DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Mohl být čímkoli.
Vynikajícím léčitelem, uznávaným vědcem, mazaným obchodníkem, zapáleným badatelem, legendárním bystrozorem, mimořádně schopným tajemníkem, slavným vynálezcem nebo třeba úspěšným spisovatelem, kdyby na to přišlo.
V určitém okamžiku se však Ariadna rozhodla, že nit jeho osudu upřede jinak. Tak nějak víc nahrubo.
„Studenti zaostávají především v teoretických znalostech. Zkoušky NKÚ dopadly loni katastrofálně,“ informoval ho Brumbál při nástupu do zaměstnání.
„Nebojte, já už to do těch jejich makovic nějak dostanu,“ ušklíbl se.
„Užití hůlky proti studentům je však zakázáno.“
„Samozřejmě. V mých hodinách nebude žádné pošetilé mávání hůlkou.“
A tak se stal učitelem.
A nenáviděl to víc než cokoli.

„Grangerová!“ zaburácel jeho hlas v chodbě. Zvedla oči. Obvykle nekřičel.
„Grangerová tu už dávno nebydlí,“ odpověděla mu sladce, když vešel do místnosti.
Severus zuřil.
„Kdo řekl prvákům, že mají do uklidňujícího lektvaru přimíchat obsah jedné makovice?“
Hermiona zamrkala. „Zvyšuje účinky, opium působí...“
Zmlkla. Snape křečovitě svíral okraje stolu, až mu zbělely prsty. Hermiona ho nikdy neviděla takhle rozlíceného.
„Můžeš mi vysvětlit, proč je učíš něco, co není v receptu?“ procedil skrze zuby.
„Ale... to se ptá autor vylepšené učebnice lektvarů pro šestý ročník?“ zeptala se udiveně.
Severusova tvář zrudla. Jeho prsty povolily.
Hermiona se usmála. Už věděla, jak na něj.

"Do hajzlu!"
Za ocasem mi visí stodevítka. Posouvám plyn přes všechny zarážky a snažím se jí zmizet v mracích. Vidím, jak mi nad kokpitem hvízdají svítící koule z dvaceti milimetrových kanónů. Otáčím o sto osmdesát a začínám prudce stoupat - nic. Němcova střelba je přesná, až mi nakonec udělá několik děr do levého křídla.
"No, a je to v... Ty nácku jeden pitomej!" pomyslím si.
Musím dolu, a to rychle. Křečovitě se rozhlížím kolem. Ha, pole! Mířím přímo k němu. Stahuju plyn a jemně přitahuju. Náraz je tak tvrdý, až se praštím do hlavy. Zmateně koukám na pochroumaný kokpit plný makovic.

Za úkol z hudební výchovy dostala sekunda vlastnoručně vytvořit nějaký primitivní pravěký nástroj z přírodních materiálů.
Broučka si s tím vyloženě vyhrála a sestavila chrastítka z kamínků a každé ozdobila usušenými listy, co měla ještě od podzimu, takže nejen, že každé jinak znělo, ale mělo i jinou barvu.
Lžičce byl ale tenhle úkol celkem ukradený. Aby se neřeklo, cestou si jeden takový nástroj u cesty přece jen utrhla.
A když ho ukázala učitelce hudebky a ta jí vychválila do nebes za originalitu, Broučka si naštvaně říkala, proč se se svými chrastítky tak dělala, když si taky mohla někde sehnat makovici.

Vzpomínáš si,
když sme byli děti?
Malý prázdný bezstarostný
makovičky.
Vzpomínáš si,
když to byla velká legrace,
že ti zuby zčernaly
mákem?
Vzpomínáš si,
jak sme hráli a nic
se nestyděli publika velkejch
makovic.
Vzpomínáš si,
kdy se něco zlomilo
a nás zahrnula vlna studu
a ouzkosti?
Vzpomínáš si,
kdy se z nás z ničeho nic
staly ty stejný velký
makovice.
Vzpomínáš si,
kdy nám v makovici
nechřestily všechny ty
černý myšlenky?
Vzpomínáš si?
....
ŠšŠšŠš
soustřeď se
ŠšŠšŠš
je šou tajm!
ŠšŠšŠš
zahrej si
mluv nahlas
soustřeď se
neklep se
nekoukej na makovice
ale koukej
žádnej stud
ŠšŠšŠš
....
Vzpomínáš si?

