DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

„Už mám!“ hrdě dceři.
„Tak uveřejni,“ unaveně, každodenní péče o mě po měsíci zmáhá.
„Jenže nejnovější sviští jak ve zrychleném filmu!“
„Tak neuveřejňuj!“
Sleduji úl. Nové příspěvky mají jepičí život, ale jak bohatý na kachny a komenty!
„Já nevím.“
„Tak uveřejni.“
„Do minut pryč!“
„Tak neuveřejňuj!“
Počkal jsem na půlnoc, abych se netřískal s opozdilci. Znáhleduju, uložím, vydechnu, čekám. Nic. Efpětkuju jak šílený. Vůbec nic. Hemžení ustalo. Včely šly spát.
Jen pár bláznů ještě vkládá, bez síly komentovat i klikat. Havran padá, padá. Zastaví se stopu před propadlištěm dějin.
Naděje umírá ráno, uklidňuji se, když jdu ve dvě spát.
Umřela.

Seděla u postele a držela ho za ruku. V téhle místnosti byly tři postele, spousta přístrojů a neustále se ozýval jemný bzukot.
Ruka, kterou svírala, nijak nereagovala. Mluvila na něj, hladila ho, slibovala. V duchu se modlila za zlepšení.
Chtěla být silná, aspoň tady neplakat, ale slzy měla na krajíčku.
Když přišel večer a s ním i čas odchodu, zamávala mu ještě na rozloučenou a zašeptala mu, že ho miluje.
Na JIP bohužel nemohla přespávat.
Ráno se chystala, že za ním zase přijde. Ale na cestě ji zastihl telefon.
„Je nám líto, ale Váš muž před chvílí zemřel.“
Naděje umřela.

Otřásla se zimou. Opatrně postupovala do útrob jeskyně provázená mlaskáním bláta. Oči pomalu přivykaly tmě. Kdesi v dálce kapala voda.
Najednou se chodba začala svažovat. Podjely jí nohy. Šupem jela po zadku dolů. Zastavil ji stalagnát. Sakra! Čelovka zhasla. V jak velkém je dómu mohla jen tušit. Bála se. Myslí jí probíhaly katastrofické scénáře. „Petře, nemůže tu být nahromaděný oxid uhličitý?“
Ohlušil jí nepříjemně pronikavý hřmot podobný krákání, silný jako z megafonu.
„Co to bylo?“ slyšela ozvěnu svého uskřípnutého hlasu. Omráčila ji prudká bolest hlavy.
Zbytečně Petr volal. Z hlubin stoupalo jen ticho.
„Musíš pro pomoc,“ skandovala mu myslí naděje.

Bojím se o ní. Kde jen může být tak dlouho. Uplynulo sedm hodin. Čas, který jsem měl využít k jejímu hledání. Řekla mi, že si o ní nemusím dělat starosti, že se vrátí. Jen si musí něco zařídit. Nechtěl jsem vyzvídat, má právo užit si svou poslední noc.
Proč jen se ale tvářila tak vážně, když mi to říkala?
Přece by mě nenechala stát u oltáře.
Úsvit se pomalu blíží. Jsem čím dál tím nervóznější.
Na prstenu se zalesknou první sluneční paprsky. Není třeba panikařit. Ještě zbývá spousta času. Naděje přeci umírá jako poslední.
„No tak Rose, kde sakra jsi.“

Naděje, že léto přečkáme bez úhony, umírá vždycky nad ránem. Nad ránem toho dne, kdy se někde mezi kedlubnami nebo mezi malinami vyklube nový přírůstek. Odložené kotě. Vyhozený kocourek. Toulavá kočka.
Prvně vždy problesknou tmou oči. Vetřelec se drží zpět a jen potmě si dovolí vyjít ze svého úkrytu. Časem pak vyjde na světlo i za dne. Zjistil, že tady mu nic nehrozí. A už se hrne k miskám.
Nastane čas papiňákový, kdy syčení domácích naznačuje pohyb vetřelce.
Naděje však ožije.
Ve chvíli, kdy vetřelec dostane nový domov.
Ve chvíli, kdy dobro v lidech převáží to zlo, co napáchali jiní.

