DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Pohodlně se usadí a zavře oči.
Je ticho, jen občas z hloubi jeskyně zazní tiché kap dopadnuvší krůpěje.
Hluboký nádech.
Za tichého ševele se všechny zvednou a dají se do složitého tance.
Sem a tam, tam a sem.
Proplétají se okolo sebe podle tiché, neměnné a přesto pokaždé jiné melodie. Ta se stane hlasitější, když se k nim přidá poslední a nejdůležitější.
Sem a tam, tam a sem.
Tichounké cvak cvak cvak zdůrazňuje rytmus i melodii.
Voda, kapající kdesi v dáli nese tentýž rytmus hlouběji do skály.
Pak je najednou hotovo.
Tanec skončil.
Zrodil se lightsaber.
KLAP-KHHHHZT!
Začne jiný tanec.

Došlo k tomu náhodou. Rozhodně to nebylo plánované. Člověk by řekl, že za to mohla neexistující ochrana, nevysvětlitelná touha a zmatený mozek.
Trvalo to také šíleně dlouho. Měsíce. Několik návštěv nemocnice. Byla tam setkání, o kterých si člověk myslel, že se nedějí, věci, kterého ho neustále překvapovaly.
Nadávala jsem. Občas jen sobě, občas všem ostatním, kteří mi v tom nezabránili. Proklínala jsem každou těžkou minutu, každé neočekávané komplikace, které jsem na počátku vůbec nečekala.
Nakonec se podařilo.
Psal se leden minulého roku a já dopsala svoji první Středoškolskou odbornou činnost.
S její letošní sestřičkou to nebylo tak náročné. Ani zázračné.

Za patero horami a třemi turistickými ubytovnami leží země strašidel. Hodných, zlobivých i dojemných. Nejdojemnější je maličký Barbucha. Kožich kouřový, nožičky nijaké – drobek k politování. Kdo by se ho bál? Zato fantazie má přehršel.
"Vymyslím si někoho, kdo se přede mnou bude třást strachy. Třeba medvídka," zasnil se jednou. „A medvědáře. Véééélikého! Budou se mě bát!"
Vtom na vrata zabušili Kubula a Kuba Kubikula.
"Jsme tady, tak se starej! Budeme s tebou noclehovat, kaši jídat, chodit po světě. Nikdy tě neopustíme!“
„Nikdy?" vyjekl Barbucha. Tak si to nepředstavoval.
Má smůlu. Dokud budou existovat knihy, zůstanou mu ti dva na krku.

Oliver seděl na hodině kouzelných formulí a nedával pozor. Místo toho si znovu a znovu projížděl v hlavě tváře nebelvírských studentů od druhého ročníku výš a hodnotil jejich šance na to, stát se chytačem. Nutno podotknout, že bez úspěchu. Studenti, kteří se alespoň udrželi na koštěti, rozhodně nemohli být dostačujícími chytači. Povzdychl si. Letos nemají šanci famfrpálový pohár vyhrát. To by musel přijít zázrak. A Oliver na zázraky nevěřil.
Tok myšlenek přerušilo tiché klepání.
„Dále,” vyzval skřehotavý hlas profesora Kratiknota.
„Mohu si na chvíli vypůjčit pana Wooda?” optala se McGonagallová. Oliver spěšně vyšel ze třídy.
„Woode, našla jsem vám chytače.”

Ze stromu, co rostl léta, zrozen z hlíny, vody, najednou je po něm veta, hody, hody doprovody. Kousek špalku, leží v dílně. Lípa, z české státnosti. Leží, leží, leží líně, dělá muži starosti. Sedí nad ním, ruce v klíně, a vymýšlí blbosti.
Co ty budeš kuse dřeva? Naštípat a zatopit? Na to je tě „chlapče“ škoda, ukaž – ještě naklopit… A už se ostří noří v dřevo, ukrajuje letokruhy, že by tohle bylo střevo? Ne, zkusím to napodruhý. Jednou říznu, jednou dlátnu, teď vrták nebo nebozez. Kousek jícnu, tuhle hmátnu, noták, už jen popolézt.
Konec práce starostí, máme hada bez kostí.

