DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Dobré ráno, parťáku. Jak se dnes cítíš? V noci se mi zdálo, jak spolu procházíme severními tunely. Perleťové ještěřičky zářily namodralým světlem a mech přecházel od oranžové po ohnivě rudou. Ještěřičky v něm doslova svítily... Poletovali tam malí žlutí motýlci. Škoda, že pořád spíš. Je jejich čas.
Přinesl jsem ti dárek. Filosofické pojednání od Sókrata. Psal ho sice Platón, ale Sókratés mi na něj otisknul palec. Taky mi dal svůj sandál.
Doprovázel jsem totiž Aurelia na trh. Chtěl manželce k výročí přivézt nějakou zvláštnost. Nakonec se ale se Sókratem opili a celou noc hledali naději. Xantipa ji ráno zabila pohlavkem.

Určitě se ozve. Pokaždé, když ho naštveš, se ozve. Jeho zloba je horká jako žhnoucí magma, když po letech převalování se pod povrchem konečně prorazí tvrdou krustu a vyvalí se ven. Stejně prudká a ničivá, ale zárověn stejně předvídatelná. Vytryskne a vyhasne. Zbudou po ní tvrdé pichlavé úlomky, které dokážeš obrousit slovy, polibky, pohlazením...
Dojede domů a ozve se, protože pochopí, že nemáš jinou možnost. Žes ji nikdy neměl. Ví přece, že ho miluješ. Že?
Po hodinách v tichu se rozhodneš vyzkoušet telefon. Je nedostupný. Ráno, řekneš si. Ráno.
Další noci se utěšuješ stejně. Až do odletu.
Tentokrát ne, Šimone!

Třásl se v hábitu a drkotal zuby. Před chvílí přestalo pršet a on byl promočený na kost. A tu se v temnotě noci začal do mysli pokorného člověka dobývat ďábel.
Slyšel jsi o tom, ne? Nedaleko odsud je malá vesnice. Jistě tam přijmou zkřehlého poutníka.
"Mou službou je post. Nesmím si to ulehčovat."
Nemyslíš si, že už ses postil dost? Takhle se jenom zruinuješ! K čemu budeš lidem mrtvý?
"Nevím, ale je to tak správně."
Opravdu?
Náhle se objevily první paprsky ranního slunce a František, posílen, začal tiše odříkávat:
"Nunc dimitis..."
Ďáblova naděje na svedení jednoho svatého člověka právě zemřela.

Písek.
Horko.
Žár dvou sluncí.
Nuda, která dokáže zabít.
„Strýčku Owene!“ zavolal Luke Skywalker na starého muže.
Právě kontrolovali binární zvlhčovače na jižním svahu.
„Jsem hotový,“ zasmál se. „Tuhle práci by zvládnul i robot.“
„Možná. Přemýšlím, co zítra,“ zavrčel Owen.
„Zítra?“ ušklíbl se Luke. „Víš, rád bych odtud odešel. Chci si podat přihlášku na pilotní akademii.“
Věděl, že Owen, tohle neslyší rád.
„Rozmyslím se,“ zahučel strýc.
„Do kdy?“
„Do zítra.“
Ráno Luke nemohl dospat.
„Strýčku Owene, jak…“
Ani ho nenechal domluvit: „Jdi připravit nářadí a spídr.“
„Slíbil jsi, že se rozmyslíš!“ zaječel vyčítavě Luke.
„Vždyť jo. Musíme zkontrolovat severní svah.“

Věděla, že to co dělá, není správné, že to není zdravé, že ji to nepomáhá, ale stejně si nedala říct. Pořád se k těm myšlenkám a představám vracela. Vzpomínala, vzpomínky upravovala a vyžívala se v tom. Bolelo ji to. Tak konfrontovala představy s realitou. Ale ani to už ji nepomáhalo v tom, aby na něj nemyslela. Aby nevzpomínala na jeho dotek. Na jeho rozechvělý hlas. Aby nechtěla víc. Věděla, že by se měla naučit, že nejsou žádná ale. Ale, to není jednoduché. Každý večer usínala a doufala, že se probudí a ta mučivě-sladká naděje, to doufání v zázrak, bude pryč.

