DMD č. 18. pro 18. 4. 2016. Téma: Tak umírá Mary Sue

Vylíhla se, když mi bylo devět a psala jsem opus o malé, velmi samostatné čarodějce. Později zazářila ve westernu a v historické červené knihovně. Teď už se objevuje sporadicky, ale spolehlivě, oslnivě chytrá a fyzicky zdatná. Hodlám si ji nechat.
V LDN se jí bude erární košile elegantně vlnit kolem kotníků a rozhodně nebude trpět stařeckou demencí. Líné sestry srovná do latě pár slovy, lékaři budou šílet a primář kvůli ní odmítne odejít na penzi. Na konci, tam, kde se mísí realita se sny, nebudem k rozeznání. Pleny a dekubity necháme jiným, odejdem společně, se záhadným úsměvem a světélkujícími vlasy.

Zavedl jsem ji v noci do lesa pod záminkou "muchlování se". Byla tak tupá, že mi na to skočila.
Konečně se mi Gemmu podařilo přesvědčit, aby mi připsala "dokonalou přítelkyni". Dlouhé blond vlasy, třpytící se v měsíčním světle, oči, které se mění podle ročního období, rty barvy zralých malin... víte co myslím. Samozřejmě jediný důvod pro to byl, aby ten idiot Snow začal žárlit.
Myslíte, že to k něčemu bylo? Jsem po ní lezl jako břečťan, když byl poblíž, ale nejspíš si toho ani nevšiml.
Povzdychl jsem si a zakousl se jí do krku. Promiň holka, ale už tě nepotřebuju.

Prakticky se protlačila kolem protestující ženy, která jí otevřela dveře do bytu. Celou cestu běžela, chtěla dohnat to, že se o Alexandrovi dozvěděla až o přestávce. Wilhelm ji nepřivítal, zdálo se, jako by si jí pořádně ani nevšiml. Neklidně přecházel po místnosti a na rukou měl pořád krev.
„Jak je Alexandr na tom?“ Pohlédl na ni jako na zjevení. Pak zakroutil hlavou.
„Nevím. Teď je u něj lékař. Snad dělá, co může.“
Mlčeli.
„Smím vás obejmout?“ zeptal se.
„Myslím, že to zvládnu.“
„Kvůli vám se neptám.“ Pochopila. Pochopila, že se něco změnilo, i když nevěděla, co přesně, a objala ho.

Říkala si Mary SUE. Protože úplná zkratka MSUE by se těžko vyslovovala. Celé jméno znělo Mary Sarah Urbachová Ezechýlová. Taková bizarní kombinace lehce vznikne, když je někdo z národnostně smíšeného manželství. A když se po vdavkách nechce zcela vzdát jména dívčího.
Ovšem ne vždy to s manželstvím dopadne dobře. A tak po nějakém čase pomyslně kopla "milého" Urbacha do zadku. A dala si předsevzetí. Propříště si setsakramentsky rozmyslet, kdo bude hoden toho, aby nosila jeho příjmení.
S čerstvým rozvodovým rozsudkem hbitě utíkala na matriku, aby prohlásila, že se vrací k příjmení původnímu, bohudík ne úplně opuštěnému. Takto umřela Mary SUE.

Nervózně si prohrábla své dlouhé husté a tmavé kadeře. Přešlápla z pravé nohy na levou a zadívala se mu do očí.
"Poslední dobou se mi zdáš velmi ustaraný, možná že bys o tom chtěl mluvit, ale nemáš s kým...Víš tenkrát, bylo to nádherné, ale nemělo se to stát. Slepě jsem věřila a-"
"Aha. Myslel jsem, Morgano, že jsme to oba chtěli."
Ucukla pohledem a odvrátila se od něj: "Promiň, musela jsem to říct."
Kdybys jen věděl, Artuši, kdybys jen věděl, co si myslím a co cítím. Věřila jsem v Avalon. Věřila v nás. Nic není, tak tedy sbohem, bratříčku.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si do krčmy nezašiel, dnes tam všetci na Paľa spomínajú. Pamätáš, ako nám bol z Prahy prišiel päťročný plán dojivosti? On sám ho splnil na tristo percent.
- Akoby nie? Sudy slivovicou naplnil a nikto tam hore neprotestoval. A pamätáš, keď sme málo členov v strane mali? Obehol cintorín a všetkých tam podopisoval? Jediný živý bol predseda.
- Aj cenu dostal, že do strany dvesto percent obyvateľov dediny vstúpilo. A nakoniec zomrel pri tom, čo mal rád. Do suda so slivovicou spadol.

