(Ne)realita

Městečko, napohled spíš jen velká vesnice, pochopitelně obvykle nepatřilo k nějak zvlášť rušným místům.
Přesto ale všeobecná prázdnota a ticho přímo bily do očí.
Vládlo slunečné pozdní odpoledne jednoho z nejteplejších březnových dnů.
Nikdo nevyšel před dům, nikdo se nezastavil se sousedem, dokonce ani na zahrádkách nebylo vidět živou duši. Jen za jedním oknem se na chvilku mihla čísi tvář.
Na náměstí rovněž pusto. Lavičky prázdné, cukrárna a hospoda samozřejmě mimo provoz, i samoobsluha byla zavřená (cedule hlásila velmi omezenou otvírací dobu).
Lidé se schovali v domech, zamkli dveře, zavřeli okna, zatáhli závěsy.
A uličkami pomalu a neúprosně kráčela nákaza.

Chechtají se chechtáci,
když je někdo utrácí
jak se jim to chechtá
to se nikdo neptá
a utrácí a utrácí
až se všechno poztrácí
pak se někdo pozvrací
že už nejsou chechtáci
je třeba vzít za práci
nedělat si legraci
z života a mrtvota
co přinesl nám mimota
a mimoň k tomu zpívá
což velká radost bývá
že chechták z dálky kývá
a tančí a tančí
když vidí jak svět jančí
po penězích
co štěstí za ně nekoupíš
to spíše stětí
plné sněti a špíny
líčidla na naše splíny
jak plynou do ciziny
kde splynou s jejich mimi
a chechtáky ….

Peniaz. Minca. Chechták.
„Aha, tam je ďalší!“
„Ber ho!“
Dolár, libra, euro.
„Nie je to trocha podozrivé?“
„Ako keby nás to niekde viedlo.“
Šiling, koruna, denár.
„Tieto už ani neplatia!“
„Ber ich! Majú historickú hodnotu!“
Cent, dvojcent, päť centov.
„Už začali zase euráče!“
„Také drobné, pre také sa ani nedvíham.“
Ale to bola chyba, päť centov už berie automat na čokolády!
Stovka, dvojstovka, päťstovka.
„Päťstovku som ešte nikdy nevidel!“
Hysterický smiech.
A potom…
V lese.
Chalúpka.
Namiesto strechy bankovky.
Steny zo štôsikov mincí.
A v tej chalúpke.
Daňový kontrolór.

Epilóg: Inflácia si mädlí ruky a hádže na zem ďalšie peniaze.

Sluneční světlo kreslící zelenozelenou mozaiku mezi listy mladých buků. Ve vzduchu čerstvá vůně jara. Zdáli slabý zpěv kosa a sýkorek - opakující se písnička o třech tónech. Jemné křupnutí větvičky. Pohyb. Až smyslně ladná křivka šíje. Hluboký pohled. Možná mírný, možná mírně vyčítavý. Chceš se přiblížit, ale nohy jako by ti vrostly do země. Chceš odejít, ale nehybnost tě neopouští. Stojíš jako přikovaný. Nic se nehýbe. Samotný vzduch jako by se změnil v nazlátlý sirup. Jsi okouzlen. Jsi zhrozen. Jsi znechucen. Přeješ si, aby zůstala a zároveň doufáš, že odejde.

Stojíte tváří v tvář, v podivně surrealistickém okamžiku.

Lovec a laň.

Nejnovější zprávy. Praha zahlcena dobytkem. Od odpoledních hodin pozorujeme zvýšený výskyt skotu, který se shromažďuje obzvláště na určitých místech (pivnice, střední školy, opravy chodníků, poslanecká sněmovna, koncerty populární hudby). Turové domácí jsou všude, jedinými místy, která zůstala invaze téměř ušetřena, jsou mateřské školky, kláštery s přísnou mlčenlivou observancí, školy pro hluchoněmé a několik málo fakult Univerzity Karlovy (patrně proto, že jsou prázdniny).
Řidič tramvaje č. 22 v dopravní zácpě zjistil, že má plný vůz hovězího dobytka. Musel otevřít a vyprostit zbytek nebohých poloudušených cestujících.
Policie hlásí zvýšený výskyt pouličních pracovnic.
Známý teolog zasažen bleskem. Svědkové tvrdí, že předtím pronesl „Hrome!“

