(Ne)realita

,,Tákže, povíme si všechny nápady. Řekněte opravdu všechno, co vás napadne. To je smysl brainstormingu, ať řeknete cokoli, někoho to může inspirovat. Budeme mít asi tak hodinu, abychom to probrali. Tohle je má asistentka Nina a zapíše všechny vaše nápady. Jdeme na to. První nápad?"
,,Mě napadlo nechat udělat na tu prázdnou stěnu nějakou mozaiku s motivem květin."
,,Mozaika je příliž klišé. Další?"
,,A co nechat ze sádry udělat 3D obraz našeho závodního areálu?"
,,To není inspirativní, něco jiného."
,,Tak strom, na kterém rostou bankovky!"
,,Moc jednoduché, další nápad? Už nikdo? Tak to jsem nečekala, že skončíme po deseti minutách."

Tolik žádané interview probíhalo v klidném koutu rozhlehlé zahrady s jezírkem...
Pane Kozle, proč jste se rozhodl stát zahradníkem?
To je jednoduchééé, už jsem měl toho roznášení korbelů nad rohy! Pořád jen zakouřenééé prostředí a stres!
Ovšem pivovar vám velmi vynášel, není-liž pravda?
Samozřejměěě, jeho prodej mi zaplatil náklady na založení této zahrady!
Jak vidím, nechal jste se inspirovat východem, že?
Jistěěě, mým cílem je pravá japonská zenová zahrada!
Znamená to tedy, že jste úplně zanevřel na pivovarnictví?
To ani náhodou!
(pan Kozel pozvedá orosený korbel třináctky a labužnicky do něj ponoří tlamu)
Konečně chápu, co na tom všichni vidí!

,,Za kolik je ten kolík."
,,A vy byste ho chtěl tak za kolik?"
,,Za kolik kolík může být, tak za padesát korun ho vezmu."
,,Za padesát kolík?"
,,Za padesát."
,,A kolik?"
,,Kolíků stejně, jako kolik mám sazenic."
,,Kolik máte sazenic?"
,,Mám jich tak kolem sta."
,,To bude tedy sto kolíků"
,,Když kolíků bude sto, dal byste mi na to přepravku? Za kolik bude ta přepravka na kolíky?"
,,Za kolik no.."
,,Za to, že jste jich koupil tolik, dám Vám přepravku a k tomu zdarma jeden kolík."
,,To je milé, a vejde se jich tam tolik?"
,,Tam se jich vejde tóóólik."

Zvýraznit oči řasenkou, namalovat oční linky, teď přijde podkladová báze pod make- up, nedokonalosti zamažu korektorem, nakonec make- up. Rty potřu jelením lojem, okraje zvýrazním červenou tužkou na rty, nakonec přijde rtěnka ve stejné barvě jako tužka. Zbývá použít pudr na obličej a dát trochu tvářenky bronzové barvy. Mám ještě patnáct minut, takže všechno stíhám podle plánu, jupidupiduu.
,,Ahoj zlato, promiň, že jdu pozdě, byly všude zácpy."
,,Ahoj, za patnáct minut musíme ale vycházet."
,,V pohodě, dám si sprchu a můžeme jít"
Za deset minut...
,,Lásko, tak já jsem připravený."
,,Ještě chvilku."
Za dvacet minut...
,,Už Jdeme?"
,,Ano, jen si vezmu kabelku."

Fáze prvotního zaostření barev: Vrůstám do hlíny.
Komunikace s posvátným Podhoubím probíhá neočekávaně, přirozeně a zcela bez zábran. Pocit, že se stávám stromem, je bohužel vykotlán názory intoxikovaných.
Zažívám intenzivní světlo, už to přichází...
Fáze rychta: V jisté chvíli se dostaví pocit děsivé hyperreálnosti, geometrické obrazce jsou úplně všude.
To z nich je upředený svět - z energetické sítě, jejíž obtékající vlákna přepisují veškeré vidění. Přicházím o rozum?
Hypnotické stáčení spirální propasti... Setkání se strážcem prahu. Strach.
Neprojdeš dál.
Fáze dojezdu: Absolutní. Blaženost. Jsem Doma. Čas už není lineární. Božské vědomí veškerého času zároveň...
Pokusy o zachycení jsou kýčovité a nefungují.

