(Ne)realita

Muž v rouchu zvedl ruce.
„Děti moje. Láska boží nám dala tolik darů! Místo vděku ale mezi lidmi vyrostl vřed plný pýchy a sobectví. Dnes vřed zla praskne a jeho hnis se rozteče po celém světě! Boží trpělivost je u konce. Slyším hlas volající anděly zkázy, slyším, jak se otvírají brány smrti. My se nebojme, čeká nás věčná nirvána! Nejprve dejte kapsli dětem a pak polkněte sami… Pořádně mu otevřete pusu. Pomozte mu přece někdo. Výborně. Boží oheň vzplane, ale my už budeme v ráji.“
Do hodiny dřevo chaty praskalo v žáru plamenů. Po uhašení požáru odhalili hasiči desítky těl…

Olizoval jí tváře, hladké, mírně slané potem. Olízal ji do sucha a pak ji hravě hryznul do nosu, řka "ham, ham". Měkký, poddajný, bylo to fajn.
Co dál? Svázal ji ruce za zády a spoutal nohy.
Uhryznout ucho bylo těžší než čekal, naštěstí byla omráčena. První kapky krve mu ulpěly na rtech, olízl se a jal se pustit do chutnějších soust. Nosy měl nejradši. A tak hryzal a hryzal, až zbyla jenom kost.
Dalo to práci, posílit čelisti, aby zvládly rvát živé svaly, ale stálo to za to. Oči nechal, nikdy mu nechutnaly. Vstal, ubrouskem se utřel a řekl "mňam".

Nebylo to moc plánované. Když nemovitosti v Itálii rapidně zlevnily, pořídili si spolu (na hypotéku + úspory) v Itálii středověkou vesničku. Stojí na útesu nad mořem, hlubokou propastí ve které duní vlny.
Postupně vesnici opravují. Nejprve své bydlení v kastelu, poté ostatní domy.
S pomocí řemeslníků samozřejmě.
Dokonce z vesnice vytváří středověký skanzen. Staví sýpku, vybudují pece na chléb, ona i zrekonstruuje malby v podloubí ze 14. století.
A když jde od moře bouře, seděli spolu na balkóně, pozorují moře a blesky a pijí výtečné víno.
A Proč, u všech bohů? Protože se mají rádi a tenhle podnik je moc baví.

A tak se houpal a visel. Do propasti koukal. Propast zírala zpět. Zachycené kalhoty pomalu praskaly. Hlavou mu toho moc neběželo, kromě občasného vystrašeného upísknutí.
"Ahoj" řekla propast. Odpověděl na pozdrav. "Nechceš se přeci jenom pustit? Já tě pak vyplivnu a budeš v pořádku..."
I šílenství je stav mysli, a stále preferovaný před žádným stavem. Dále tedy odpovídal, beztak nebyl okolo nikdo kdo by ho slyšel.
"A jakou mám záruku, že to splníš?" "Inu, žádnou, ale Pascal by ti určitě vysvětlil, že je lepší věčně vyhrát než věčně prohrát."
Ještě chvíli přemýšlel, poté povolil svaly ve zpocených rukou.
Nevyplivla ho.

Souboj před bránou. Byli dva, ale jeho trénovanému tělu s vypracovanou muskulaturou nečinili nejmenší potíže. Větší problém představovala petlice. Probudil v sobě sílu draka a dubové dřevo se rozletělo na třísky. Vrazil na nádvoří, ale než se prosekal houfem obránců, kouzelná síla vyprchala. Vyčerpalo ho to a nad schodištěm ještě čekal velitel. Měl lektvary, ale raději se prospí. Stáhnul se do blízkého lesa.
Usnul pozdě, vstával brzo. Další den podle toho vypadal: nejprve pětka z matiky, pak ho vyvolala Fuchtle z angliny. Nakonec přinesl domů sedm kulí. Osobní rekord. Ksakru, teď mu rodiče zakážou počítač a on tu tvrz nedobude.