„Tak co dnes?“ ptá se první rozumně.
„Něco zábavného!“ zvolá druhá.
Hluk probudí třetí. „Navrhuju pokračovat ve spánku, jestli dovolíte,“ zamumlá podrážděně.
„To nejde!“ oponuje druhá. „Nevzdáme to!“
„Z hlediska rozumového to není špatný nápad,“ vstupuje opět do diskuze první.
„Kdo je dneska na řadě?“ ozve se třetí unaveně. „Já měla včerejšek.“
„Já byl předtím,“ brání se rozumně první. „Dneska musíš ty, sestřičko.“

„Máte něco, vážení?“ ozve se shůry.
Odpovědí je ticho.
„No jo, co taky od vás čekat jinýho.“

„Mezi námi třemi,“ zahájí Rozum.
„A šesti očima, nezapomeň!“ skáče do řeči Nadšení.
„Autorka je už poněkud vyčerpaná,“ dokončí Únava.

"Takže, zahajuji dnešní sezení," pronese chlupatá koule. "Únik, který jsme vytvořili byl bohužel zabarikádován. Proto navrhuji prorazit hned vedle. Na toto místo je totiž z lidského pohledu nejméně vidět. Nezapomeňte, jsme v přísném utajení."
Dvě zbylé chlupaté hlavy přitakávají. Vtom se z chodby ozve klíč ve dveřích.
"Honem, zpátky na místa! Dvojko, žvýkat seno! Trojko, točit se v kolečku!"

"Ahoj, kolotočáři," oslovím své sladké osmáčky. Ty miláčky Satana. "Už makáte na nové díře?"
"Písk." (Překlad: nemám páru o čem to mluvíš.)
...

Uprostřed noci, když všichni spí, si jednička vytáhne metr schovaný za uchem a začne přeměřovat velikost první, zacpané díry...

A tak spolu byli...
Občas plamen můru ožehl, ale to můra byla vždy na vině.
"Já přece nechtěl! Musíš dávat víc pozor."
Někdy se můře zdálo, jako by zaslechla šelest křídel ve tmě, ale plamen jen zazářil víc a tma ztmavla.
"Máš slyšiny, jsem jen tvůj..."
A můra s důvěrou v plamen poletovala dál.

Až jednou ji sežehl víc, až spadla. A když se na zmrzačených křídlech pokusila vzlétnout zpět k vábení plamene, přes závoj bolesti vzhlédla...
A tam, ve tmě, se třepotaly další a další můry, každá oslněná světlem a žárem plamene, každá omámená stejnými sladkými slůvky o výjimečnosti...

Zmizely šroubky v černé díře,
jen matky po nich zůstaly,
k díře se přišouraly každé ráno
a šroubky svoje hledaly

Černá díra šroubky jen tak nevydá,
snad za hodnotný věcný dar,
ten ale matky nemají,
proto na ně padá chmura, zmar

V závitech mají otazníky a chaos,
bez šroubků cenu nemá jejich bytí,
celému světu jsou k smíchu jen,
patří pouze do starého smetí

Záblesk naděje se pro ně ale objevil,
nakrmí díru velikonočním mazancem,
žádná z nich se už nebude
na tomhle světě cítit psancem

Závěrem poučení zbývá:
by matka neměla v závitech svých zmatek,
potřebuje vždy svůj šroubek

Letuška domávala a letadlo se začalo rozjíždět. Pak zpomalilo, na křídla se nafoukala nemrznoucí směs a pak už jenom tryskem do oblak. Náhle bylo všude světlo, oblaka pod námi a já se mohl těšit na dovolenou v Keni.

Po pár minutách spánku jsem se podíval z okénka a uviděl muže, který zoufale mával bílými křídly. Po chvilce mi zmizel z dohledu, byl výš než náš stroj. "To není možné," pomyslel jsem si. Muž najednou vedle mne prosvištěl dolů, vosk na křídlech se rozpustil.

Bylo slyšet smutné volání jeho otce. To se už divili i další cestující.

Náš Boeing začal klesat.