DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Thomas Hudson seděl na verandě a spokojeně hleděl do zapadajícího floridského slunce. Všechno šlo jako na drátkách. Martha si dnes poprvé postěžovala na slabou bolest na prsou, ale nevěnovala jí velkou pozornost. Jeho trpělivá práce s arzenikem, která ho už dvakrát dovedla k dědictví, se opět vyplácela. Životní pojistku na sebe měli převedenou již čtyři roky a platili za příkladný pár. Za dva tři měsíce Martha zemře na srdeční selhání a nikoho nic nenapadne.
Okno jejich mladého souseda se rozsvítilo, Martha mu už zase nesla ochutnat kus domácího koláče. Jak že se jen jmenuje… Sherlock?
Ráno bude Thomas Hudson zatčen.

Císař, kapitán a vyšší důstojníci seděli v poradní místnosti a snažili se vymyslet, jak zabránit válce se Svobodnými Soustavami.
„Mohl bych se nechat unést,“ navrhl císař. „Když mě Svobodní použijí jako rukojmí, nebudou naši do útoku tak žhaví.“
„To je moc riskantní,“ namítl kapitán. „Mohli by vám ublížit.“
„Já bych tam prostě doletěl...“ řekl Narsis.
Císař se podíval na hodiny. „Už je deset – budu muset jít do postele.“ Zvedl se k odchodu a usmál se na ostatní. „Ale chovám naději, že vy do rána nějaký plán vymyslíte.“
Když za císařem zaklaply dveře, přítomní důstojníci se bezradně podívali jeden na druhého.

V obavách trnula o svého chotě, jakmile odjel. Neměla stání, až se nakonec rozjela za ním.
Dostihla jeho družina v Odenwaldu. Setkali se, vřele se objali.
A potom ji znovu opustil. Odjel na lov s jejími bratry.
Nevěděla, že se lesem plíží zrada.
K ránu ho přinesli, nepřemožitelného reka skoleného zákeřnou ranou, která pronikla jediným zranitelným místem na jeho těle.
Sama to tajemství prozradila, nic zlého netušíc. I ona je vinna jeho smrtí.
V pláči klesla Kriemhilda vedle těla statečného Siegfrieda.
Stále už bude truchlit a lkát.
Dokud v jejím srdci nezvítězí touha po pomstě, která přnese zkázu rodu Burgundů.

Naděje chtěla dělat radost svým rodičům. Být tou správnou katolickou dcerou, na kterou by mohli být pyšní. A přesto - teď tu byla, v tom baru, pila jednoho panáka za druhým a snažila se zakrýt třes svých rukou.
Dnes ne. Dnes se bude jen dívat. Nebude zase chybovat.
Probudila se následující den, bolela ji hlava a nemohla si vzpomenout, co přesně se v baru odehrálo. Věděla jen, že tahle postel rozhodně není její a že nemá nic na sobě.
Pořád slyšela tu dunivou hudbu a cítila kouř.
Cítila kouř?
Na okraji postele seděla nahá tmavovláska, kouřila cigaretu a zkoumavě Naději pozorovala.

Byl mrtvý a ani mu nestihl říct všechno, co měl na srdci. Jen letmý dotek rukou přes chladivé sklo.
Byl jsi a navždy budeš mým přítelem.
Poslední slova nedokázala v nejmenším vystihnout pouto, které mezi nimi bylo. Měl pocit, že to by nesvedlo tisíc slov v tisíci různých jazycích. Ani jeden z nich to nedokázal vyjádřit.
Miloval ho a přišel na to až v momentě, kdy nebylo návratu.
Přál si usnout a probrat se do nového dne, kde jeho smrt byla jen snem. Místo toho se probral do dne, kdy se chystali pohřbít jeho tělo.
Genesis se zalila zábleskem světla.

