DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Večer se strašně pohádali. Začalo to prkotinou, ani už nevěděla, kdo se naštval první a proč.
Postupně se hádali o vážnější věci, vyčetli si tetičky, jeho dominantní matku, peníze…
„Neječ na mě jako hysterka,“ zařval rudý vzteky. „Snesu dost, ale tohle fakt ne!“
„Když jsem tak strašná, tak se na to můžeš zejtra vykašlat, nikdo se tě neprosí,“ přidala na decibelech.
„Jak chceš,“ odsekl a práskl za sebou dveřmi.
Nejprve si byla jistá, že se vrátí jako vždycky.
O půlnoci začala být nervózní.
Ve tři ráno nebral mobil.
V osm ho vytípnul.
V devět sklidila připravené svatební šaty do skříně.

„Tak jsme konečně dopadli tu loupežnickou verbež, Vaše Milosti,“ ohlásil velitel stráží a ukázal do rohu nádvoří, kde stály tři postavy v hadrech. „Je to pěkně zlotřilá cháska. Bránili se tak, že to Janek odnesl probodnutým zápěstím.“
Došli k nim a hrabě prohlásil: „Několik let jste v okolí okrádali kupce, zabíjeli nevinné a škodili království. Za všechny tyto zločiny vás odsuzuji k trestu smrti. Poprava bude provedena zítra ráno pod hradem, katova sekyra se už nemůže dočkat. A teď je zavřete do věže.“
Druhý den hradní kronikář zaznamenal jména popravených a jejich pořadí – Hynek Láska, Zikmund Víra a Petr Naděje.

,,Těžká noc, pane?" dotázal se Alfréd, když podával Brucovi šumivý dryák.
Gothamský černý kůň byl spráskaný jako pes.
Joker ho drží v šachu. Gordon nemá žádné stopy po zmizení Rachel. A sám silný Batman by potřeboval po boku Catwoman, která se někam zatoulala...
Musí tu hádanku rozluštit. A také si opravit naražená žebra. Přeci jen i superhrdinové nejsou nesmrtelní.
,,Pane Wayne, jaké překvapení?" rozzářil se Lucius. ,,Jdete si pro nové nádobíčko?" Uhádl.
Nebylo to ale nic platné. Tu, kterou miloval, nestihl zachránit.
Místo toho se zrodil nový netvor s dvěma tvářemi.
To ráno umřela veškerá naděje.
Gotham ztratil své rytíře.

Často hledala svou nadpozemskou spásu,
já žena po takových příbězích pasu,
proto mám přehled o každém úlovku,
vzhled, detaily a závěrečnou číslovku.
Většina z nich nestála za tu kocovinu,
ani jejich výkon nikterak nepominu,
proč nalévat se, abych je viděla pěkné,
když potom po nich ani pes neštěkne.
Užijí si svoje, sémě vesele rozsévají,
líbají, slintají a iniciativy se ujímají,
vypadají jako princové z pohádek,
ale nyní si udělejme ve věcech pořádek.
Ona každý večer doufá, že potká modela,
ale model v levném pajzlu do dívky nedělá,
takže v posteli žabák, co není mu dáno,
každopádně naděje umírá až ráno…

Legolase ve Středozemi držela krása stromů Ithilienu, kde se usadil se svým lidem a dal vzniknout poslednímu krásnému království elfů. Zůstával, i když toužil po moři a po klidu Zápádních zemí. Jeho srdce však zůstávalo tady. Dlel tady jeho přítel, který přes svůj původ a přesto, že miloval podzemní říše, ocenil krásu stromů. A taky ten, kterého miloval a on jeho lásku nikdy neopětoval.
Toho rána kdy Estel usnul navěky, zanechal všeho a odešel jen s Gimlim na jih. V ústí Anduiny postavili poslední loď, která přeplula moře, aby se opět shledali s těmi, kteří již dávno přenechali Středozem lidem.