Golovin krvácel do mechu. Průstřel břicha, orgány dobrý.
„Alžběto,“ zašeptal bolestně. „Obejmi mě, naposledy...“
Nesmím být zbytečná.
Alžběta zaklekla. „Já bych tě radši zašila.“
Dooperovala za soumraku. Seděla, ruce sevřené. Měla jsem ho radši obejmout?
Tlačil je čas. Četa pověřená taháním nosítek u Golovina zastavila. „Svoloč rusácká může po sv‎‎ých,“ uplivli si.
„Počkejte do rána,“ zaprosila.
„Ráno bude vlak v prachu, tady budou rudí,“ poznamenal Josef.
Bezmocně objala Vladimira. "Já ho neopustím, Josefe!"
Zvláštní pohled. Pak tvrdě rozkázal: „Bratře četaři, nosítka ponesete! Bez keců!“ a odešel.
Vladimir otevřel oči: „Bětuško... tak já neumřu, abys nesmutnila...“ zamumlal nepřítomně.
Alžběta se rozplakala.

The last spark of hope dies in the dead of night. The lead is a dead end. Literally. Chesterfield’s confirms the missing woman as one of the cadavers in their morgue.
I stare at my cell phone – battery’s dying – and try to restart my brain. What now?
“We’ll deal with this tomorrow,” Mithra decides, and yawns.
“It is already tomorrow,” I reply, and lift my phone so she can read the time.
“Dying.” Can’t seem to shake the idea. They’re dead, but-
He’s not trying to kill them.
Oh.
He’s trying to save them from death.
I’ve found the motive.

Když se vaše mozkové příšery zvečera rozhodnou, že si vaši lebku zapůjčí jako sál pro svůj maškarní rej, můžete jejich řádění zkusit ignorovat. Pravděpodobně neuspějete.
Nebo můžete jedné obludě po druhé sejmout masku a odeslat je domů. Ovšem na správnou adresu, jinak se vrátí i s tamními rozzuřenými obyvateli.
Třetí možností je poštvat na ně stádo pracovníků ovčí ochranky, aby toto nedovolené shromáždění rozehnali. Tančící stvoření jsou však zarputilá a poněkud podnapilá, takže budete ovcí potřebovat veliké množství. A to musíte přesně odpočítat.
Možná budete počítat do rána.
Ale naděje na pár minut spánku umírá přeci až se zazvoněním budíku.

Mlhavé údolí. Past, kam bláhově nakráčel v domnění, že tu najde oslabené jednotky svého protivníka. Teď nebylo kam ustoupit. A svítalo. Konec nadějí, čas rozhodnutí.
"Zavolejte mi Greywooda." řekl, když dočetl zprávy.
"Pane?" Greywooda našli téměř okamžitě. Stejně jako jeho král, ani on nespal.
"Naše posily to nestihnou včas." řekl král na úvod. Greywood přikývl.
"Koruna nesmí padnou do rukou nepříteli! Odjedeš. Dáš ji, jestli zemřu, bratranci Arthovi."
"Rozkaz pane." Greywood se nikdy nehádal. On prostě věci dělal.
"Greywoode..?" zavolal na něj ještě král, když odcházel. "Důvěřuji ti. Jestli jsem se v Arthovi zmýlil... najdi někoho, kdo jí bude hoden..."

Horáček a Pažout chtěli jít na zámečnické učiliště, jenomže Pažout propadal z češtiny, všechno viselo na poslední známce a Pažout řekl, Horáčku, mám naději, že rupnu, a Horáček odpověděl, člověče, při tvý slovní zásobě bych se nedivil, tomu se neříká naděje, ale strach! Pažout vzdychl, dneska neusnu, a Horáček povídal, já neusnu s tebou, celou noc chodili po parku a povídali si, nejprve o věcech nedůležitých a potom o věcech důležitějších než všechny známky nebo fejetony.
Ráno paní učitelka řekla, Pažoute, ty chceš být zámečník, tak za čtyři. Horáček se usmál a povídal Pažoutovi, vidíš, můj milej, máš po naději!