"Ublížím ti. Spálím tě." varoval můru na začátku plamen.
"To přece může být plameni jedno," odvětila smutná můra.
A plamen je jasný a zářivý a lákájící a můra třepotá, blíž tomu jasu, blíž tomu teplu, dokud horko neolízne křídla. A můra pozná krásu i bolest žáru, chce zůstat, ale zároveň ví, že musí odletět, dřív, než z ní zbude jen popel a prach. Napne zbytky křídel... a plamen se z prudkého žáru změní v konějšivé teplo, něžně hřeje, kde dřív ničil.
"Proč?" ptala se potom, ukrytá v jeho náručí. Oheň měl přece můru spálit.
"Protože plameni začalo na můře záležet."

Na ruce mi stříkala krev, ach, jaký to byl pocit. Tahle holčička už se příštích narozenin nedožije. Kolik jí tak mohlo být let? Možná čtyři, pět. Má prořízlou krkavici, byla okamžitě mrtvá, škoda. ,,Hej, odtáhni ještě tamty, rychle, zachvíli přijde nemilá návštěva, už jsme viděli pár průzkumných dronů!" Bože to je horko, písek a smrad prostě nejdou dohromady, ale alespoň se po něm dobře táhnou oběti. Tahle další mrtvolka je chlapec, věk tak osmnáct. Kulka v břiše. ,,Polož toho kluka, ty islámská svině!" A sakra, našli mě. Ať jí dron prostřelí hlavu" Néé, prosím, já jsem doktorka, tady je licence."

Návrh ministra školství, který vypracovala jeho komise poradců, byl jednoduchý a přitom geniální.
Otázku na finance od dotyčného ministra čekal, a hladce ji odrazil: Nebude to stát skoro nic.
Když mu ostatní ve vládě nevěřili, přesvědčil je pečlivě vypracovanými mezioborovými průzkumy. Získat pro svůj návrh předsedu bylo směšně snadné, stačilo se zmínit o volebních preferencích. Návrh byl ve vládě hladce schválen a podle předběžných kuloárních jednání měl podporu napříč politickým spektrem.
Bude to mistrovský kousek. Teď už ho stačí jen "prodat" voličům. Bude to hračka.
Nebyla. Byl to debakl a rychlý konec ministrovy kariéry.
Lidé si ů prostě vzít nedali.

Už mě to tu nebaví. Kažý den, každou hodinu, opravdu každou. Pořád ta samá práce. Přitáhnout, odtáhnout, otočit, přitáhnout, ...
~
Doktore Kuzněckij, něco se děje. Přístoje nám tu hlásí pokles energie pod kritickou hodnotu. Pokud bude dál klesat, nedokážeme zabránit případné havárii.
Já tady jsem hlavním technikem! Moc dobře vidím, co se děje!, odvětil muž v bílém plášti. Pokračujte v testování!
~
"Asi se na to vykašlu, nebudu jim tu dělat otroka..."
~
Muž v plášti dál sledoval přístroje. Takhle špatné hodnoty v Černobylu ještě nebyly. Zarazil se. "Neslyšíte nějaký hluk?"
~
"...huráá, jsem volný!" Pomyslel si volný neutron a rozletěl se do světa...

Šťouchám do toho, i když bych neměl. Píchám, popichuji, vymačkávám, sleduji tekutinu jak se navaluje do protějšího směru od mého zkoumavého prstu. Ani to nebolí.
Jasně, ruka se na gril prostě nepokládá, ale na chvilku se to přežít dá, skoro je to vlastně i legrace... 177°C a bolest přicházející se zpožděním. Prostě bžunda pro otrlé.
A jako se každý rád rýpe ve strupech, i kdyby to nechtěl přiznat, já si rád hraju s puchýři. Do zemdlení, občas ještě trochu více. Ba, už jsem na ně tak trochu odborníkem, vedu je až na limit a pak trochu dál. Dnes to praskne...