DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Jakoby v transu pozvedla nůž. Na čepeli byly kousky zaschlé bramborové kaše. Špatně ho umyla.
Kdyby to viděl...
Obvykle by ji po takové myšlence zachvátila panika. Malá semínka strachu někde hluboko skutečně klíčila, ale z větší části cítila pouze otupělost.
Vzala houbičku na nádobí... A pak ji zase položila. Špinavý nůž dala do příborníku.
Pak ho zase vzala a zamyšleně si jej prohlížela.
Bouchly dveře. Manžel.
Rychle nástroj uklidila a šla připravit večeři.
(Pochvaly se nedočkala.)
Nech to být, vyspi se, v ranním světle všechno vypadá jinak, říkávala maminka, když byla malá.
Linda Nadějová se usmála.
Ano, ráno bude jiné.

Snad měli tehdy v cestě na sever pokračovat všichni. Společně překročit horské průsmyky a znovu uvidět ta místa, odkud je kdysi odvlekli násilím. Možná by jim bohové zůstali nakloněni a dopřáli by jim šanci vrátit se do rodných vsí, osívat pole a plodit syny.
Ale neudělali to. Byli přesvědčeni, že jsou v právu, že jejich boj má smysl, že musí zvítězit. Kam by je to dovedlo, kdyby nepřišla zrada? Kdyby síla protivníka mnohonásobně nevzrostla? Stali by se bojovníky za svobodu hodnými oslavování?
Možná se tomu ještě večer dalo věřit. Ale ono ráno na cestě do Capui už žádná naděje nezbyla.

Každou noc vyplouvám do věčných mrtvých vod. Vídám požehnané a jejich rozhojňující se zástupy. Každým západem slunce se tenčí má šance zvítězit, protože mých spojenců není mnoho. Přesto se pokouším potopit bárku Milionů a přinést vládu tmy.
Řeka se nad ránem naplňuje krví, která ne vždy tryská z mých ran. Jednou za koloběh Maat dovolí, aby narostly mé síly. Jednou za koloběh smím potěžkat váhu slunečního kotouče. Nikdy však nezadržím jeho plavbu a vypluje nad východní horizont.
Jsem starší než veškerý svět. Jsem jeho příčinou i zkázou. Prohrávám, abych nakonec zvítězil. Mým údělem je věčný život. Jsem Apop – had ničitel.

Už je ráno.
Ten pocit jím projel jako naostřená dýka. Zabodával se hlouběji a hlouběji, až zcela zpřetrhal tenké nitky nočních snů.
Rozmrzele se zavrtěl pod přikrývkou.
Zavřenými víčky cítil stále sílící světlo a vychutnával si teplo šířící se mu po těle.
Ale nemohlo to být ráno. Ne dnešní ráno, ne toto ráno, prostě ne!
Nervózně se ošil.
Je to jen sen. Určitě je to sen, a když se mu zdá, znamená to, že je noc.
Rozhodl se. S námahou rozlepil oko a vystrčil ruku z postele.
Okamžitě přes ni dostal pánví.
Garfield přesvědčeně pokýval hlavou a temně zaskučel: "Pondělí!"

V rámci převýchovy máme povinné kurzy ruštiny. Lektor je dobrý komunista, ale špatný učitel.
"Přelož větu: Ja zabyl Naděždu v parke."
Cože? Naďa je jeho malá dcerka! To se tolik rouhá, jen aby nás šokoval?! Počkat, neznamená naděžda taky naději? Že zabil naději?
"Utrom," dodá soudruh.
Bude to tak, naděje umírá a máme utrum.
"Ty panimáješ?"
Jak s tím souvisí moje paní?
"Ja pani ne maju." Přece ví, že všichni žijeme v celibátu!
Ze zmatku mne vytrhne bratr Cyril, který plynně hovoří sedmi jazyky včetně ruštiny:
"Ptá se tě, zda mu rozumíš. Překlad zní: Zapomněl jsem Naděždu v parku. Ráno."

