Richard II.

Velšané!
Vyslechněte tuto zásadní zprávu.
Čekáte tu jako ovce na porážku, protože vás povolal král? Když válčí v Irsku, na co potřebuje vojsko ve Walesu? Povolává Angličany proti Irům, Velšany proti Angličanům a rozeštvává naši zemi!
Naštěstí je tomu konec. Ano, je to tak, KRÁL RICHARD V IRSKU PADL a vaše služby už nepotřebuje.
Třikrát vám lord Salisbury sliboval, že král zítra dorazí, ale vás už nepřesvědčí, protože znáte pravdu. Můžete jít domů, ke svým ženám, dětem a polím.
NEČEKEJTE NA KRÁLE, KTERÝ NEPŘIJDE!
Z hradu Monmouthu přináším zprávu o novém králi, jenž je duší Velšan!
AŤ ŽIJE KRÁL JINDŘICH!

Král svírá v rukou kovovou obroučku, v níž se něco blyští. Ne, není to koruna, jen rozbité zrcadlo, zašlá vzpomínka.
Hleděl do zrcadla, zkoušel odstíny smutku, odrazu tváře dotk’ se v zrcadle a smutně, smutně mluvil. Než velkou síní zazněl třesk, snad něco zahléd’ za sebou? Snad rozbil mu tvář obraz vlastní smrti?
Král svírá v rukou staré zrcadlo, rty se mu pohybují, modlí se. Nebo se jen chvějí potlačeným pláčem? Ve střepu zrcadla podivný odlesk světla, jako mrknutí oka, jako vlající vlasy, někdo se blíží z druhé strany.
Je tu. Podává ruku, nabízí odpuštění, doprovod cestou šeré smrti. Přítel.

„Toť pravím: Za utěšenie
mněť v světě milejšie nenie
a za toť mám
než to mé milé slóvce R
jenž panuje v srdéčku mém
a v tomť se znám“
Zase si zpívala. Byl zrovna na cestě za... no, to už je teď jedno, když zaslechl její čistý hlas. Měl opravdu krásnou ženu, hodnou a vzdělanou. Nezasloužil si ji, to věděl. Jenže musel zplodit potomka. Navíc jeho královna strádala, když se jí nevěnoval. Znovu se zaposlouchal do malebného českého jazyka a tónů možná smutné, možná zamilované písně.
„Tak já to s tebou ještě zkusím, Aničko,“ povzdechl si a vešel do komnaty.

Salisbury byl přesvědčen, že se stal mistrem neblahých zvěstí.
Kolik teď měli mužů? Ještě včera měli dvanáct tisíc, ale Welšané sebrali luky a odešli do rodných kopců.
Richard se vrátil na anglický břeh jako pán dvaceti tisíc bojovníků. Kolik jich zbylo? Deset, šest, čtyři? Co si počnou? Bolingbroke postupoval a šlechtici se přeskupovali z jedné strany na druhou. Salisbury zůstával s Richardem na té první a mohl jen doufat, že Bolingbroke dostojí slovu a spokojí se s navrácenými majetky. Místo trůnu.
Na králův pokyn, ať usednou a povídají si o truchlivých smrtích králů, se Salisbury svezl na zem jako žok.

Už neměl sílu bušit na dveře a domáhat se jídla. Neprosil. Z nějakého důvodu to pro něj bylo ještě pořád důležité.
Během těch dnů, kdy mu útroby svíral hlad a ústa měl jako troud, složil účty, svlékal své lidství jako vrstvy oděvu a znovu ho poslepu skládal. Proč by si teď nemohl vytvořit kousek nebe?
Dal by mu odstín večera, kdy prvně políbil Roberta, nebo blankyt rouch andělů z oltáře.
Modř očí, které se na něj něžně upíraly...
Zamrkal.
„Byl to jen zlý sen,“ pošeptala mu Anna. Její dlaň hřála a do vlasů se jí vkrádalo svítání.
Richard ulehčeně vydechl.

Dovolili mu dívat se z okna. Sice jen na dvůr, ale bylo to lepší než zůstávat zalezlý v temnotě cely. Postupně rozvíjel to, s čím začal už uvnitř. Cela už nebyla celé království, ale jen jeho královský hrad a království se rozkládalo na dvoře. Pokřikovat na strážné si netroufal, byla tam však spousta jiných poddaných - smečka psů, kocour a hejno drůbeže. To jim teď vládl.
A když se dvě kachny pohádaly o místo v kaluži, v duchu je poslal do vyhnanství k řece. Ta, kterou si pro sebe pojmenoval Jindřich, se vrátila. Ne s armádou. Na talíři. Aspoň nějaká útěcha.