DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

„Kolego.“
„Zdravím, kolego,“ lehce pokývl hlavou.
---
Po čtvrtém panáku se oba rozmluvili.
„A stejně, ty jo, má ten Locke něco do sebe. Jakože… kdybych ti teď jednu vrazil, proč by za to měl být volanej k odpovědnosti profesor XY, he? Vždyť to spáchala úplně jiná osoba.“
„Jak to, ty vole?“
„Páč na to zapomenu, takže kontinuita vědomí – fúúúč.“
„Ale vopilej, střízlivej, furt seš to ty, ne? Stejná res cogitans.“
„Ty seš kartezián, vole?! To by mě nenapadlo! Ještě začni s Kantem a…“
„Žádnej Kant, blbe, nekecej a chlastej!“

Barman doléval a nenávistně si mrmlal.
„Hajzlové. Takhle špinit dobré jméno alkoholiků.“

Jednou povídá kočička: "Poslouchej, pejsku, když jsi natahal na podlahu tolik bláta, tak bys ji měl taky umýt."
"Vrrr, proč já? Kdo tu hrál packovanou s ulovenou myší? A vůbec, na domácí práce jsou ženský!“
"Jak myslíš." Kočička popadla pejska, namočila ho do mydlinek a už s ním stírala podlahu.
"Když ty tak..." lapl pejsek kočičku do tlamy a vytřel s ní podlahu dosucha.

Autor tvrdí, že se pak láskyplně vyprali a pověsili. Ale houby, milé děti. Oba si odplivli na čerstvě umytou podlahu a rozvedli se od misky i pelechu. Pes odešel dírou, kočka oknem a bylo po pohádce.

Jejich životy se rozdělily na předtím a potom, co vkročili na území Střední čtvrti. "Předtím" znamenalo šedivý živůtek ve špinavém slumu, "potom" se zdálo být zářivými výlohami čajoven, milými babičkami krmícími holuby a krásným oblečením.
"Je to tu tak boží!" žasl Roco. "Mnohem lepší než u nás!"
"Tišeji," sykla Hope, i když sama chtěla hulákat "Jééé!" na celé město.
Dorazili právě k cukrárně a Roco hladově přilepil nos na výlohu, když se všechno zvrtlo.
"To jsou oni, šéfe!"
"STÁT! Nemáte tu co dělat!"
"Vždycky to prokouknou," fňukla Hope, než se dali na úprk.
"Potom" teď vypadalo spíš na synonymum "průšvihu".

Zapsala Tomovy muže na seznam posádky. Byli vyčerpaní, ale prahli po odvetě. Slíbit ji nemohla. Dala jim však naději. Že Demoiselle najdou. A vítr bude na jejich straně.

***

Než našli Čírku, panovalo mezi námořníky vzrušené očekávání. Toužili po boji. Boj znamenal podíl na kořisti. Vidina zlaťáků se rozplynula v krvi a slzách zachráněných druhů. Vystřídal ji bublající vztek.
Stín napětí se šířil podpalubím. Zápalná šňůra vedoucí k soudku z prachem.
Slepá zloba skrývala oddanost. Jejich kapitán ležel mezi raněnými hrubě zalátaný. Blouznil v horečkách. Nevěřili, že dožije rána.

***

Nemohla jim jejich zatvrzelost vyčítat. Musela ji zkrotit.
Nebyla na ni sama.

To odpoledne zažíval Ascobolus jednu ze svých smířlivějších nálad a Calder nebyl tak hloupý, aby ho zbytečně dráždil. Místo toho si zalezl pod žlutozelený baldachýn dračího křídla a poklidně pokuřoval z dýmky.
"Chisholme," ozval se po chvíli drak, "jaké to bylo, než jsem se vylíhl?"
"Než ses vylíhl, sloužil jsem u jiných draků. Obvazoval jim rány, tišil bolístky, lezl do tlam kvůli bolavým zubům, posílal je k čertu, když si moc vymýšleli..., normální život normálního ranhojiče."
"To mi nezní jako moc fajn život."
"Můj milý," opáčil Calder s upřímností sobě vlastní, "vždycky může být hůř. Ty jsi toho živým důkazem."

Kdysi tady byl dům, jezírko a život.
Dnes je voda i v poledním slunci temná a nepřirozeně klidná. Z dřevěného můstku se s praskáním uvolní vodou a mechem prosáklé prkno a zmizí ve vodě. Po jezírku přeběhne jedna jediná vlnka. Polorozpadlý dům tiše ční nad jezírkem a nemá žádný odraz.
Mladá dvojice čarodějů si sedá do trávy. Princezna už popáté zkontroluje svému společníkovi ochranná kouzla.
„O mě se neboj,“ usměje se on.
Ona se dotkne země. Je zraněná, okradená a žalující. „Nebojím,“ řekne.
Chvíli oba mlčí.
„Viděli někdy člověka lhát?“
„Viděli někdy člověka?“ nadhodí on a nasadí si rukavice. „Půjdeme?“