Vedla je dlouhou neznámou chodbou naprosto bezchybně a bezpečně, tak, jak to uměla jenom ona. Dlouhé rudé vlasy za ní při chůzi elegantně vlály a spolu s bílou splývající róbou způsobovaly, že upoutávala pozornost každého kolem.
Do místnosti vstoupila jako první. Věděla, že je to past. Věděla to a nemohla s tím nic dělat. V sázce bylo příliš mnoho. Buď skončí ona, nebo celé lidstvo.
"Ach, drahoušku, zůstaneš tady?"
Už se rozhodla. Obětuje se. Zůstane zde zavřená a lidská rasa přežije.
Jemně kývla nádhernou hlavinkou a klesla na postel jako bez života.
Po cestě z psychiatrické léčebny matce tekly slzy.

Mám Mary Sue v hlavě.
Vidim všude dokonalý lidi.
To mě sere.
Tyhle dokonalý lidi mi totiž připomínaj,
co všechno je na mě špatně
ve standardech dneška.
Mám kamarádku, je pro mě obraz dokonalosti.
Tak se jí radši vyhejbám.
To není moc fér.
Ta Múza nemůže za moje myšlenkový pochody
a za to že jsem trochu psycho,
a tak to ode mě není moc hezký.
Moje Mary Sue umírá ve chvíli, kdy si uvědomim,
že Múza na sobě vidí spousta chyb,
protože jí to naučila společnost.
Pro ní je dokonalej zase někdo jinej.
Zajímalo by mě, pro koho jsem já...

Přijela k nám na sklonku léta. Elegantně seskočila ze sedla svýho grošáka, rozrazila dveře saloonu a podmanivým hrdelním hlasem povídá: „Kde máte kováře?“
Zatímco se chlapi předháněli, kdo jí zaplatí pití, Rudy se postavil a: „Kovář jsem já,“ pravil zvučně, aby přehlušil všechny ty uslintaný tlučhuby.
Stočila k němu pohled svých třpytivých obsidiánových očí.
„Můj kůň potřebuje novou podkovu. Jestli to stihneš do soumraku, dobře zaplatím.“
A tak Rudy v záři zapadajícího slunce dokončil svou práci a přijal naditej měšec.
Na jméno se nezeptal. Kdyby to udělal, možná by ho článek o popravený nájemný vražedkyni Mary Sue Morstanový překvapil víc.

"Tak já začnu." zahájila Koljuška hru, když čekali na nádraží na Hrošici - zase šla pozdě.
"Krteček."
"Spal." Co jiného od Houby čekat...
"Na." Neutrální Tušalaj.
"Stromě." Lžička.
"S." zvědavá Kučera.
"Mary Sue." Oživila to trochu Snílka.
"A." zašklebila se Kobra.
"Potom." usměrnil příběh zase Šutr.
"Spolu." Trubec.
"Šli."
"Do."
"Kostela." Věřící Nerost.
"Kde."
"Se."
"Zrovna." Řada byla opět na Koljušce.
"Konal."
"Hon." zákeřná Houba.
"Na." Ale no tak. Tušalaj.
"Vakokrty." Lžička nikdy nezkazí zábavu.
"A."
"Tak."
"Mary." Žabák asi plánoval, že se přidá.
"Umřela." zhatil jeho plán Rejsek, když uviděl přicházet Hrošici.
"Do vlaku, hajzlové, dělejte! Ještě nám to ujede!"