DMD č. 18. pro 18. 4. 2016. Téma: Tak umírá Mary Sue

Poslední heroická slova jí ještě zněla v holohlavě (to jako prázdné, ne plešaté): „A není ti zima na hlavu? A nepotřebuješ něco dělat s nehtama na nohou, to jsou pěkný drápy. A na rukou...“ Tuhle větu nestihla dokončit, protože se proměnila v mastný flek. Koho by to napadlo, že je Voldemort takový suchar?
Od té doby bloudila temnotou a pokoušela se přemýšlet. Moc jí to nešlo, k tomuto účelu napsána nebyla. Mohla by snad zase ožít, kdyby ji někdo znovu vymyslel. Ale to je nemožné, je přece tak originální!
Puf!
Eleonora Artemis zmizela z mezisvětí. Trvalo to asi pět minut.

Nechápu, jak někoho napadlo navelet skřetí důstojníky k lidským jednotkám. Raději bych šla do horších bojů – s oddílem skřetů.
Tam by nebyl žádný z nazgûlů tak blízko. Nemusela bych stát hned za ním, zatímco řeční.
Teprve se pomalu dozvídám, co se celá staletí dělo pod Dol Guldurem.
Vzpomínka na Angband se probudila, živá a lítá.
Opatrně šlápnu do třmenu a co nejtišeji natáhnu. Urgik mi založí. Zvednu kuši.
Nazgûl se náhle otočí.
Šipka vystřelená z bezprostřední blízkosti probije i kouzly posílený mitrilový plát.
Instinktivně se skrčím před pozvednutým palcátem.
Prázdné brnění se sype po zemi.
Zbraň, nedržená žádnou rukou, dopadne.

„Jasně jsem ti řekl, ať to necháš být. Jisté věci jsou zakázané a taky není dobré být příliš vlezlý. Ovšem jak vidím, nedbáš na opatrnost a poslušnost. Teď nejspíš poneseš následky.
K čemu ti je krásná tvář? Pěkná postava? S mečem ti to sice taky jde, ale zas tak bůhvíco to není. A ty údajné magické schopnosti, díky nimž nás jakože zachránila? To byla jen náhoda.“
Probudila se. Z toho snu dostala akorát depresi. Jak bude dál žít, když ani ve snu... Krásná? Štíhlá? Boj s mečem? Ráda by. Poslední iluze jí sebral vstup do koupelny. Váha ukázala devadesát kilo.

Byla velice krásná, měla dlouhé rudé vlasy a smaragdově zelené oči.
„Nemohla by být třeba ostříhaná na kluka?“
„Ne, já chci, aby byla krásná!“
„Co je na krátkovlasých holkách ošklivého?“ řekl jsem a přeškrtl řádek.
Na svůj věk byla velmi moudrá.
„Kolik jí bylo?“
„Nevím, asi dvacet.“
„Ve dvaceti jsi všechno, jen ne moudrá,“ oponoval jsem a podtrhl větu.
Všichni ji měli rádi.
„Fakt všichni? Tomu se mi nechce věřit.“ Skepticky jsem ohrnul ret.
„Jsi hroznej. Normálně jsi tu postavu zabil!“ protestovala Marjorie.
„Četl to někdo kromě mě?“
Zavrtěla hlavou.
„No vidíš, tak to není vražda. Spíš taková literární interupce.“

Byla překrásná. Krása jí byla zbraní.
Když ji přistihli, zakrvavenou, nad její obětí a chtěli ji zlikvidovat, podívala se na ně... a oni se stali jejími otroky.
Jako první se naučila ovládat feromony. Celý svět jí padal k nohám.
A teď přichází On!
Společně budou vládnout, Král a Královna (spíše Královna a Král).
Pobídla své feromony a vychutnávala si, jak se ho zmocňuje chtíč.
Zasloužil si ji. Přijala ho.
Smrtonoš se podíval na krásku ve svém náručí a usmál se. Pohladil ji po tváři... ruka sklouzla k bradě... trhnutí.
Démoni zregenerují hodně, ale utrženou hlavu nezvládnou.
On se ovládat nenechá.