Znáte Pipulku kadeřavou? Většina asi ne. Já se s ní setkala nedávno.
Je to malý ptáček, který žije v pralese. Čím mě oslinili, je jejich způsob námluv.
Samozřejmě jako u většiny zvířecích druhů, se o námluvy stará sameček. Trošku u toho vypadá jak Michael Jackson. Jak to myslím?
Tento ptáček vyleze na vršek větývky a pak se po ní klouže dolů. Ale to není vše. On u toho dokonce twerkuje ocáskem! Sjede dolů, vyšplhá nahoru, sjede dolů, zase nahoru, zase dolů a stále vrtí.
Celkem se u toho nadře a slečna ptáčková se pak otočí a odletí. To je život.

Slyšte slyšte! Naše rádio Bonzák vám přináší exkluzivní informace z událostí na Lentilkovém bulváru!
Nacházíme se ve vrtulníku nad bulvárem a celou situaci pro vás pečlivě monitorujeme.
Lidé se sem hrnou ze všech stran. Autobusy MHD uvízly v kolonách a snaží se to objed kudy to jen jde i po chodnících! Toto davové šílenství je naprosto neuvěřitelné!
Pořadatelé akce ,,Kobliha zdarma a volte nás!" se již dávno dali na útěk a lidé se o koblihy doslova perou! Marmeláda i nugát stříkají všude, všude ve vzduchu se dá šňupat moučkový cukr. Lidé se tlačí a tísní, vypadá to jako lidská tlačenka!

Doprdele... utíkám. Ani jsem se pořádně nenajedla. Po dlouhé době rande, celý dům jen pro nás a já nestíhám. Čekám výčitky, ale on se usmívá.
„Ten film dávají ještě v deset, což znamená, že máme skoro tři hodiny čas.“ mrkne na mě a odvádí mě do koupelny k vaně plné vody. „Pak objednám pizzu“ dodává, zatímco se oba noříme do pěny.
„Jsi můj hrdina“ políbím ho.
Šílený randál, kouř, jiskry. Zaječím. Na zemi vybuchuje petardový pás. Vzápětí otevřeným oknem proletí balíčky kondomů. Pubertální smích.
„A to bylo co?“ ptám se, stále v šoku.
„To byl hrdinův trapný bratr“ povzdechne si.

„Ukrojila jsem si plátek a tam byla Jeho tvář,“ zopakovala své svědectví Milada Nováková (62).
Tlačenku, kterou paní Milada místo snědení uložila do mrazáku, již odvezla komise pro vyšetřování zázraků do Vatikánu, a proto není možné si ji prohlédnout.
Ačkoliv nikdo další Kristovu tvář v tlačence ani v jiném řeznickém sortimentu nenašel, do řeznictví pana Antonína Košťálka (45) v Horní Dolní, kde byla tlačenka vyrobena, míří stovky dychtivých a nákupuchtivých věřících.
Vatikán o celé události zatím mlčí, ale proslýchá se, že kvůli houbě namočené do octa a podané Ježíšovi během jeho umírání na kříži papež zakáže servírování tlačenky s octem.

,,Jsem těhotná." zašeptala ustrašeně.
,,To je skvělý! Já tě tak miluju!"
Měsíce a roky plynuly a Anička rostla jako z vody. Sourozence se však nedočkala. Nebyl čas a bratříček je drahý, říkávali rodiče.
,,Dva dospělý a jedno dítě, prosim." Všichni milovali zoo...
Jednou maminka vážně onemocněla a odešla do nebe.
,,Jeden dospělý a jedno dítě." S tradičními výlety do zoo nepřestali.
Ačkoli se tatínek snažil, maminka mu moc chyběla. Krátce na to, zemřel také.
,,Prosím, jeden dospělý." Procházela se se smutkem zoo sama.
,,Budu mít minimálně dvě děti." Zařekla se Anička. ,,Aby necítily ten smutek, že zůstaly sami, jako já..."