DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

První noc nemá nově příchozí právo na světlo.
Každý tak celou noc sedí na tvrdé pryčně, zírá před sebe a štípá se do hřbetu ruky.
Každý je vinen.
Každý si ve vlahém pachu tlejícího listí předříkává, co měl udělat jinak.
Každý se bojí usnout.
Říká se, že spánek mezi Boubínskými kořeny vás změní. Prorostou vám prý do hlavy a i když se probudíte, už nikdy nebudete sami sebou.
Nejpozději nad ránem, zmožen beznadějí, usne každý. A když se probudí, zjistí, že fámy byly jenom fámy. Je stejný jako před usnutím.
Teprve potom pro něj začne to peklo, které si zaslouží.

Bylo chladné podzimní ráno, němečtí vojáci stáli ukrytí za zátarasem na silnici v Belgii.
Kulomet studil. Německý voják očima fixoval minutovou ručičku hodinek po tátovi. 10:57 11. 11. 1918.
Ještě tři minuty a bude po všem.
"K zemi!" zařval americký seržant.
Oddíl zalehl do příkopu. Henry Gunther si připevnil k pušce bajonet.
"Nikam vojíne!" zastavil ho seržant, "nestojí to za to."
Henrymu to za to stojí. Hodnost ztratil kvůli jedinému dopisu a teď ji chce zpět.
Vstal a dvakrát vystřelil.
"Co děláš ty hlupáku?" křičel německý voják.
Američan s bajonetem už byl nebezpečně blízko.
Kulomet zaštěkal.
Do jedenácti zbývala minuta.

Nad hlavou se mi ozývá zvuk přibližujícího se vrtulníku, do prčic, našli nás. Rychle mrknu na Jamese, ale ten krvácející rukou signalizuje prázdný zásobník. Zasunuji do samopalu poslední svůj a snažíc se krýt za bednami skladiště prokličkuji na strategičtější místo. Vystřílím co mám na helikoptéru a podívám se na hodinky, kde jsou sakra posily? Hodinky začnou pípat...
Počkat, to nejsou hodinky, to je přece budík. Jaká je šance, že otevřu oči a vedle mě bude zachráněný James? Zamžourám a uvidím snídani na nočním stolku. Nechám naději na dobrodružství spokojeně zemřít. Proč bych měla měnit mého dokonalého manžela za nějakého Jamese?

Pampeliška se schoulila do maličkého klubíčka. Už se ani nebála, že umře. Jen mrzla. Vítr k ní v polospánku hovořil hlasy mrtvých, kteří zmeškali příliš mnoho večeří.
„Musíš mít naději,“ pošeptala historicky první hobití cestovatelce elfka, se kterou se setkala v Roklince. Trpaslík mlčel. Skrývali se před skalním převisem a vzájemně se zahřívali. Noc byla studená, mokrá a nekonečná.
Probrala se s bolavou hlavou a odpornou náladou. Obzor se výhružně černal bouřkovými mraky.
„Noc končí, naděje již není potřeba,“ pronesla zamyšleně elfka, zatímco si z vlasů ždímala vodu. „Je čas činů.“
„Jinými slovy,“ zakřenil se trpaslík, „nefňukáme a jdem dál.“

Útok Smrtijedů!
Přecházela jsem po místnosti, neschopna zastavit nervózni pohyb. Nakonec jsem to nevydržela a přeměnila se. Švihání ocáskem uklidní více.
Pomona mne pohladila po zježené srsti. „Pořád je naděje, zatím přece nevíme, co se opravdu stalo.“
Konečně se objevila unavená Poppy.
„Je to hrůza. Neumím si představit horší zvěrstvo, než zaútočit na Sv. Munga. Bezbranní nemocní, spousta návštěvníků, léčitelé...“
„Co Potterovi?“ hlesla jsem.
„Lily je v pořádku. Má syna. James se velmi radoval.“
Chvilka radosti... Pak – radoval???!
„Alan s Annabel se přišli podívat na vnuka. Připletli se k tomu útoku a... nepřežili,“ dodala nešťastně.
Naděje pohasla.
Nad Bradavicemi svítalo.

