DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Začalo to vlčími máky. Kvetly už jen tam. Opatrně otrhala všechna okvětí. Připravila z nich lék. Nedoufala. Tak blízko k zimě neměl mít sílu, ale účinkoval hned.
Bylo to místem. Všechny byliny z náhorní planiny byly silnější. Všechna kouzla, která provedla tam, účinkovala lépe. Nikdo, krom ní, to nevěděl.
Využívala toho. Léčila. Uzdravovala. Pomáhala.
Ale když jí někdo ublížil, vrátila ránu. Mstila se. Ubližovala.
Pak už nečekala na záminku.
Poroučela. Vládla.
Dokud jeden z nich neodhalil její tajemství, nevstoupil na náhorní planinu a nezačal čarovat.
V bolestech sklízela úrodu vlastní setby - umírala a po těle jí vykvétaly krvavě rudé květy.

Včera jsem se vypravil do saloonu a zahlídl tam hlouček místních farmářů. Trochu nedůvěřivě jsem vstoupil. Rozumějte, partička znesvářených sedláků, co se zdržuje pohromadě v blízkosti kořalky, nikdy nevěstila nic dobrýho. V žádným městě.
„Povídám, že je to tutový!“ vykřikl Svraštělej Steve a udeřil pěstí do stolu.
„Zdravím, pánové. O čempak rokujete?“ přihovořil jsem se nesměle.
„Zdravíčko. Zrovna předvádím panu lékárníkovi svoji novou pálenku a ostatní přišli vočumovat.“
„Abysme nevočumovali, když se tu chvástá, že vyrobil tekutý štěstí!“
„To je ta vaše režná takovej zázrak?“ zapochyboval jsem.
„Houbeles režná,“ odfrkl Steve. „Vypálil jsem makovice, koštnu to a hexenšus je fuč!“

Zastavila jsem se až uprostřed pole. Makovice mně chřeští u kolen a suše naráží na kůži, vítr hladí po tvářích, slunce je teple oranžové a vítr lehce přívětivý. Nebe zlátne a město tiše stojí za mnou a čas se líně protahuje ulicemi. Drobný polní hlodavec mizí v noře.
Jdu, vdechuji teplo a chlad a snažím se dívat co nejméně. Minulost útočí na všechny smysly. Tady bylo vždy pole. Mnoho polí. Mohu zakopnout o brázdu, která tady už dávno není?
Jsem na úpatí malé místní vrchoviny. Nechci jít dál. Neodvážím se.
Jeden kopec tady zároveň je a zároveň mu půlka chybí.

"No, pojď ke mně, holčičko malá, hodná!"
Neumím chodit.
"Ty jsi naše roztomilá malá kukačka!"
Jakože vyhazuju ostatní mláďata z hnízda?!
"No, netahej ségru za vlasy!"
Máš pod těmi vlasy vůbec hlavu?
"Tak je hodná. No, kdo je nejkrásnější miminko na světě?"
Máš. Dutou jak makovici.
"Kdopak je nejkrásnější?"
Kdo klade zbytečné řečnické otázky?
"No, ano, je to Viktorka!"
Je to Viktorka.
"A jak ses dneska vyspala, miláčku?"
Nebylo to nic...
"No, ano, jsi miloučká, nemrač se!"
Tak necháš mě domluvit?!
"Podívej na ni, jak je sladká. Ňuňu!"
Mám důvodné podezření, že tohle bude mít na mé synapse špatný vliv.

Z pokojíčku nebylo slyšet žádný zvuk. Jak už zkušenost napovídala, nevěstilo to nic dobrého. Šla jsem se podívat. Seděla u své kuchyňky a vypadalo to, jako by nad něčím hluboce přemýšlela. Pokrčila jsem rameny a nechala ji tam. Přeci jenom, nedělala nic zakázaného ani nebezpečného.
O pár chvil později už vesele řádila v kuchyni. Cože se to urodilo za skvělý nápad v té její makovici, jsem se dozvěděla až za nějaký čas.
Když jsem o týden později uklízela v pokojíku, neboť čistit ho každý den by byla sisyfovská práce, našla jsem kousky chleba a zeleniny ukryté v její plastové kuchyňce.