Byl to veliký svátek; říkali jsme mu Brány léta. Celý Gondolin byl vzhůru, hodně se zpívalo, pilo, zahradami pobíhaly rozesmáté děti, které neznaly únavu, i když by jinak dávno byly v postelích.
Turgonův dvůr se shromáždil na nejvyšších hradbách, na králově bílé věži hořela barevná světla, stromy zdobily lampiony. Idril se smála a byla krásná, dokonce mi občas věnovala vlídný pohled. Zdálo se, že křivdy budou jednou provždy odpuštěny.
Již brzy vyjde Slunce a vydá se na nejdelší pouť. Bude se zpívat.
„Honem, honem, ať to nezmeškáte! Eärendile, kde jsi? Pojď se dívat.“
A pak obzor zahořel. Na severní straně.

Čekala, kdy to přijde. Kdy ta nakrátko ostříhaná blondýnka v dlouhých černých šatech vzhlédne od svého notýsku a zatváří se výsměšně… V tu chvíli jednání skončí.
Lada však dávala najevo jen pozorný zájem: „Seznámila jste se s jistým mužem. A?“
„Co asi?“ Všechna hořkost se vlila do toho výkřiku. „Byl okouzlující. Zkrátka ideální milenec. Mladší než já, ale na tom mi nezáleželo. Jenže ráno jsem zjistila, že je pryč. Žádný vzkaz. Bohužel si však odnesl něco mého. Od té doby se občas ozve a já…“
Lada chápavě přikývla: „Jasné. Takže to hlavní. Kdo to je a co na vás má?“

Kohút ešte nezakikiríkal, no vstávať mi načim. Nad dedinou uslyším hlas fujary, ten srdce rozjarí – keď tu, odrazu, pieseň teskná, zvlhne oko a srdco puknúť ide. Úsvit sa zorí, rudý jak tá krv preliata statočná. Och, stonajú stráne, že tam, v Mikuláši najsvatejšom, Jánošíka Juraja, čo zbojcu a cisárstva odporníka rázu najhnusnejšieho, večerom včerajším na hák povesili.
Vydýchol naposledy na šibenici ten, čo krivdu napraviť najväčšmi túžil, čo jarmo na plecia svoje prijať odmietol.
Kostolné zvony Jurkovi do hrobu nezazvonia, nuž aspoň tá fujara umieráčik hrá, devy cestou na panské hlavy klonia a nariekajú.
Takto dokonáva porobeného národa slovenského nádej.

Nymphadora na něj zírala, ale nepřátelství se z jejího pohledu vytrácelo, nahrazeno zmatkem. Že by nebyla tak zabedněná a byla schopná vnímat, co jí říká? Přinejmenším ho nehodlala v nejbližší chvíli proklít, což bylo pozitivní.
Pak udělala něco, čím ho zcela vyvedla z konceptu…
„Narcisy mi je líto. Ne že by to byla moje nejoblíbenější tetička, ale… Upřímnou soustrast, Luciusi,“ řekla a napřáhla k němu ruku.
„Děkuji,“ reagoval stručně.
„Musí ti chybět…“
Co jí měl odpovědět?!! Že se mu o Narcise zdá každou noc? Že v jeho snech je živá, zdravá, spokojená? Že každé ráno znovu zmaří veškeré jeho naděje?

Harfo má, zazni a staň se mým hlasem,
neb slova prchla mi jak dítka domů.
Teď sytí se Prázdnota svitem a jasem,
mízou a rosou dvou posvátných Stromů.
Křik a pláč, šílenství, brodím se krví,
zrada, zášť, zlo a zmar v srdci mi hoří.
Blíží se Sudba, my byli jsme Prví,
teď do hlubin paměti svět náš se noří.
Zlatý plod zaskví se na klenbě nebe,
vychází Anar, to první je ráno,
nový den s nadějí přináší Slunce svit.
Duše je churavá, v srdci mě zebe,
ve stíny upadnout je mi teď dáno,
do světla rodí se Atani, Druhý lid.