Nemyslel si, že bude žít kdo ví jak dlouho – roky v ledovci možná proletěly během mrknutí oka, ale tížily ho na ramenou víc než ty ostatní.
Možná to bylo i vinou za to, co promeškal.
Snažil se skrývat, když věci nebyly v pořádku. Katara ho pokaždé prokoukla, ale mlčela, když nechtěl mluvit. A na oplátku pak skrývala smutek, když věci začaly být opravdu zlé.
Aang nezemřel v bitvě, jako mnozí před ním.
Ale stejně jako dříve se s jeho posledním výdechem rozezněl nový hlas – hlas holčičky rozzlobené na svět za to, jak je studený.
Sbohem Avatare Aangu. Vítej, Avatare Korro.

Nemohl říct, že to nečekal. Tipovi a Tapovi táhlo na pátý rok a bystří byli až běda. Na statek chodili málem obden a jaro bylo v plném proudu. Pod kvočnami se batotila čerstvě vylíhnutá kuřata, kachna se od vajec ani nehnula. Týdenní Piky se rochnil kolem matky v kaluži bláta, telátko se za nic nechtělo pustit vemene a kohout se na dvoře naparoval, jako by to všechno bylo jeho dílo (za kuřata ovšem mohl).
Té kardinální otázce předcházelo několik dní špitání mezi štěňaty a padla prvního dubna při snídani.
“Strýčku, jak to že všichni mají maminku, a my máme tebe?”

Kontrakce přišly úplně nečekaně a poslední půl hodinu přicházely a odcházely ve vlnách tupé bolesti. Ne, takhle to přece být nemělo! Ještě ne. Nikdo tu se mnou není. Nikdo, kdo by mně držel za ruku až to bude nejhorší. Nikdo, kdo by mi pomáhal, až to budu chtít vzdát. Nikdo. Jen samota okolo mne.
Stahy. Jeden za druhým. Nedá se to zastavit. A kdo by chtěl. Jen pořádně zatlačit… a znovu.
Vydržím to, je tu se mnou moje samota a hlas.
Hlas…
„Netlač!“
Ten hlas.
„Proboha už netlač!“
„Bedřichu, ty si prase." "Tebe si zas vezmu domu, až se vožereš.“

Angelo tušil, že je zle. Jakmile se první várka dětí začala vylupovat, poznal se. Bylo jen otázkou času, kdy na to přijde i policie.
Ta se už tři léta trápila s pátráním po záhadném stvořiteli. První rok šílela z vražd ze žárlivosti, které se podařilo zastavit až obecní vyhláškou, že ženy nejsou nevěrné, neb ve stejné dny obtěžkány staré i mladé, vdané i svobodné, děvky i panny.
Přestal chodit ven, aby zastavil ten příval.
Jen občas vykoukl z okna. A olízl se.
Mnoho zcizoložil, aniž by.
Teď slyšel zuřivý dav před domem, na schodech okovanou obuv.
Oči si vypíchl sám.

Tváříš se šokovaně a...
(A všichni věří, že člověk jako ty se dopustí nedbalosti náhodného těhotenství.)
Díváš se na ni a vidíš naději. Budoucnost. Zázrak.
Vidíš Rosamund Mary Watson, dceru jiné Rosamund, která chtěla být Mary Watson. Opakuješ to jméno dokola a dokola a až teď, když ho nosí někdo, komu právem náleží, kdo jej učinil skutečným, poprvé doopravdy cítíš, že ty sama, Mary Watson, máš právo existovat. Že Rosamund znovu existuje - ale bez tvých skvrn.
Dala ti život stejně, jako ty jí a jsi sobecký člověk, víš to, ale přesto - jsi téměř šťastná. John taky.
A to je hlavní.