Hele, rozvázaná tkanička! To je ale náhodička, zrovna se mi hodí trochu se zdržet. "Běžte, kamarádi, já vás doženu."
No teda, už se mi z vyprávění našeho samozvaného průvodce Prahou začínala trochu točit hlava. I hlupák by během několika vteřin poznal, že jde o přírodovědce. Termín sem, rádoby vtipná historka tam. A pokora? To je pro něj ale absolutně cizí slovo!
Tkanička zavázaná a vyprávění se skoro neposunulo. I když počkat. Něco se děje. Co ten vyděšený výraz vypravěče?
"Pšt! Poslouchejte pořádně! Slyšíte to chrastění? Chřestýš! Musel utéct ze ZOO!"
Popojdu dál a nahlížím za roh. Podívejme, chlapec s makovicí.

„Tak to bylo,“ řekla Stařena spokojeně. Do světnice vstoupila mladá žena a Aarona ovanul ledový vánek.
„Já mám lepší příběh,“ vytahovala se. Stařena si odfrkla. Žena si jí nevšímala a posadila se na lavici.
„Byly jednou dvě děti, které měly chudé rodiče. A protože matka s otcem neměli co do huby, neměly do huby ani děti. Když bylo lépe, měli chléb, ale většinu svých dní pojídali kořínky. Ale pak přišla zvlášť ošklivá doba a hladová žena povídá muži: Sníme děti!
A muž vzal kladivo a lup! Makovičky těch dětí se rozlouskly jako dva oříšky!“
Když Žena dovyprávěla, hlasitě se rozchechtala.

Fronta se pomalu sunula kupředu. Muž nervózně přešlapoval a počítal, jak dlouho než projde celní kontrolou. Konečně na něj přišla řada a on předložil svůj pas.
„Moment pane, hned to bude.“
Slečna za přepážkou se mírně zamračila a ťukala do klávesnice počítače. O minutku později k němu ze stran přistoupili uniformovaní příslušníci celní policie.
„Můžeme poprosit, pojďte s námi na okamžik.“
V setmělé výslechové místnosti už na něj čekala šarže.
„Josef Zahálka – známý jako Makovice, profesionální pašerák opia.“
Muž nervózně polknul.
„Tak kalhoty dolů a pěkně se nám tu předkloň.“
Celník si s mlasknutím natáhl gumovou rukavici až po loket.

„Dovolte nám,...”
„...abychom vám představili... “
„...náš zbrusu nový, nejlepší...”
„...vynález na světě!” odrecitovali Fred a George přibíhající na famfrpálové hřiště. Oliver si jen povzdechl: „Tak co to máte tentokrát za zázračnou věc, která nás zaručeně zabije?”
„Něco, po čem budeme lítat jedna radost! Jmenuje se to Papaverský životabudič,”
řekl Fred a položil na lavici tabletky. Oliver se na ně díval, jako by ho měly sežrat a zbytek týmu na tom nebyl líp.
„Nebude mi z toho nic krvácet nebo tak?” zeptal se Harry, neboť znal taktiky dvojčat.
„Ne, jen budeme poněkud zfetovaní,” odvětila suše Katie, které došel význam latinského názvu.

Ty vzpomínky už byly vybledlé jako chladivé zimní ráno. I po těch letech si však dokázal vybavit pár střípků z toho, co se tehdy odehrálo.
Tu vůni, když utíkali do lesa. Ukrýt se v jeho stínu. Vlhká, borovicová.
Ty zvuky, které slýchávali společně. Šustění vánku v makovém poli. Zpěv ptáků. Jeho hlas.
Tu chuť ukradených makovic. A taky jeho kůže.
Usedl ke stolu. V jeho středu byla váza plná makovic. Dekorace. Vzpomínka. Naproti seděla jeho žena. Usmál se. Děti už dospěly a odstěhovaly se. Strávil s ní celý život. Miloval ji. Ale ani z poloviny tak, jako kdysi miloval jeho.