Solomon King učedníky našel. Lidi z jejich okruhu nic neřekli, což ostatně předpokládal. Ale podařilo se mu zahlédnout toho muže, co nosil džbán s vodou. Opatrně se na něj pověsil.
Poznali ho, takže ho pustili dál. Byli akorát trošku naštvaní, že se ve čtvrtek večer, když začalo jít do tuhýho, zdejchnul.
Deset už měl za sebou, zbýval Petr.
"No, v ten pátek jsem to ani tak nevnímal. Byl jsem po probdělý noci dost utahanej a večer... jsem se ožral. Úplně mi docvaklo až potom v sobotu ráno."
"A pak jsi šel ukrást to tělo?"
"Ne. Šel jsem se znovu ožrat."

Štvali jsme ho jako divou zvěř.
Ve dne v noci.
Neunavně.
Trpělivě.
Byli jsme čím dál tím blíž.
Dýchali jsme mu na krk.
Nechali ho proklouznout mezi prsty.
Chtěla jsem, aby trpěl.
Smrt byla málo.
Smrt by byla pouhým vysvobozením.
Schovaný v motelu.
Zalezlý v rohu.
Třesoucí se strachy.
Věděl, co přijde.
Věděl, že jsem blízko.
Ale i tak doufal.
Doufal v moje milosrdenství.
Doufal v mé měkké srdce.
Doufal v odpuštění.
Zbytečně.
Mé srdce je tvrdé jako kámen.
Má mysl zatvrzená proti jeho prosbám.
Byla jsem rozhodnuta.
Slunce se vyhouplo nad obzor.
A jeho naděje se roztříštila v prach.

Většina lidí se bojí mé sestry. Nechápu. Má sestra je nejférovější bytost, kterou znám. Spravedlivá. Nic neslibuje, nikoho nepokouší.
Na rozdíl ode mě.
To já ukazuju lidem, čím by mohli být. Nechávám je snít o dalekých cestách, o bohatství, kráse, o lásce. O životě, který by si beze mě neuměli ani představit.
A pak se ráno probouzejí sami ve svém starém světě. Nudní a průměrní zamíří do práce, kterou pohrdají. Dálky? Leda prstem po mapě. Krása? Mezi stěnami korporátní kanceláře sotva. Sliby chyby.
Smrt je přímočará, ale sny jsou synonymem pro podvod.
Jsem to já, koho by se měli bát.

"Pane, pokud se nám je nepodaří do rána odrazit, Helmův žleb padne!"
udýchaný voják zoufale hledí na Aragorna.
Armáda skřetů už prolomila hradby a teď se hrne do pevnosti. Šance, že by vydrželi alespoň do rána, je mizivá.
"Neboj se příteli..." sklání se k němu hraničář "...naše naděje přeci umírá poslední!"
"Obávám se, že se mýlíš, Aragorne, naše naděje umírá ráno." Odpoví mu elf po jeho boku se smutkem v očích. Aragorn se usměje.
"Ne Legolasi, naše naděje, ta jejich zemře s prvními slunečními paprsky!"
"To je mi alespoň řeč! Nač tedy zahálíme, do boje!!!" zahřmí trpaslík mávaje svou sekerou.

„Kruci, tohle je blbá hodina na probuzení. Ve tři ráno spí dokonce i Brandy.
Jak mám zase usnout, když mám hlavu plnou myšlenek?
Blbých myšlenek! Ozbrojených zuby a drápy. Zákeřných. Těch, které přes den snadno zaplaším. Noc jim dá krumpáč, kterým se probijí do mého vědomí.
V tuhle hodinu bývá člověk bezbranný.
Netušila jsem, kolik různých obav a strachů před sebou ve dne úspěšně skrývám.
Jako třeba tuhle.
Chjo. Musím to udělat. Jsou ženy, které to dokonce mají rády!
Nenávidím to.
Třeba to nepůjde? Někdy i příroda pomůže?
...
Kruci, ráno je překrásné, obloha bez jediného mráčku.
Mytí oken mě nemine!“