DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

"Hele, tak představ si asi, bylo to takhle. Napřed jsme se jako sešli před tím, jo? No a ten Martin-"
"Před čím jste se to sešli, prosím?"
"Hele, no jako neskákej mi do řeči jo? A říkám, sme se sešli před tím jo, a teď poslouchej?"
Povzdech
"Takže jako jsme se tam sešli, jo? No Marťa tam přišel v takovým tom kostýmu jo, a jako lidi na náš čuměli, že jo, no a on potom jako udělal takovou tu věc jako, no víš co myslím?"
"Ne, nevím ani před tím, ani potom!"
"Hele neblbni, no vždyť to říkám zcela jasně!"

Cvak
Klik
Klik
Cvak
Tady na tý teda nejsem vůbec hezká
Já zase tady vypadám jako hrozný hovno
A tahle je celá blbá
No a tuhle už vůbec nikam nedávej
Prožeň to nějakýma filtrama a bude to v cajku
Tak dáme ještě několik ne? Ať jsme fakt hezký
Úsměv!
A tvař se normálně taky jednou
Smazat
Smazat
Upravit
Smazat
....
Cvak
Cvak
Cvak
Cvak
....
To má krásnou atmosféru. Kdy to bylo?
Jo, vlastně v Ostravě!
A tady máme dobrý výrazy.
No jo, to je v hospodě po našem divadle.
Můžu si nějakou nechat?
Na památku.
A vezmeš Klotyldu zase příště?
Cvak

"Co to vidí oči mé?" zvolal Lev spatřiv po příchodu domů v předsíni tašku s důvěrně známými pomůckami. Na odpověď však nečekal věda k čemu tyto věci půjčované od Scholastičiných rodičů slouží a konstatoval:
"Opět budeme získávat světlo pomocí vody."
To bylo Scholastičino oblíbené označení mytí oken. Kdysi, za svobodna a samostatného hospodaření, měl Lev takzvané oknové roky. Jeden rok okna umyl, další ne, teprve následující rok znovu. Kde jsou ty časy!
Po svatbě myli okna nejméně dvakrát do roka. To už je realita života manželského, pročež si Lev začal pomyslně mastit svaly na zítřejší akci. Světlu z vody zdar!

Těhotenství většinou ovlivní jen vás a vaše blízké okolí. Nastávajícího otce a jeho lektvar například.
Narození Ithunn Snapeové toho mělo ovlivnit daleko víc. Pokud věříte městským legendám a textům undergroundových kapel, možná i osud celého kouzelnického společenství.
Lily byla jediným bradavickým učitelem mudlovského původu. Rovnováha sil v Bradavicích se teď zvrátila ve prospěch ministerstva. Místa profesora Lektvarů se ujal Bartemius Skrk junior. Velice rád.
Zostřený dozor nad mudlovskými studenty byl pro jejich bezpečí, příležitostné odebírání hůlek probíhalo kvůli nutným kontrolám a soví pošta podléhala cenzuře. Co kdyby se nějaké nežádoucí informace dostaly do rukou Řádu?
Musíme být ustavičně na pozoru!

Předtím. Nekonečné bezpečí. Nebeský klid. Spojovala je vzájemná láska a všudypřítomná bezstarostnost. V očích mu a zvláště jí hrála dětská důvěřivost. A nad tím vším stála blažená nevědomost. Usmála se a on ji to oplatil hezkým slovem. Podali si ruce.
Potom. Stud. Hanba. Žal. Rozežírající hledání viníka. Dívali se na sebe nedůvěřivým zrakem. Zatnul ruce v pěst. Semkla rty. Pak naráz sklopili oči a bok po boku se rozešli. Vstříc námaze, těžkostem, bolesti a smrti. Kráčeli pomalu vedle sebe, přesto mezi nimi zela propast. Jediný můstek je teď spojoval. Oba v nejhlubším nitru srdce bodala bolavá vzpomínka. Vzpomínka na Eden.