Nikdy nebyl ranní ptáče.
Zásadně nedržel poslední hlídku.
A rozhodně neviděl nic romantického na východu slunce.
Zvykl si na nemilosrdné škádlení od Laureen, která se probouzela s úsměvem a písní, i pokud zrovna lilo. Jenže pak přišel Lucien a ze škádlení se stalo rýpání.
I to by ještě snesl.
Dnes ho ale probudilo jejich "šeptání" a Laureenino chichotání.
Bylo ještě šero, ale mezi blednoucí oblohou a posledními odlesky ohně dokázal rozeznat jejich siluety - vlastně spíš siluetu, jak byli propletení - u vchodu do jeskyně.
Podezíral je už delší dobu... ale přece jen doufal, že Laureen se "probere".
To ráno přestal věřit.

Je ráno a naděje umírá, protože všechny sny a touhy lidí země byly té noci naplněny. Umírá zcela vyčerpána realitou, tak barevnou a neuvěřitelnou, že jí z toho bolí oči. Loučí se se světem neochotně, doufala, že milosrdné denní světlo odhalí kazy, kdosi prozře, že je vlastně méně šťastný, než si myslel, komusi to bude málo a zatouží po dalším. To ráno, kdy byla poslední touha naplněna, ocitl se svět bez naděje a bylo to tak dokonale krásné. A bude ještě dlouho trvat, než se jí pokusí odvážní vzkřísit, než zjistí, že život bez touhy je jen blažené pozvolné umírání.

Neodvažovaly se vzhlédnout. Krčily se ve stínech, schoulené k sobě jako plátky růže.
Ale růže zbavené trnů se nemají jak bránit. Květiny hoří, když se dostanou moc blízko k plameni. Růže zarůstají popelem. Těžko vzdorovat zákonům přírody.
Milosrdná noci, neodcházej! Postav se Bohu, jehož jsme pro tebe odvrhly. Neber život květinám. Zachovej nám naději, zachovej nám svit luny a hvězd!
Květiny nepláčou jinak než kapkami rosy, bledé okvětní plátky se chvějí ve větru.
Slunce vychází.
Těžko vzdorovat silám přírody.
Tváře zarůstají popelem jako růže v plameni. Mění je v sivé sochy, příliš krásné pro sluneční záři.
Rozlétnou se v prach.

Ústup, nebo nás ty zatracený herky roznesou na kopytech! Skováme se mezi mûmaky, bacha, ať vás nerozdupou, voni taky zeshora vidí prd. Grgle, ty hovado, jak to držíš ten meč! Chceš propíchnout sebe nebo mě? Jak sem tě to učil, vořechu! Tak jo, hoši, eště nás nedostali. Cože? Že Jednička to má vodbytý? No, to má, ale jeden Vřískal bitvu nedělá, to mi věřte. Já, u všech skřetů, vim, že se tma trhá, ale tydle poraženecký kecy tu poslouchat nebudu! Naděje na pěkný drancování eště nechcípla! Koukněte se na Řeku, vy vometáci! Připlouvá umbarská pirátská svoloč. Ta jim natrhne prdel.

V lesním šeru klečím,
magneticky hledím v dál
ego si tu svoje léčím
raději však abych stál.
Za chvíli už svítá.
musím něco udělat,
za světla se dobře chytá,
tak nesmím tábor polekat.
Ráno umře naděje,
hlídka mění hlídku,
tak vyrážím do boje,
doteď jsem byl v klídku.
Jen pár kroků klopýtám,
u stěžně jsem v mžiku,
okamžiky počítám,
snad budu mít kliku.
Jeden suk je krásná potíž,
na dva hmaty prstem,
už mám vlajku, bude potíž,
uniknout ne s trestem?
V hloubi lesa zmizím lehce,
ticho za mnou šumí,
čtyři slova zní mi v lebce,
kdo umí, ten umí!