Celaena Sardothien přežila všechny nebezpečné zkoušky královského klání, přestože se musela neustále krotit, aby nad ostatními účastníky příliš nevynikala. Neskonale ji to ubíjelo. Navíc neustále čelila hrůze z toho, že král odhalí její pravé jméno. A to, že v chodbách hradu nacházeli další a další rozsápaná těla účastníků klání…
Dnes však byl radostný svátek yule, a když se probudila, našla na polštáři obrovský sáček sladkostí od anonymního obdivovatele!
Nejlepší a nejobávanější nájemná vražedkyně Eriley zavřela oči a nechala se unášet tou lahodou.
A už oči neotevřela, protože sladkosti byly otrávené. Tímto tato x-logie skončila už na straně 263 prvního dílu.

Jaké to bylo? Dokonalé. Jinak to vlastně ani nešlo, jednalo se totiž o perfektní exemplář teoreticky bezchybného genetického kódování rodičů. Smálo se to, plakalo to a pohybovalo se to s elegancí nevídanou, žvatlalo to hláskem rusalek a v těch růžových šatečkách vypadalo… k sežrání.
Jakpak by ne, dalo se to připodobnit k nepopsanému plátnu předurčenému k velikému uměleckému dílu. Mohlo to vymyslet lék na rakovinu, zachránit svět, najít lásku či se stát duševně čistým obrazem Doriana Greye.
Jenže by to muselo nejdříve vyrůst. Abych to upřesnila… to bylo novorozeně.
Bylo. Než ho kdosi rozřezal a předhodil psům.
Smutný to osud.

Viděla, že jí dochází čas.
Zrychlila své úsilí. Klikání myši připomínalo cikádu s Parkinsonem.
Číslice na monitoru zčervenaly.
Ještě aspoň jeden, vždyť právě ten může ovlivnit osud celého světa! pomyslela si kráska a udělila další Like.
Místností otřásl výbuch.
Na monitoru nepoškozeného počítače se objevil tento nápis:
Vážený uživateli,
váš čas pro využití veřejného internetu již vypršel. Děkujeme za návštěvu.
„Nesmíte ten budík tak prožívat,“ poznamenala knihovnice a podala si smetáček a lopatku. Zem kolem počítače číslo sedm byla pokryta zlatými vlasy, třpytkami a narůžovělým hvězdným prachem. Mozek velikosti i natvrdlosti golfového míčku se kamsi zakutálel.
„A ticho tady bude!“

Nebylo v celé zemi tak krásné, tak ctnostné a tak moudré ženy. Mnozí ji považovali za vtělení Afrodity, druzí Pallady a ještě jiní Platona. Ze všech končin přijížděli hosté, aby slyšeli její moudrost. Přednášela astronomii, vyučovala matematiku a odkrývala taje filosofie. Mnozí k ní zahořeli láskou, ale ona všechny odmítala.
Její konec byl však strašný. Při projížďce městem, když jako obvykle sama sobě byla vozatajem, zfanatizovaný dav ji strhl z vozu, strhal z ní její roucho filosofa a odvlekl ji do kostela. Tam ji srazili a ostrými úlomky lastur drásali její bělostné tělo, dokud nezemřela.
Tak skončila Hypatie z Alexandrie.

Jeho žena Zuzana, křtěná Marie, nebyla dokonalá. Neuměla vařit, jako švadlena si ani nevydělala moc peněz a navíc byla proletářka každým coulem. Komunistický režim, který přišel tak brzy po válce, vítala s úsměvem a nadšením. Rychle si zvykla na myšlenku nového, lepšího světa, kde by si byli všichni rovni, a plnila jejich domácnost propagandistickými letáky, rudými šátky a proslovy o prohnilosti buržoazie. On by se místo toho rád nadechl vůně čerstvého chleba nebo třeba guláše, ale mlčel. Co naplat, slíbil jí lásku a úctu, dokud je smrt nerozdělí. Rozdělila je brzy. A Zuzana v jeho očích získala auru nedostižné dokonalosti.