Na obzoru se proti hořícímu nebi tyčily dvě ženské postavy. Matka a dcera.
„Přivedla ji Malfoyová, včera večer. Nic mi neřekla. Otec se neozývá. Nemohla bys...“
Zakroutila hlavou. „Tvůj otec mi do Bradavic nasadil špeha, likviduje mi nejlepší učitele. Nebudu za něj nic řešit.“
Z odkvétajícího máku se vynořilo černovlasé dítě. Plaše se usmívalo, jako by se bálo.
„Není ti zima, Belo?“
„Už nejsem Bela. Matka mi to zakázala říkat.“
Měla by mít maminku, ale špatně se narodila.
„Budu Lin.“
„To je krásné jméno,“ usmála se na holčičku Minerva.
Lin se zazubila a z kapsy vylovila dvě makovice. Znamení důvěry.

Makovice. Čistě teoreticky to může být rovnou několik věcí.
Jako například to, co je součástí rostliny, máku. Prostě makovice. Pak to taky může být třeba hlava. Asi všichni známe sousloví "Máš hlavu jak děravou makovici." Teda alespoň myslím, že to nějak takhle bylo. Samozřejmě, že všichni ví, co to znamená. Ale raději to objasním: toto sousloví se používá v případě, že hodně rychle a často zapomínáme. Jako kdybychom to vysypali. Další možnost je, že je to název jakýchsi časopisů plných křížovek, osmisměrek a podobných jedlíků času. Ty asi taky všichni známe.
A pak může být makovice také téma pro drabble.

Slunce se sklání k obzoru, halí vše do medové červeně.
I my jsme ji kdysi měli v sobě.
Ze země sálá teplo, připomínka nesnesitelně horkého dne.
Prohřálo naše zkřehlé kosti.
Cvrlikají cvrčci a lesík opodál šumí, zatímco vše kolem se nadpřirozeně tiší.
Dnes slyšíme zpívat i slavíky.
Nikde nikdo, zapomenutý kout, snad jen dva milenci hledají opodál soukromí.
Jsme tu, byli jsme tu. Milovali jsme, milovaní. Nebudeme se dívat.
Červená kvítka uzavírají své křehké okvětní plátky, chystají se spát.
Ve dne bdí za nás. V noci hlídáme my je.
Jeden květ se nezavírá, umělý spadl kdysi z čísi klopy.
Děkujeme.

Když pozdě večer zaťukal u dveří Fidova domku, cítil se hodně nepatřičně.
Když Fido otevřel a zatvářil se udiveně, na kuráži mu to nepřidalo. Ale pak si všiml temných kruhů pod jeho očima.
“Errrm… něco jsem vám přinesl. Za chalupou mi mezi bodláky rrroste také párrr makovic… Je to rrrodiná rrreceptura.” Vyňal zpod křídla lahvičku. “Moje matka na něj přísahala. Bez něj by nikdy neodchovala dvanáct snůšek vajec, aniž by přišla o rrrozum.”
Fidova tvář se rozzářila pochopením.
Když lektvar ukládal na poličku, pořád se ještě usmíval. Štěňatům jej nikdy nepodá. Pohledem na symbol sousedské laskavosti se bude uklidňovat sám.

"Faramir se mi svěřil s tím, že někteří Gondorští se chovají nadmíru podezřele... A nikoho nikdy nenapadne zkontrolovat malé skříňky," usmál se Pipin. "Nakonec se ukázalo, že v tom má prsty Lord Ohtar."
"Ohtar? Ale vždyť ten má místo hlavy makovici!" zvolal Eldarion. "Ten by nějaké plány proti koruně jen těžko vymyslel..."
"Je pravda, že Ohtar není zrovna z nejchytřejších. Což znamená, že mu někdo radí. Otázka je, kdo?"
V místnosti zavládlo ticho.
"Je to nejspíše někdo, kdo se ještě neodhalil," usoudila královna. "Musíme ho překvapit, donutit ho se ukázat."
"Ale jak?"
"Myslím, že tuhle část už vymyslel tvůj otec."