DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Barabizna zalknutá letitou špínou. Šmouhy prachu se spekly s černočernou magií, šeplaví duchové bránili zdivu v nadechnutí. Okoralé srdce stavení zadrhly zapomenuté kletby.
Vyčistit všechen svinčík byla ukrutná dřina.
Stařec se bezmocně choulil jak hnědý zmačkaný list pod námrazou. Při životě ho už snad držela jen spousta magických udělátek vylepšujících kolečkové křeslo.
„Dokážete zázraky,“ sípal. „Jsem jako znovuzrozený. Peníze nemám, ale...“
Jako by to Evžen netušil předem.
Starý čaroděj prý býval mocný a slavný. Skončit takhle…
Skryl rozmrzelost i soucit.
„…odměním se darem. Tam v truhle.“
Prastará kniha ve zvetšelé kůži, stříbrné kování dávno zčernalo.
Polovina svazku chyběla.
„Je vaše.“

Hermann Einstein políbil manželku a zavolal na syna: "Maminka přijela! Pojď se podívat na novou sestřičku!"
Malý Albert odložil vozík a přiběhl k mámě. Políbil ji a nahlédl do povijanu.
"E?"
To jistě obdivuje ty krásné prstíčky naší malé, pomyslela si Pauline.
"To?"
"Ovšemže má sestřička trochu pomačkaný obličejík, Alberte, to malá miminka mají."
"Toto!"
"Myslím, že mi chceš říct, že bys rád viděl i nožičky. Ty jsou maličké, že?"
"E?"
"Byls hodný, Berti? Byl, tatínku? Tak ta slíbená hračka je tvoje."
Albert naposledy nakoukl do rozbaleného povijanu, zavrtěl hlavou a se slzami na krajíčku pronesl: "Ale kde má kolečka?"

Poprvé ho viděla, když mu byly tři hodiny. Ač byl ještě trochu červený a tvářičku měl pomačkanou, nemohla z něj spustit oči. Byl nádherný! Dokonalý malý človíček!
„Je tak roztomiloučký!“ Obdivovala jemné tmavé vlásky, buclaté ručičky zaťaté v pěst. Dokonce se miminko odvážila zlehýnka pohladit.
„Jen se nebojte,“ povzbudila ji chůva. „Chcete si bratříčka pochovat? Už je vám přece devět. Jste velká. Posaďte se sem. Podám vám ho. Musíte mu dát ruku pod hlavičku, i když je v peřince. Tak! Děláte to dobře.“
Chlapeček broukl, zamžoural na ni.
„Mám tě moc ráda,“ špitla.
Tehdy byl její svět ještě v pořádku…

Pocit štěstí a hrdosti. Podařilo se! Strašlivá únava. Stres. Tuny číhajících povinností. Dohánění měsíc zanedbávaného života.
Tak skončil loňský duben…
Velké vize. Odhodlání. Smělé plány.
Přece nebudu psát každý rok jen jeden měsíc… Přece ty rozepsané věci když už ne dopíšu, tak aspoň posunu! To dám!
Nestíhání. Nechuť Skepse. Zklamání. Zoufalství.
A nebo taky ne… Vždyť zatraceně nezvládám ani přidávat na fan už napsané kousky.
Procitnutí. Naděje. Předsevzetí.
Už se to blíží. Ani letos to samozřejmě nevzdám! Mám spoustu zajímavých myšlenek, o které se chci podělit.
Že by se ve mně opět probudila autorka?
No, to by byl velký zázrak…

Les voněl jarem a zpíval tisícem ptačích hrdel. Procházel jím velmi opatrně, aby nezničil křehkou krásu sasanek, orsejí a jaterníků. Pomalu stoupal prastarým vrchem, strážcem snivého kraje. Svatojánskou kapličku s léčivým pramenem obešel velkým obloukem, zdraví dnes nehledá, svaté nepotřebuje. Kdysi tu stávalo město, bohaté a pyšné, a taky potrestané, propadlé temnotě, propadlé do země. Zbyla jen pověst a vrch sám. Chodíme po kostech, pomyslel si a usmál se, po kostech země i lidí.
Na samém vrcholu promluvil, šeptaná slova škrábala v krku, studená a cizí, a páchla hnilobou. Zem se pohnula.
Zrodil se Nekromant.
Brzy vstane i jeho armáda.