Od té doby, co znáš pravdu, je o tolik horší v noci spát.
Přemýšlíš, po kterých skáče střechách. Kolik kulek míří na siluetu v temnotách. Za kolika přidušenými výkřiky se vrhá.
V kolik přijde hodin? Přijde s tělem pokrytým ranami, rozervaným oblečením a únavou v obličeji? Nebo jen s úsměvem na tváři a polibkem pro tvé čelo? Přijde vůbec?
Hodiny tikají a ty nedokážeš zavřít oka. Máš takový strach. Prosím, bože, ať se vrátí v pořádku.
Budí tě až bzučení budíku. Stále tu není.
S třesoucíma se rukama pouštíš televizi a modlíš se, ať se známé jméno neobjeví na obrazovce.

Ranní nebe zahalila čerň vypuštěných havranů. Na tento povel se do říšského paláce vrhly davy rebelů.
Bylo dost systematické šikany vlády. Bylo dost neustálé kontroly pohybu. Pokud se nemůžeš zbavit čipu, zbav se jeho ovladače. Všechny nás najednou zneškodnit nemohou.
Vysílání z implantovaných čipů bylo však možné zastavit jen na chvíli. Museli si pospíšit.
"K Hlídači!"
Zničili dveře kontrolního sálu.
Tam před stovkami obrazovek!
Mrtvý.
Nad monitory vysvětlovala situaci cedule.
"Ty, jenž jsi toužil po svobodě lidu. Tvým trestem je pozorovat zbytečnost tvých činů."
V ten moment se vysílání opět nahodilo. A těly rebelů zacloumaly elektrické vlny.
Vláda opět nepadla.

"Naděje umírá ráno," řekl a pokusil se o úsměv.
"Měls dneska přijít na pohřeb," řekla zachmuřeně a kopla do bábovky.
"Třeba se najde, uvidíš."
"Neuvidim," řekla a nalepila si náplast přes oči.
"Vždyť ti jí přece nikdo nesní."
"Máš pravdu, nesní určitě," kousla manžela do ruky a začala přežvykovat.
"Koukla jsi se do sklepa?"
Prokopla podlahu. "Jo, neni tu."
"A co lednička?"
"Lednička ve sklepě není!"
Zvedl se a zamířil k ledničce. "Je tady."
Manželka pohotově vyskočila z díry, až probourala střechu, vyrvala manželovi z rukou flašku piva a se slovy: "Fuj, to byla námaha," se spokojeně usadila do křesla.

V Roklince se Bilbovi líbilo. Elfové byli přívětiví a sem tam i legrační. Připadali mu (až na výjimky) bezstarostní, dokonce více než hobiti, kteří měli plnou hlavu hospodaření.
Zavrtal se do přikrývky a pomyslel si, jak je mu tu dobře. Nechtělo se mu odejít, ne po těch několika dnech trmácení se krajinou. Zasnil se. Třeba ho nakonec trpaslíci potřebovat nebudou, pak by tu mohl několik dní zůstat na zdvořilou návštěvu a zase se hezky vrátit do Dna pytle.
Nechal se ukolíbat příjemnou představou. Nemyslel na nadcházející cestu, zdálo se mu o jeho útulné kuchyňce.
Čas reality je přece až ráno.

Král Theodén rozhodl, že svůj lid povede do Helmova žlebu. Spoléhal se na pevné zdi a vysoké hradby, které pevnost vždy uchránily před dobytím. Gandalf věděl, že tentokrát to stačit nebude, tvrdohlavému králi ale těžko poručíte…
Čekej mě na úsvitu pátého dne, za úsvitu pohlédni na východ.
Tehdy se zrodila naděje.
Bitva o Helmův žleb byla velmi dlouhá a krvavá. Za každého padlého vojáka utržila Naděje tvrdou ránu. Každý skřet, který přelezl hradby, byl jako úder mečem. Přesto se ještě držela na nohou…
Na úpatí kopce se objevil bílý jezdec.
Naděje zemřela s úsměvem na rtech, po ní přišlo Vítězství.