(Ne)realita

Řekněte vlkům, že jsme doma a očekáváme je.
Takto (nebo podobně) nadepsaný článek byl otištěn v Lidových novinách počátkem března 1939. Známý novinář v něm znovu prokázal svou fascinaci Hitlerem. Už titulek napovídá, že v podstatě vyzýval národ, aby otevřel dveře nacistům a nechal se dobrovolně pohltit třetí říší, jak se ostatně krátce poté také stalo.
Není úplně jisté, v kterém čísle přesně článek vyšel, nicméně nacházel se na osmé straně vpravo dole. Ostatně, i kdyby ho nebylo možné dohledat, vůbec to neznamená, že by dotyčný novinář nemohl podobný článek někdy napsat, a tím méně, že by takový názor nezastával.

Degustátoři sedí u nápoje hodnotící jeho charakter.
Jsem veverka, nebo to dnes chutná jinak?
Takové trochu chutnější, že? Poškrábe se degustátor číslo dva za uchem.
I když já o přípravě nic nevím, povzdychne si jednička. Kde je trojka? No jasně, válí se v bazénu. No nic, jdu na verandu.
My jdeme taky! Hlásí dvojka s trojkou.
Trojka se po cestě zastaví.
Co tam tak vykuleně zíráš?
Já zapomněl, co jsem to chtěl. Moment... jít na verandu!

Tři fouskové knedlíky se vyhřívají v zimním slunci.

"Tak co, moje chlupaté placičky, chutnal vám ten slabý čajík? To kvuli Dedondeho rýmičce," pronese sklepmistr.

Lyžař si nasazuje helmu na lysou hlavu a rozjíždí se po sněhu hebkém jako plyš. Neplýtvá časem. Polyká odlétající vločky sněhu. Míjí zlomený strom, z kmene zlověstně trčí lýko. Stále zrychluje. Jestli něco neudělá, napálí to do mlýna v údolí. Brzdí pádem. Pár kotrmelců, slyší rupnutí.
Vstát nedokáže, jednoznačná zlomenina lýtka. Vzlyká a volá o pomoc. Čas plyne, pomoc nepřichází. Noha v prachu, lyže též, ještě aby tam tak dostal zápal plic. Konečně se v dáli zablýskají světlomety záchranářského sněžného skútru, slyší motor. Je zachráněn.
Absint dnes nebude, v nemocnici se fasují jiné nápoje. Den je však hořký jako pelyněk.

V září jdu poprvé učit na základní školu. Čerstvý, plný nadšení a elánu. Do tříd vcházím s vlídným úsměvem a srdcem otevřeným.

Žáci ale byli drzí. Vyrušovali. Neučili se.

Po půl roce jsem se psychicky zhroutil. Prý vyhoření. Pomohl mi zkušený kolega Kopecký. Na škole mu přezdívají Pelyněk, protože má tvář věčně staženou hořkostí. Nikdo ho nikdy neviděl se usmát. Žáci ho respektují.

Prozradil mi svůj osvědčený recept: Denně tři citrony, nať zeměžluče, odvar z islandského lišejníku, kořen blínu, četba černé kroniky a klasiků existencialismu. Poslechl jsem ho.
…
Už se neusmívám.
Žáci poslouchají jako hodinky.
…
Na hořkost jsem si zvykl.

Až se znovu uvidíme, nebudem se znát.
Naše oči a zadky, stačili nám na stokrát!

Teď se poznejme jako lidé, kamaráde, kamarádko!

Netřeba plakat nad mlékem rozlitým,
spíš schovat své necity pod kvítím.

Kde budeš, až se budu v depresi svírat?
Doma, snad tě bude někdo na víčka líbat.
A proč jsi se mnou vlastně šla? Jen z nudy?
Když jsi po půlnocí nezmizela, bylo to z nesvobody?

Až ráno přijde, uvědomím si, co jsem to jako vždy udělal,
poslechnu si Kluse, který nám k tomu hrál.

Zůstávám s Tebou, i když vlastně nechci,
nepotřebuju kocovinu, ty mi dáváš lekci.