Podívala se na něj a oči se jí téměř zalily slzami. Tohle byl její malý vymodlený uzlíček radosti. Její malý zázrak.
„Dlouho jsem na tebe čekala a teď jsi konečně tady,“ zašeptala dojatě.
Vzpomněla si na ty hrozné porodní bolesti, ale teď, když jej viděla před sebou, věděla, že to stálo za to. Za každou krůpěj potu, každý vzteklý výkřik, každý bezmocný sten.
„Nevyměnila bych tě ani za týden spánku navíc.“
Zívla a promnula si oči rudé od nevyspání.
„Už je hodně hodin, půjdu tě uložit.“
Usmála se, laskavě jej pohladila pohledem a klikla na „Uložit“.
„Dobrou noc, moje Drabblátko.“

Když dám tuhle packu sem a tuhle tam, hlavu takhle zkroutím…
Ne.
Když se rozběhnu až odtud a odrazím se tady…
Taky sakra ne!
Kudy já se za ten plot dostanu? Koho napadlo natáhnout nahoru na plot ještě další kus pletiva vodorovně? Domácí vůbec nemají rozum! Copak netuší, že za plotem všechno lépe voní? Že je tam tráva zelenější? A myši tlustší?
Nemají svědomí, nemají. Všechny díry zacelili, cihlami zarovnali.
Na jedno však zapomněli.
Jím jako nezavřený. Rostu. Sílím. Trénuju.
A pak to přišlo.
Rozběhl jsem se, odrazil… a byl nahoře na zdi. A druhý den znovu.
Zrodil se útěkář.

Rychlý pohled dozadu mu prozradil krutou pravdu - místo dveří, kterými právě prošel, se za ním rozkládala jen dlážděná ulice. Jako by se táhla až za obzor. Skryl se v postranní uličce, kolem něj prošli dva hromotluci v zaprášených kazajkách.
"Dolní strouha! Výkvět techniky! Už žádná voda na čelbě! Čert aby tu práci spral!" Zaklel jeden a druhý zachmuřeně přitakal.
"Na Horách vypustíme duši!" Zapadli do nejbližší putyky, on se víc přitisknul ke zdi, snažil se s ní splynout. Zavrtěl hlavou. Kde sakra je? Kdy sakra je? Co se mu to stalo?
V dáli se ozvala kladiva. Ražba dědičné štoly začala.

Křivka tváře, oblouk brady, čerň očí. Obě figury vypadají jako karikatura na vyšívané panenky. Opatrné tahy sprejem. V soustředění si mladý muž ani nevšimne, že sykot na druhé straně zdi utnulo bolestné heknutí.
„Co jsi vytvořil, umělče?“
„Co jsi vyčaroval, čaroději?“
„Nepovedlo se,“ odpoví čaroděj a olízne si škrábanec na prstu. „Peču na to. Máš hotovo?“
Umělec přehlédne své černobílé dílo. „Mám. Půjdeme?“
Když odcházejí, dvojice postav na zdi je sleduje žádostivými pohledy.
Čaroděje v noci probudí horkost v poškrábané ruce. Setřese peřinu a po špičkách se vykrade z domu.
Ke dvojici postav na zdi ve starém domě přibude třetí.

Splnit takový úkol se zdálo být téměř nemožné.
Nový produkt se musí vyrábět rychle, levně a hlavně jednoduše. Nic zbytečného, nic složitého. Ale současně musí mít slušný výkon.
A musí být nový a originální. Žádná kopie. Pro naše pracující jen to nejlepší!
Materiály? Tak to bude problém. Běžně užívaných materiálů je nedostatek. Musíte si nějak poradit, soudruzi, strana vám věří.
Třem inženýrům bylo vcelku jedno, jestli jim věří strana. Byli mladí, nadšení a plní ideálů. Vymýšleli, kreslili, počítali, upravovali, znovu počítali.
Aniž to tušili, stvořili nesmrtelný stroj, jehož šestadvacet divokých koní dodnes burácí na silnicích.
Stvořili legendu.
Zrodil se Trabant.