(Ne)realita

Já s pěti holkama, nebo aspoň se třema, ale aspoň s jednou blonckou, která se nezdráhá ničemu...

Ležet a potom pít Martini a dát si cigaretku. Jenom tak, bez myšlenek.

Bachař zabouchal na mříž.

Mno, už zítra. Zbývají, jako v posledním desetiletí, jenom obrysy představ, neuchopitelné pojítko s už neexistující realitou.

A potom čekání té mé, která už dávno nečeká.

Tak co, bude mi pětapadesát!

Ale jak je znovu balit?

No jasně, sex s kriminálníkem, žumpou společnosti, to je kinky samo o sobě!

Takže už zítra domů! A potom možná uvidím i sedmiletou dceru - snad budu normální...

Snad budu člověkem.

Novou knihu od Ignáce Jáhelného by si samozřejmě měl pořídit každý, kdo jen pomyslí na to, že by chtěl něco napsat ;-)

Doufám, že je to čitelné...

Plné rozlišení ZDE

Žena, stulená do klubíčka na gauči, se mírně chvěje. "Nevaroval mě," řekne do ticha místnosti. "Prostě mi řekl, ať se mu koukám nad pravé ucho, pak se mě dotkl na hlavě a řekl ostře: Spi."

"Teď nevím, co je skutečnost a co ne." Dodává a její hlas se ztrácí v prázdnotě prostoru. "Co jsem já a co je on? Kde končí moje mysl a začínají jeho sugesce?" Žena si nervózně hladí předloktí. Pamatuje si pocit důvěry, uhrančivé oči, dotek, příkaz, vlídná slova a potom probuzení.

Tak proč si vnitřně přijde trochu znásilněná?

"Hajzl jeden," uleví si.

Ale nějak to nestačí.

Spisovateli docházela trpělivost.
“Je to jen sklep. Někdo tam musí vlézt,” řekl.
Jenže postavy se odmítaly přihlásit.
“Já do žádnýho sklepa nejdu,” oznámil Týpek. “Mně vždycky hned zabijou. Nezájem.”
“No ano, zabijou, vždyť je to horor,” řekl Spisovatel.
Promluvila druhá postava:
“Taky nehraju. Další maniakem zamordovanej černoch? Zapomeň, kamaráde.”
“Ale - “ hlesl Spisovatel.
Třetí postava se ušklíbla.
“Slyšels bratry. Se mnou taky nepočítej. Zavražděnej teplouš? So 90´s.”
Spisovatel praštil pěstí do stolu.
“Jste moje postavy! Tohle je vaše práce!”
Postava nevinné dívky se usmála. V ruce držela baseballovou pálku.
“Poslyš, pisálku,” řekla sladce, “a co kdybys tam jednou šel ty sám?”

"Do konce září nebude pršet."

"Tohle se nesmí dostat ven, schovejte Daňhelku a další podobný nýmandy do separace."

"Ale pane, stejně si toho lidi všimnou."

"Proč by si toho všímali, bude hezky, sluníčko bude svítit, všichni budou spokojený."

"Na separaci kam?"

"Třeba do Británie, stejně už nebude v EU, dohody vyjednané máme, prší tam pořád, takže waterboarding nebude potřeba."

"Ale pane! Ještě stále v unii jsou!"

"Vždyť měli zmizet před měsícem; tak do Karibiku, přichází monzuny."

"A co Taťána?"

"Mnoo, nahradíme ji tím mladým, jak se jmenuje?"

"Piskala, pane."

"Vyřešeno vše?"

"Pane!"

Sucho přišlo překvapivě brzy. Nikdo jej ale nezaznamenal.

Na čele měla Lucinka malou tečku. Maminka jí vždy říkala Hvězdičko a dívala se přitom k nebi, kde takových bílých teček byly miliony. Ne, že by Lucinka věděla, co to znamená, bylo jich prostě hodně.

Chtěla od malička cvičit jako její rodiče, běhat, skákat a pak za potlesku davů se pomalu uklánět všem těm lidem, kteří se na ni přišli podívat.

Jednou běžela v noci, užívala si větru a dívala se na na Polárku, nejjasnější hvězdičku. Najednou klopýtla a spadla.

Ráno ji našel farmář. "Ta už dobrá nebude," odvětil veterinář.

"Prodáte ji na maso nebo do útulku?" Farmář se zamyslel.

Vyhublého kozla Ferdíka jsme zachránili z krutého zacházení. Kozel u nás ale odmítal cokoliv žrát. Buď postával v rohu chlívku, anebo se bezduše ploužil po dvorku. Vypadalo to s ním bledě.

Máma dostala spásný nápad. Zanedlouho u nás zastavila dodávka. Vyšel z ní pohublý, prošedivělý poník. Jakmile ho Ferdík spatřil, zamečel, zatočil ocáskem a vesele k němu doskákal. Přátelsky se dotkli čumáky. Ferdík poníka křepce dovedl do chlívku a oba se s chutí pustili do připraveného sena.

Od mámy jsme se dozvěděli, že poník pochází ze stejného statku jako Ferdík. Spojenci v bídě a utrpení. Přátelé.

Konečně jsou zase spolu.

Byl pozdní večer, lásky čas, jenže teprve půlka dubna.

"Dokážeš ještě někam uplacírovat nástěnnej kalendář? Jsou na něm zvířátka, a občas i traktor."

"Dyť je půlka dubna, co s kalendářem v dubnu?"

"Mno, ale jsou tam ty zvířátka..."

Pomalu jsem se nadechla.

Ubožák se za mnou svíjel ve snaze přibít do stěny skobičku.

"Víš, Franto, dneska asi nakonec nebudu mít večer čas, mám ještě práci."

"Aha, tak to teda promiň, jestli jsem obtěžoval, ale hele, už visí."

Být venku, dýchat vzduch, opustit prokleté Stodůlky.

"Tak se měj, třeba příště."

Nadechla jsem se z přístroje. Snad to vyjde v dalším životě.

Na psychoterapeutickou stáž v Bohnicích jsem nastoupila před týdnem a už mi přidělili prvního klienta. „Dám ti toho Novotného. Ale bacha, je to PAVOUK,“ sdělila mi vedoucí psycholožka.

V terapeutovně jsem nervózně přerovnala věci na stolku. Sklenice a džbán s vodou, hodinky, složka Novotného, papír a propiska. Nic víc nebude potřeba. Ozvalo se zaklepání.
Zhluboka jsem vydechla a urovnala si vlasy: „Dále.“

„Co vás trápí, Evžene?“
„Vy jste psycholožka, tak byste to měla poznat.“

„Co byste od terapie potřeboval?“
„Jak to mám vědět?“

…

PAVOUK. Pasivně-agresivní, velmi obtížný a umíněný klient.
Proč jen jsem při pohovoru řekla, že mám ráda výzvy.

Pořád jenom zavřená s dětmi. Člověku to leze na mozek. Proto jsem před týdnem sbalila kufr a nechala oba kluky doma s manželem. To zvládnou, uklidňovala jsem se. A já fakt potřebuju vypadnout.

Versaille mě uvítalo rozkvetlými zahradami a vznosnou architekturou. Večery u vína, výběr sýrů, světlý chléb. Příjemné jarní slunce. Cestou po bulváru jsem se přistihla, že si zpívám. Pohoda po těle i na duchu. To už se mi dlouho nestalo.

Vrátila jsem se v sobotu večer. Z domu se ozývalo vytí a výskání. Otevřel mi manžel pomalovaný válečnými barvami: „Všichni živí,“ nahlásil udýchaně. Políbila jsem ho.

„Jsem doma.“