" Prečo?" šepkal, keď sa naše pery dotkli. Ako tisíckrát predtým... bolo to ako prísť domov.
" Prečo nie?" šepkala som ja, keď sa naše pery oddelili. Po dlhej chvíli. Krútila sa mi hlava, podlamovali sa kolená. Nie kvôli alkoholu.
" Nezraní ťa to príliš?" rozopínal mi košeľu.
" Prečo ťa to zaujíma?" ja som jemu rozopínala nohavice. " Nikdy predtým si sa o to nestaral."
" Miloval som ťa," nacvičeným pohybom ruky mi rozopol podprsenku. Spadla. Usmial sa. " Milujem ťa stále."
" Nádej zomiera až ráno," položila som takmer prázdnu fľašu rumu na parapet. Za oknom sa tma ťahala ako smola.
Do rána mu môžem veriť.

Večer první
Strašlivý pirát Roberts mě nechal naživu. Kvůli mé pravé lásce. Spíš kvůli tomu, že potřebuje sluhu. Možná mě zabije zítra.
Večer pátý
Buttercup, myslím na tebe. Možná mě zabije zítra.
Večer stý dvacátý třetí
Učím se šermovat. Stýská se mi po tobě, Buttercup. Možná mě zabije zítra.
Večer osmistý čtvrtý
„Dobrou noc, Westley. Dobrá práce. Možná tě zabiju zítra.“
Já bych bez toho snad ani neusnul…
Večer tisící devadesátý
On to dneska neřekl! Jen naznačil, že už zítra nebude potřebovat sluhu. Ach, Buttercup!
Deník strašlivého piráta Robertse
Večer tisící devadesátý první
Možná se za tebou vrátím zítra, Buttercup.

Sanitka se řítila přeplněnými ulicemi Chicaga. Řidič měl co dělat, aby se prokličkoval mezi opilcema.
"No tak, drž se. Jsi můj první pacient a já tě nehodlám ztratit," vztekal se zdravotník nad pacientem. Ještě ani nevyšlo slunce a on neměl v plánu zkazit si dnešní den. Navíc když má k tomu kulatiny.
Pacient začal upadat do šoku.
"Sakra, šlápni na to!" zaječel na řidiče, který se konečně blížil k cíly.
Najednou se ozval výbuch. Nemocnice byla v plamenech. Řidič v šoku zastavil.
"Co budeme dělat?" vydechl. Zdravotník se musel rychle rozhodnout. Nechal pacienta v sanitce. Utíkal zachránit co nejvíc životů.

Každý večer usedá Charles Messier k dalekohledu. Vyhlíží kometu, o které Edmund Halley prohlásil, že ji mohou opět očekávat. Delisle spočítal předpokládanou dráhu letu, Messier tedy ví, kam namířit dalekohled. Naděje v něm večer vzklíčí a umírá před ránem. Zase nic. Jen tam - blízko oka Býka - jakýsi nadýchaný obláček. Mohla by to být jiná kometa.
V mezičase při pokukování po Halleyho kometě objekt proměří. Je to mlhovina, nazvaná později Krabí. Následuje kulová hvězdokupa M2. Pečlivě je zapisuje, všechny tyhle pochybné objekty. Jejich polohy se mu budou hodit, aby je odlišil od komety, kterou uvidí první a dá jí své jméno.

Byla doba, kdy to prostě nešlo. Z kádrových důvodů či bez tlačenky.
Jsem před cílem.
Veškeré síly jsem napnula. Rodinu svou celých pět let o péči z mé strany okrádala a místo denního luxování či teplých večeří u skript seděla. Jak pan ministr nařídil.
Zítra ráno státnice. Kolena se klepou.
Ze spaní mě vytahují záludné otázky, vše se točí kolem definic. Kdo to zažil, ví, a kdo to zkusil ještě se dvěma dětmi, ten mě teprve pochopí.
Mám! Pocit štěstí a úlevy.
Další den ráno, náš benjamínek:
„Maminko, já jsem se za tebe trošku bál. Ale už budeš zase vařit.“