,,Dobře, tak si to zrekapitulujeme. Ráno jste z domova šla koupit dárek pro vaši nereř Annu, ničeho zvláštního jste si nevšimla. Přijela jste na oslavu, tady se zdržela do zhruba sedmi hodin večer. Potom jste jela domů. Žena, kterou pohřešujeme musela zmizet pár hodin po tom, co Vám prodala ty naušnice pro Annu. Opravdu jste si nečeho nebo někoho podezřelého nevšimla?"
,,Ne."
,,Dobrá, zkontrolujeme ještě kamery z pondělí a uvidíme, jestli tam něco bude."
,,Proč z pondělí?"
,,No, paní zmizela chvíli po vašem nákupu."
,,Ale, já jsem byla nakoupit dárek pro Annu včera."
,,Proč jste to neřekla?"
,Neptal jste se."

Jeho život se dělil na dvě části.
Tu, kdy musel předstírat, nutit se, tápat nad tím, kdo je. Záviděl ostatním lidem jednoduchost jejich životů. Jak mají všechno jasné, když on ani neumí říct ani své jméno? Vše bylo tak šedé a rozmazané, bez jasných okrajů. Dny ubíhaly buď rychle, jak snímky filmu, a nebo se až příliš táhly. Jako dehet.
Pak přišla konečně ta druhá, mnohem dobrodružnější a barevnější část. Už se dokáže lidem představit, už dokáže promluvit nahlas. A i když jsou některé dny stále ještě rozmazané, už je vidět dál, než jen na pár kroků. Mlha se zvedla.

Lhala by, kdyby tvrdila, že občas nevzpomínala na život Před tím. Kdy duchové byli jen pohádkou a mutant, schopný hibernovat třicet let po požití lidských jater zápletkou béčkového hororu. Na život před temnotou.
Nedokázala přesně určit, ve který okamžik se jeho Pravda pomaličku stala jejich pravdou. Možná to bylo, když ji celou zmrzlou svíral v náručí uprostřed ledového ničeho. Možná dřív; když pohřbívala svou dceru. Když čekala jejich syna.
Když ho dávala pryč, už věřila. Musela.
Ale když svírala umírajícího Muldera a vzhlédla k ostrému, skutečnému světlu, které rozčíslo jejich metaforickou temnotu a možná slibovalo smrt, ale možná Williama...
Nelitovala.

3. dubna
Sklo zacinkalo o sklo. Konečně chvíle klidu. Položil šálek na podtácek a vychutnával si chuť čaje na patře. Otevřeným oknem doléhal do pokoje zvuk ulice, dětský smích, vzdálená hádka. I ptáci zpívali.
5. dubna
Probral se v nemocnici. Pamatuje si jen mlhu, nepříjemno v ústech a pak už nic. Kolem leželi ostatní pacienti, muži, ženy, děti, na lůžkách i na zemi, zkroucení v křeči, s pěnou u úst, a někteří z nich ještě žili.
Jeho tělo je slabé a mysl to odmítá pochopit. Jen duše pláče, když vlastníma rukama pohřbívá svých dvanáct příbuzných, včetně ženy a dvou dětí.

Děti vešly do světnice. Aaron se posadil na lavici.
Teď měl strach.
Jistě by přemohl dvě ženy, z nichž jedna byla seschlá jako větev mrtvého stromu, ale věděl, že je to marné – venku čekají ostatní.
„Jen se posaď, panáčku,“ řekla Žena. „Kampak bys chodil? Dámě ti najíst, napít, děti ti zatím něco povyprávějí, co ty na to?“ Líbezně se usmívala.
„Hlavně ne další příběh,“ zašeptal Aaron. Ale to už mu Holčička vlezla na klín a Chlapeček se posadil vedle něj.
„Povídám, povídám pohádku,“ začala Holčička, „co se stalo předtím, než naši rodičové umřeli... a co se s nimi stalo potom.“