DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Experimentovat s Mandalou bez mistra nebylo asi nejchytřejší. Jenže Danele v Mezisvětí viděla – a Erik si tolik přál, aby se mu dívala do očí! Zvlášť když jí plánoval říct... Chtěl, aby nepochybovala, jak to myslí. Že si tentokrát nedělá legraci.
Vybrali si kruh Vzduchu: Danele tam byla doma a Erik miloval tamní nádheru barevných listů, hlavně v místě zvaném Březový háj.
Pronesl ta slova.
Daneliny oči zářily.
Ale než mohla odpovědět, vyčenichali je větroplachové. Tak – je po všem. Musí utéct.
Venku na Nádvoří svítalo. Jen pro Erika a trochu rozmazaně. Teď se už nedozví...
Danele ho nahmatala a objala.
„Ano.“

Vracel se domů. Rozhodl se jít přes les. Ale sešel z cesty.Les byl pořád více hlubší. Už se zcela setmělo, když dorazil k malé lesní chatce. Jelikož už bylo pozdě, rozhodl se tam strávit noc a cestu zpět hledat ráno.
Zaklepal.
Otevřel dveře.
Nikdo tam nebyl.
Zavřel dveře a rozhlédl se po malé místnosti. Světla nefungovala. Na stěnách viselo mnoho obrazů. Všechny byly tváře dívající se na něj. Bylo to nepříjemné.
Usnul.
Ráno vstal a rozhlédl se. Na stěnách nebyly obrazy, jen mnoho oken. V tu chvíli mu došlo, že naděje, že noci nejsou strašidelné, umírá ráno. Protože jsou.

It was such a quiet night; the full moon illuminated the streets revealing fresh meat for the night walkers. Everyone was able to grab a bite, there was enough dead bodies for many. For the dead, it was lunch time, an opportunity to turn the night's calmness into munches and chomps. A paradise they'll never want to leave. For the living, it was a hazardous time, a quick way to afterlife.
Until dawn.
At dawn, hell breaks loose, the restless dead become literally restless. Gunshots and explosions overcome the joyful sounds of satisfaction, crushing the dead's hopes of eating peacefully.

Všichni kromě starce tou dobou tvrdě spali. Tři dny bez spánku stáli před hradem, říkali si, že ráno poté, co se konečně vyspí se snad něco stane. Že se něco musí stát. A že to bude vést k dobrému.
Ráno, když už byl stařec dávno pryč, začali se první z lidí venku probouzet. Všimli si balvanu, který se nacházel mezi nimi a zámkem, a který tam ještě než šli spát nebyl. Rozběhli se k němu, nadšeně, doufajíc, že to je to, co změní jejich životy k lepšímu.
O moment později probudil skoro všechny ostatní srdceryvný pláč a vzlykot plný beznaděje.

Celou noc ještě doufala. Teddy spal mizerně; ale ona by si stejně nešla lehnout. Nakrmila ho, a pak dlouho houpala v náručí a z paměti dolovala písně, které o pětadvacet let dřív zpívala dceři. Šlo to snadněji, než by čekala. Když usnul, vlasy se mu zbarvily do světle hněda – stejné měla i Dora.
Seděla v křesle a pozorovala tikání hodin. Ještě pořád tu byla naděje, bitva mohla trvat dlouho.
Ale pak ráno přišel ten nejkrvavější úsvit, jaký kdy viděla. A když se slunce vyhouplo nad obzor a vzduchem začaly kroužit stovky sov se zprávami, Andromeda věděla.
Už se nikdy nevrátí.

Minerva nemohla spát. Zítra ráno ji čeká první hodina přeměnování zpoza učitelské katedry. Vymyslela si skvostné cíle. Pečlivě si připravila pomůcky. Časově si rozvrhla hodinu na minuty, snad i na vteřiny, aby stihla všechno, co chtěla. Vymýšlela netradiční metody práce. Představovala si ty desítky očí dychtících po tom, aby se naučili další kouzla. V hlavě si připravovala odpovědi na všechny otázky, které by žáci mohli položit.
Cítila se sebevědomá, připravená na všechno a s nadějemi očekávala první kroky po třídě.
Ráno nervózně vstala, nasnídala se a s vervou vešla do učebny.
Začala hodina a mladí kouzelníci roztříštili její představy napadrť.

Slunce už svítí, je konec září,
slza stéká po hebké, mladé tváři.
Dopis drží v třesoucích se rukách,
srdce utopené v mukách.
V záři slunce třpytí se plavý vlas,
v hlavě dívce šeptá bývalého života hlas.
Zvon ozývá se z nedalekého kostela,
dlouhý to dopis, milostný, kráska cítí hluboký žal.
Tato slova číst nikdy nechtěla.
celý svět pro ni ten šlechetný člověk znamenal.
Zkamenělá tvář a oči skleněné,
za co mě Pán Bůh trestá?
Oděna v prosté šaty zelené,
takový byl jen jeden ze sta.
Stále tomu nejde uvěřit,
není to jen sen?
Pokud nepřijdu do svítání, píše,
zemřel jsem.

Špatná nálada by měla nepříznivý dopad na morálku a výkonnost. Proto odešel spát s nadějí, že příště nadejde konečně ten den.
Zvonek. Další ráno a poplach. Něco se dělo, tentokrát určitě něco opravdu velkého. Byla vyhlášena pohotovost, zatím ale neměli žádné zprávy, vrchní velení se také nevyjadřovalo, a tak vyčkávali.
Konečně! Rozkaz od vrchního velitele přiletěl, zatímco přednosta kontroloval stráže.
„Dnes, dne 21. srpna léta Páně 1968, vydávám tento rozkaz...“
Rytíř Veverka z Bitýšky nevěřícně poslouchal, jakými nesmysly se zase mají dnes podle svatého Václava zabývat.
Naděje na to, že konečně vyjedou do pořádné akce na pomoc národu, opět zhasla.

Hvězdy blednou a kdesi za obzorem se nebe barví do světle růžova. Noc se pomalu rozpouští na okolních střechách. Do ticha křičí ptáci. I vzduch voní jinak.
A ty se mnou pořád nemluvíš. Neslyšíš mé prosby. Jako bys zapomněla na všechno, co jsme spolu zažili. Protože to bylo fajn, víš? Tomu se, má milá, říká bezohlednost.
Obzor zlátne, má milá. Má touha po tobě roste, duše i tělo hladoví. A vím, že moje naděje umře s prvními ranními paprsky, takže už mi nezbývá moc času.
Třeba tě přesvědčí můj kamarád.
“Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!”

Probouzel se a v hlavě měl obrovský zmatek. Něco se pokazilo. Něco se úplně příšerně pokazilo. Tím si byl jistý. Jen nevěděl, co to bylo… Všechno přece probíhalo stejně jako každý jiný úplňkový večer. Byl ve Chroptivé chýši a čekal, až se k němu připojí jeho přátelé. A skutečně tam byli, James i Sirius. Ale byl tam ještě někdo další. To byl ten problém.
Když později toho rána potkal na chodbě Sra-Severuse… když v jeho očích přečetl nenávist smíšenou se strachem, jeho nesmělá naděje, že snad nebude okolím považován za krvelačnou nestvůru, definitivně zemřela.
Nevěděl, jestli dokáže Siriusovi někdy odpustit…