DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Zpěv odedávna rozechvíval duše. Zpívá i řeka v peřejích a konvalinkám vodopád.
Který zpěv je nejkouzelnější pro kočky?
Zajisté ten jejich, kočičí. Ač uším lidí nemelodický, jeden táhlý kočičí kvil spolehlivě přivábí kocoury z širokého okolí, kteří svým projevem nejenže doplní zpěv kočky, ale zaručeně probudí i celou ulici.
Ptačí. Není pro kočku lepší chvíle, než touhou se zalykající pěvec, kolotající své trylky a nevnímající nebezpečí.
Obávám se však, že pro naše kočky je nejkouzelnější zpěv kuchyňský:
- sforzando misek, rozkládaných na linku,
- staccato nože,
- andante kousků masa, do misek padajících a
- prestissimo rozdávaných nedočkavým strávníkům.
Tato hudba je nikdy neomrzí.

Simbacca přeplaval řeku, oklepal se, vyždímal dárky pro Fosh a zjišťoval, jestli kolem náhodou ještě nečíhají nějaké včely. Nezaznamenal ale jediné bzuknutí a chtěl pokračovat, jenže v tom zaslechl jiný zvuk.
Z nedaleké houštiny se linul přímo magický zpěv. Tak magický, že Simbaccu přestaly poslouchat vlastní nohy a on zamířil po hlase mezi modříny a další stromky. Nemohl si pomoct, a vlastně ani nechtěl, musel onoho tajemného zpěváka najít stůj co stůj.
Tedy ne že by zpíval nějak hezky, to ne, spíš tak nějak bručel jako když se strejda Wyrrgy po druhém malém pivu snaží rapovat, ale zpíval o čokoládě.

"Takže Sherlock už zpívá?"
Programátor se ušklíbl, "Ano a úplně kouzelně. Pravděpodobnost úspěchu vzrostla o pět procent."
"To mi moc neřeklo."
"U brady Prorokovy, je to katastrofa! Vzestup ze tří na osm procent. U Metropolitní máme přinejhorším devadesát pět! Něco je strašně špatně!"
"Takže by to chtělo Watsona a nějakou "hloupou" otázku," ušklíbl se Danny.
"Watson existuje," odpověděl programátor, "Je to systém pro vyhledávání a třídění důkazních materiálů, ale..."
"Ano?"
"Má příliš velkou spotřebu počítačového času."
Za třicet minut dostal Watson administrátorská práva.
Danny jistou nechuť k jeho používání chápal.
Vir se mu neříkalo jen proto, že pracoval pro systém.

Některé zvuky nelze popsat, ty se musí slyšet.
Táhlý tón rodícího se vesmíru.
Trylek vesmíru umírajícího.
Staccata rozpínajících se sluncí.
Legata chladnoucích planet.
Disharmonii bojujících civilizací.
Harmonii mrtvých pásů asteroidů.
Byl přirozeně nadaným posluchačem. Dokázal si vychutnat symfonii padajících meteoritů, stejně jako komorní pochod hovnivála.
Vesmír je plný zvuků. I vakuum má svůj tichý vtíravě drnčivý tón.
Poslouchal a pamatoval si. Všechny úžasné a obyčejné úryvky melodií i náhodná seskupení tónů.
Časem začal veškerý hluk nenávidět z hloubi obou svých srdcí.
Když ho Doktor zabil naposledy, uslyšel Master poprvé v životě ticho.
Byl to ten nejkrásnější zvuk v jeho životě.

Blesk prozářil oblohu a hrom zaburácel, až se vše roztřáslo strachy. Moře bylo rozbouřené a na vlnách se divoce zmítala jediná loď. Její posádka se zoufale snažila ji ovládnout, ale divoký živel si dělal, co chtěl.
Námořníci už propadali zoufalství, když tu náhle se mořem začal linout kouzelný hlas. Zpěv, který uchvátil srdce námořníků. Ti naprosto zbavení zdravého rozumu šli za hlasem.
Marně poté v přístavu vyhlíželi onu loď. Marně ženy čekaly, až se jejich muži vrátí domů. Loď zmizela beze stop.
Jen v místech, kde se ztratila, se na jednom ostrově z hloubi skalních útesů ozýval ten kouzelný zpěv.

