Haló haló

Porada skončila a důstojníci se začali pomalu rozcházet.
„Moment, poručíku,“ zastavil generál von Klinkerhofen poručíka Grubera, když se chystal opustit místnost spolu s ostatními. „Chystám se uspořádat menší vánoční večírek pro důstojníky z okolních posádek a rád bych vás požádal o pomoc.“
„S největší radostí, generále,“ souhlasil nadšeně oslovený a hned začal plánovat: „Zamluvím Reného podnik, zařídím, aby bylo dost občerstvení, …“
„Jistě, jistě, to bude skvělé,“ přerušil ho generál. „Ale měl jsem na mysli něco jiného. Představoval bych si něco podobného jako vaše loňské číslo. Na to, jak jste imitoval Gretu Garbo, nikdo, kdo tam tenkrát byl, do smrti nezapomene.“

Generál s doprovodem vystoupil z auta, přehlídka mohla začít.
Na Bertorelliho povel „Pozor!“ se ze zadní řady ozvalo: „Na co?“
Na „Pohov!“ si většina vojáků začala připalovat cigaretu, další se drbali nebo si odplivovali.
Na povel „Vpravo v bok!“ se polovina otočila vpravo, třetina vlevo a zbytek zůstal stát.
První synchronizovaný pohyb přišel, až když se celá jednotka naráz otočila za procházející servírkou z Reného kavárny.
„Plánoval jsem je využít ke klamnému útoku pro odvedení pozornosti,“ naklonil se generál von Klinkerhoffen k plukovníku von Strohmovi, „ale jak se tak dívám, obávám se, že Spojenci hned poznají, že tohle nemyslíme vážně.“

„Bodré podoledne,“ pozdravil muž v četnické uniformě a René si přejel rukou po obličeji v předtuše nejhoršího.
„Co se zase děje?“ zeptal se-
„Michelle s vámi potřebuje zalehnutě pomluvit,“ spustil agent v přestrojení. „Musíte se srazit u moštu po soumaru.“
„Cože?“ vytřeštil oči René, který pochopil sotva polovinu z toho, co se mu Crabtree pokouší říct.
„Po záchodu silnice,“ řekl Crabtree, jako by to mělo udělat jeho vzkaz srozumitelnějším.
René si povzdechl. „Dobře, seženu si osla a půjdu si s Michelle dát mošt na silnici u veřejných záchodků.“
Ostatně to nebyl ani zdaleka nejšílenější nápad, s jakým Michelle doposud přišla.

„Přineste můj speciální salám,“ přikázal Renému Herr Flick s důrazem na poslední dvě slova.
René okamžitě odspěchal do spíže.
Bylo to o chlup. Před chvílí do salámu zabalil obraz, který ráno přinesl poručík Gruber. A peníze za pravou Madonu si po válce rozdělí…
Gestapák hned začal falešný salám otevírat. Když ale plátno vytahoval ven, ozval se trhavý zvuk a v ruce mu zůstal roztřepený cár.
Zatímco René strnul hrůzou, gestapák s kamennou tváří spěšně opustil lokál, přičemž se málem srazil s přicházejícím poručíkem Gruberem.
Ten se pak u baru naklonil k Renému: „Dokončil jsem padělek, přinesu ho, jen co doschne.“

„Dávej dobrý pozor, nebudu to víckrát opakovat,“ řekla Michelle, nenápadně se vynořivší ze zadní místnosti Reného podniku.
„Cože?“ René si vyndal z ucha kus vaty, která byla pro poslech koncertů jeho manželky nezbytností.
„Říkala jsem, abys dával pozor, protože to nebudu opakovat.“
„Co se zase děje?“ zeptal se otráveně, když s partyzánkou odešel dozadu.
„Když jsme podminovávali železniční most, vyrušili nás Skopčáci a teď ho hlídají. Potřebujeme, aby někdo, koho nepodezírají, nenápadně připojil rozbušku.“
Než jí René stačil říct, že se asi zbláznila, Edith vedle v lokále vyloudila poslední a nejhlasitější tón své písně, načež se někde venku ozval výbuch.

„Co to vidím, René? Vy máte dneska zavřeno?“ zeptal se poručík Gruber, který Reného zastihl, právě když vyvěšoval patřičnou ceduli.
„Jen menší rekonstrukce, poručíku,“ zasmál se nervózně René.
„Nechcete s tím pomoci?“
„V žádném případě!“ vyhrkl René. V jeho kavárně totiž právě probíhala schůze odbojářských velitelů. „Tedy… přece si neumažete uniformu.“
„René, kde jsou mapy?!“ ozvalo se náhle zevnitř.
„Mapy?“ podivil se poručík.
„Na zdi jsou mapy, budeme to muset přetřít ještě jednou,“ vymyslel si narychlo René.
„Už se těším, až uvidím výsledek.“
Teď abych kvůli těm zatraceným odbojářům ještě maloval, pomyslel si René, když za odcházejícím Němcem zamykal dveře.

Když Madame Edith dozpívala a hosté Reného kavárny si začali vyškrabovat sýr z uší, Monsieur Alfonse jí předal obrovský pugét, ze kterého ovšem opomněl sundat černou stuhu.
„Byla jste úchvatná, madame Edith. Smím vás pozvat na vyjížďku?“
„A hned potom si zajít na ušní,“ dodal pro sebe René.
„Uvádíte mě do rozpaků, Monsieur Alfonsi,“ pronesla dramatickým tónem Edith, „jsem vdaná žena.“
„Ach, ovšem. Kdyby se nejzářivější hvězda Nouvionu projížděla pohřebním vozem s cizím mužem, ohrozilo by to její pověst,“ řekl omluvně funebrák.
Na to se znovu ozval René: „A dalo lidem falešnou naději, že by tu konečně mohlo být ticho.“