoký hvizd radostné vichřice, jako zvony s živým srdcem, jako dunění rozechvělých bubnů. Brandy zpívá.
Přemýšlela, jak to asi vnímají normální lidé.
Určitě ne tak, jako ona, protože to by jim házeli kameny do oken a žádali, aby si vypnula draka... jako by to šlo!
Krev jí v žilách zrovna začínala bublat, když se Jakub vedle ní zavrtěl a rozespale podotkl:
„To je milý, když si Brandy brouká, viď?“

Taková obyčejná holka, v odrbaných džínách a tričku, co vždycky postávala na stejném místě. Ale ten zpěv, ten její kouzelný zpěv, rezonoval chodbou metra jako katedrálou. A lidé kolem chodili jako mravenci po svých cestách, neúnavně a zbytečně, natolik neteční, že ani nezpomalili. To asi ze strachu. Ne že by se báli, že jí budou muset něco dát, ale že jim ta krása připomene něco, na co dávno zapomněli, že se budou muset sami před sebou stydět, jak banální a prázdné jsou jejich životy, jak málo se dotýkají nebe. A ona přesto zpívala, protože věděla, že jednou se někdo zastaví.

Labutí děvče prázdným sálem krouží,
její bytost po jiné neustále touží,
ale hlavou zní jí ona děsivá varování,
proč vyhnout se nástrahám milování.
Plavé vlasy září jako luna půlnoční,
jako duch vznáší se závistivci útoční.
Drobné tělíčko vzlyky se třese,
ačkoli jako princezna se nese,
tak v očích bolest pěje svou baladu,
kdo kdy přišel k tomu hloupému nápadu,
uvěznit ji do klece vykládané zlatem,
kdo stal se tím bezcitným katem?
Náhle tichý hlásek se zdvíhá,
chvilku rezonuje, slabě umírá,
poté stupňuje se v odstínech lásky,
vyzpívá nezodpovězené otázky,
zůstane jen nápěvek smrtelný,
ten zpěv kouzelný…
Co všechno jí vzal.

Každý běžec z Abelu dobře věděl, že jestliže se jednoho dne nevrátí, jen těžko se dočká pohřbu svého těla. Proto před tím, než poprvé vyběhl do nebezpečí, řekl Samovi, jakou píseň mu mají zazpívat.
Když některý z nich zůstal venku, shromáždili se večer všichni v jídelně. Bylo jedno, kdo z nich má sluch nebo vyzpívá všechny noty. Vzdali mu zpěvem poctu. Zpěvem vyprovodili duši z nemrtvého těla.
Alici zpívali Solsbury Hill. Když ze střílny Abelu rozmetali to, co zbylo z jejího těla, zpíval jí tu píseň už jen Sam.
You can keep my things. They’ve come to take me home.

Jednou jsem měla jít s kamarádkou kupovat boty. Měla vyučování o něco delší než já, tak jsem na ni čekala před budovou konzervatoře, kde studovala.
Najednou jsem uslyšela hru na klavír a naprosto kouzelný zpěv. Mužský hlas, tenor, a tklivá melodie. Rozhodla jsem se proplížit dovnitř a podívat se, jaká kouzelná bytost tohle dokáže.
Po zvuku jsem našla správnou místnost a pootevřenými dveřmi jsem nakoukla. Rychle jsem se zase stáhla. U klavíru seděl starý a opravdu ošklivý skřet.
„Blbý, co?“ ozvalo se za mnou. Kámoška, zaplaťpánbůh. „Nádherný hlas, příšerný zjev. Do opery ho nevzali, tak šel učit. A je bezva!“