Na horskou pastvinu padá soumrak. Klinkání kravských zvonců pomalu utichá, louka se rozvoní čerstvým senem. Vzduch je průzračně čirý, zasněžené vrcholky hor se náhle zdají blíž, téměř na dosah ruky, hrdé, majestátní. Zapadající slunce zbarvuje jejich ledové čepičky jemnými odstíny oranžové a růžové.
A náhle se do toho ospalého klidu rozezní velebný zpěv varhan. Z nejbližší vesnice jsi sem putoval celý den a přesto je melodii slyšet zcela zřetelně, nedá se určit její zdroj, zní všude kolem tebe, dojemná, vroucí jako modlitba svírá srdce a vhání slzy do očí.
Pastýř sňal klobouk a hledí nehnutě k údolí. Jsi svědkem zázraku.

They call her Diva, but she goes by Alice. I’ve never met her before; I hope I never meet her again.
She hides away; the only thing that can bring her out is a threat to children. When she appears, it’s always to defend, but the best defence is a good offence, and Alice’s supernatural power is in her voice.
When she sings, she sings your life; she strums your pain – like in that song – she’s killing you softly.
Her song doesn’t know friends from foes.
It only knows the guilty from the innocent.
My conscience grows teeth.
It hurts.

Seděl na přídi a vyhlížel je. Potupné zalévání uší voskem či přivazování samozřejmě odmítl. Už se na svou smrt těšil.
Argó tiše plula a blížili se k Paestu. Tady už na ně musí narazit. Napínal uši, ale slyšel jen šplouchání moře.
Dobře, zkusí je přilákat. Zvedl lyru a zahrál pár tónů.
Vzápětí se z moře vynořil kulatý rypec. Za ním další. Komíhaly se do rytmu, ale žádný zpěv neslyšel.
Nakonec o něm tvrdili, že prý loď zachránil.
Teprve o pár let později, když uslyšel jekot bakchantek „hye – kye“, Orfeus poznal, že až tento zpěv jej zavede za Eurydikou do Hádu.

Ptáčci cvrlikali. Zajíčci hopsali. Koloušci nakukovali oknem.
Chaloupkou se nesl něžný zpěv.
„Já se na to...,“ zařval Rejpal, když opět šlápl do kolouščího produktu.
„Už zas zpívá,“ vzlykl Štístko.
*
„Šmudlo!“ zaklokotala Sněhurka smíchem, „už zase jsi celý od mouru!“ jala se mu otírat tvář.
Šmudla nasadil připitomělý úsměv, aby zamaskoval skřípění zubů.
„Je mi padesát,“ prskal venku, „dělám v dole, sakra!“
Chaloupkou se nesl zpěv.
„Zase mi vyprala spodky!“ zaúpěl Stydlín.
*
„Dlouho jsme neměli štrúdl!“ provolal Prófa.
„Žemlovku. Jablečnej koláč. Jabka v županu. Pyré!“ cenil zuby Rejpal.
*
Chaloupkou se nenesl zpěv.
„Zatím máme klid. Teď jí najdem ženicha. Nejlíp hluchýho.“

O Barbarelle Vám povím jen jedno - vždycky si po TOM zpívá.
(O TOM Vám povím jedno - znamená to sex.)
V té chvíli vesmír slastně zavzdychá a fascinovaně zastaví svůj běh, andělé (včetně toho, kterého má Barbarella schovaného pod postelí) umlknou a roní slzy a kapitáni vesmírných lodí mění kurzy a jako ve zpomaleném záběru, s očima fanaticky rozšířenýma, vráží do okolních asteroidů doufajíce, že se dostanou do nebe a že tam na ně bude čekat ONA.
Tohle ovšem Barbarella ve své neskonalé skromnosti a pokoře netuší a dál šíří i do nejzapadlejších galaxií lásku ve své vesmírné lodi vystlané plyšem.