Dobrá znamení

Sedmý den byl dnem odpočinku. A nudy. Ono takový den je trochu nespecifický pojem, když neexistuje čas. Aziraphal bojoval proti nudě teoretizováním o způsobech zaznamenávání myšlenek, když najednou:
Tik.
Anděl polekaně zamával křídly. Co to na výsostech je?
Tak.
Tik.
Tak.
Podivný rytmus tepal celým jsoucnem. Že by ten hadí mizera vymyslel nějakou křivárnu? Crawlyho našel rychle, opět se vyhříval na stromě vědění.
„Co to tu provádíš?“ spustil na démona přísně.
„Nic,“ odpověděl.
Tik.
„To už byla padesátá devátá,“ chvíli hledal správné slovo, „sekunda.“ A o další sekundu později jim oběma došlo, že právě uplynula první minuta oficiálně měřeného času.

V podstatě BJB. Omlouvám se, letos mi to prostě nepíše.
Ticho.
„Ehm…“
Ticho.
„Věděli jsme, že Země nevydrží na věky…“ začal Azirafal.
„Drž hubu,“ zahučel Crowley. Bylo zajímavé, kolik do těch dvou slov dostal nostalgie.
„Ta nová planeta, kam nás převeleli, je hezká…“
„A víš co? Já jsem rád,“ řekl Crowley. Jeho hlas zněl až příliš nadšeně. „Dobře jim tak. Jeden armageddon jsme zvládli a nemůžeme zachraňovat svět pořád. Blbá Země. Nepotřebuju ji…“
Azirafal pokyvoval hlavou. Náhle se usmál.
„Crowley?“ zapředl. „Co to máš v kapse?“
„Nic.“ Zarputile.
„Vážně?“
„Pitomej pozemskej petrklíč,“ mumlal. Taknějaksemidostalomylemdobundy…“
Azirafalův úsměv se rozšířil.
„Možná to tu nebude tak zlé,“ řekl a chytil ho za ruku.

AN: moje oblíbená česká varianta na Azirafala a Crowleyho (NO SLASH!!!) nemohla chybět.
Anděl Páně.
„Ale notak anděli, nebuď labuť. Já jsem vážně zvědavej, jak zpíváš, čestně,“ prosil čert Uriáš nevinně.
Petronel rádoby káravě pozvedl prst. „V háji Božím je zakázáno hlučet, pekelníku. Ten je určen k pokojnému tomu... rozjímání.“
„Nepřeháněj, jaký hlučení? To určitě neplatí pro kůry andělské.“
Petronel se potěšeně načepejřil, že byl nazván kůrem andělským, a svolil. Čert se usadil a zatvářil se poťouchle.
Anděl důstojně otevřel ústa a vydal ze sebe mocné (a notně falešné) „Glóriááá!!“, následované takřka okamžitě přidušeným „hosana, haleluja, Bože všemohoucí“, když ho Pánbůh vykopl z rajské zahrady.
Uriáš už čekal před bránou. „Ale zpívals dobře,“ prohlásil posměšně.

Kdyby se za ta léta našel někdo, kdo pochopil Skvělá a přesná proroctví Agnes Magorésové, nikdo by se blížícím se koncem světa nijak zvlášť netrápil. Zejména proto, že by všem došla ta záhadná skutečnost, že strana dobra vlastně nechce, aby zvítězila strana dobra, a že strana zla ani nějak netouží po tom dobro vymýtit.
Stručně řečeno, stojí to tu sice za hovno, ale ve skutečnosti je to strašně fajn. Vítězství věčného utrpení nebo hůř, věčné nudy, by bylo katastrofální. Proto když konečně byly ty dramatické události s Antikristem za nimi, Azirafal s úlevou prohlásil: „Gloria in excelsis...“
„Adam,“ doplnil Crowley.

Bylo krásné sobotní ráno.
Azirafal stál uprostřed svého antikvariátu s kakaem v ruce a spokojeně přemýšlel, co dnes bude dělat.
Anaténa Novotriková klidně spala a jednou rukou svírala Knihu. V druhé ruce měla baterku.
Newton Pulsifer už byl vzhůru. Potom, co večer vyhodil v domě pojistky, ho maminka poprosila, aby pracoval přes den.
Carmina se vzbudila uprostřed Kumbolalandu. Začala válka.
Temnis Hladmore si naplno užíval dalšího pracovního dne.
Pan White spokojeně pozoroval herbicid vylévající se do moře.
Lidé stále umírali.
…
Co by mohlo narušit tak krásnou sobotu? Azirafal si byl jistý, že nic. V antikvariátu zazvonil telefon. Volal Crowley.